„A protože je jedna, zmůže všechno” (Mdr 7,27)

Mudrc praví o Moudrosti dvě věci: za prvé, že je jedna; a za druhé ukazuje, že právě tím, že je jedna, zmůže všechno.

Co se týče toho prvního, totiž že je jedna, o tom jsem už podrobně pojednal, když jsem mluvil o tom, že “Bůh je jeden” (Dt 6,4; Gal 3,20). Teď se ale musíme obrátit k tomu, že praví-li u Mojžíše Bůh sám: “Bůh je jeden”, nesmíme se pro to rozhodně domnívat, že by tím mínil jen to, že Bůh poučil Izrael, to jest Boha vidoucí, o tom, že Bůh je jeden a ne mnohý, tak jako slunce je jedno a nikoli mnohé – ač i to je pravda; on nám však chtěl vštípit cosi vyššího.

Nuže, je třeba vědět, že “jedno” je totéž co “nerozlišné” (indistinctum). Všechno, co je rozlišné, je totiž dvojí nebo mnohé; co však je nerozlišné, je jedno. A tato nerozlišnost patří k přirozenosti Boha, jednak proto, že je nekonečný, jednak že není omezen hranicemi či mezemi nějakého rodu či jsoucna. K přirozenosti stvořeného však patří, že je omezeno a ohraničeno, právě protože je stvořené – jak se praví dále v kapitole jedenácté: “všechno jsi uspořádal s mírou, počtem i vahou” (Mdr 11,20) .

Když se tedy řekne, že Bůh je jeden, míní se tím, že je od všeho nerozlišný, což je vlastnost nejvyššího a prvního Bytí a jeho překypující dobroty. Proto se tu také říká: “miluješ totiž všechno, co je” (Mdr 11,24).

Za třetí: To, že Bůh je jeden, tedy nerozlišný, označuje nejvyšší božskou dokonalost, která je důvodem, že nic není a nemůže být bez něj nebo od něj rozlišné. Což je nad slunce jasnější, dosadíme-li na místo Boha bytí. Bůh je totiž bytí. Je však známo, že bytí je nerozlišné od všeho, co jest, a že nic není a nemůže být od bytí rozlišné a odloučené: “všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic” (Jan 1,3). A Augustin o Bohu praví: “Ty jsi byl se mnou, ale já jsem nebyl s Tebou.”1 “Ty jsi byl se mnou”, protože jsi od všeho nerozlišný; “já jsem nebyl s Tebou”, protože jako cosi stvořeného jsem rozlišný. Když se tu tedy o Moudrosti říká, že je jedna, ukazuje se tím plnost a ryzost jeho [Božího] bytí, dále jeho dobrotivost, s níž všechno stále miluje, a za třetí první a nejvyšší jeho dokonalost a nedokonalost všech stvoření – neboť ona jsou od něho a bez něj je vše stvořené samo o sobě nic.

Tím se ale nanejvýš jasně dokazuje obvyklé pochopení i doslovný smysl toho, že “Bůh je jeden”. Za prvé takto: Je nemožné, aby byla dvě nekonečná [jsoucna]. To je samo sebou zřejmé tomu, kdo chápe pojmy. Nekonečné je totiž to, mimo co není nic. Avšak Bůh, jak bylo už řečeno, je nekonečný, protože není omezen či ohraničen žádným rodem ani není pojat v žádných hranicích. Je tedy jeden a jediný.

Za druhé pak takto: Je nemožné, aby bylo dvé či více nerozlišných [jsoucen]. Neboť nerozlišné a jedno je totéž, jak už bylo řečeno. Bůh však je nerozlišný a nerozlišnost. Je tedy nemožné, aby bylo více Bohů.

Dále se to dokazuje za třetí z toho, že podle Exodu (3,14) Bůh je samo bytí.2 Připustíme-li to totiž, pak z toho vyplývá, že je nemožné, aby byli dva nebo více Bohů. Kdybychom přijali, že Bohové jsou dva, pak by to nebyli dva Bohové: buďto by nebyl Bůh žádný z nich, anebo jen jediný. Dále by z toho též plynulo, že v každém tvoru by byla dvě bytí, pročež by pak každé jsoucno bylo dvěma jsoucny. Tomu, kdo chápe pojmy, je vyvození důsledku ze všech těchto předpokladů sdostatek zřejmé; přesto jsme si je ukázali, když jsme mluvili o tom, že “Bůh je jeden”, jak stojí v listě Galatským (3,20).

Dále se pak dokazuje výrok, že Moudrost je jedna, a to z povahy tohoto pojmu, to jest “jednoho”. První tři předpoklady se totiž přijímají z povahy pojmu Moudrosti čili Boha. Nyní je ale třeba vědět, že “jedno” je sice jakožto slovo (vox) záporné, co do věci samé však kladné. Je to zápor záporu, což je nejryzejší stvrzení (affirmatio) a plnost stvrzeného (affirmati) pojmu. Plnost však a překypování a “to, co se skrze překypování vypovídá, přísluší toliko Jednomu,” jak praví Filosof.3

Toto Jedno pak sestupuje dále do všeho, co je zde, co je mnohé a početné. A v těchto jednotlivinách se toto Jedno nedělí, nýbrž zůstává neporušeným Jedním, které ze sebe vylévá všechen počet a svou jednotou mu dává formu. Nadto každým dvěma či více [jsoucnům] předchází nutně Jedno co do věci i co do každého pojmu. Dále též “jedno”, narozdíl od “pravdy” a “dobra”, nic k bytí nepřidává, ani co do pojmu, nýbrž pouze co do záporu. Proto se [Jedno] zcela bezprostředně vztahuje k bytí, ba označuje samu čirost a jádro či vrchol bytí, jež “bytí” samo neoznačuje. “Jedno” totiž navíc označuje bytí samo o sobě s vyloučením a popřením každého nic, kteréžto nic, pravím, zakouší každý zápor. Každý zápor totiž popírá nějaké bytí a vypovídá tak nedostatek tohoto bytí. Zápor záporu, který označuje “jedno”, znamená tedy, že v označovaném pojmu je všechno to, co tomu pojmu náleží, a není v něm nic z toho, co náleží pojmu opačnému. To však je nutně “jedno”. Je totiž nemožné, aby se nějaké jsoucno či nějaká přirozenost zmnožila, ledaže tomu [povstavšímu] druhému chybí něco z přirozenosti toho [prvního], nebo má něco z přirozenosti jiné, anebo platí obojí, totiž že něco má i nemá.

Ze všeho toho, co jsme řekli, je jasné, že “jednota” či “jedno” nejvlastněji náleží Bohu, dokonce víc než “pravda” či “dobro”. A právě to se zde říká o Moudrosti: “protože je jedna”, a v listě Galatským (3,20): “Bůh je jeden”, aby tak bylo zřejmé nejen to, že Bůh je jeden, nýbrž i to, že jen jediný on sám jest. “Bůh,” praví se tu, “je jeden”, což znamená: jediný Bůh sám jest. A právě to říká jasně Makrobius zkraje první knihy svých “Komentářů”4 těmito slovy: “Jedno, které se nazývá monas, to jest Jednota”, “[není] počet, nýbrž zdroj a původ každého počtu, počátek a konec všeho, sama však počátku ni konce nezná, a tak nejvíce přísluší Bohu”; “na nižším stupni, který je po Bohu, bys ji marně hledal”. “I když ona sama, jakožto jedna, není počitatelná, tvoří ze sebe nesčetné druhy rodů a obsahuje je v sobě.” Potud Makrobiova slova. Ukazuje se v nich jasně, že je jeden Bůh, jedna Moudrost, jak se zde praví: “protože je jedna, zmůže všechno”.

Z toho, co Makrobius říká, a zvlášť z toho posledního, je třeba vyzvednout, že Jedno, právě jakožto Jedno, se svou formou (formaliter) liší od počtu tak jako protiklad od protikladu, což je ten největší rozdíl. Proto Boethius v De trinitate5 praví: “to je vpravdě Jedno, v čem není žádný počet”, jako když řekneme: to je vpravdě zlato, v čem není nic z toho, co je zlatu cizí a protikladné.

Dále též toto Jedno ustavuje počet v bytí: neboť počet je mnohost složená z jednot6; a Jedno též udržuje počet a mnohost v bytí. “Neboť každá mnohost má účast na Jednotě,” jak říká Proklos7. Proto také Makrobius praví, že Jednota není “sama počitatelná” – viz tento protiklad a rozdíl –, a pokračuje: “tvoří ze sebe bezpočet druhů a obsahuje je v sobě” – viz onu nerozlišnost.

Z těchto dvou tvrzení rozvinu dvě nová zdůvodnění, abych dokázal, že Bůh, Moudrost, je jeden z přirozenosti Jednoho. Takže za prvé: “Jedno je to, v čem není žádný počet.” V Bohu však není žádný počet, jak praví výše Makrobius. Důvod je ten, že počet je odpadnutí. Odpadnutí se však s Bohem neslučuje, neboť Bůh je první, a dále pak proto, že on sám je bytí. Proto je Bůh jeden. A za druhé: Jedno a mnohost jsou protikladné. V Bohu však není počet, jak řečeno a dokázáno svrchu, protože v něm není odpadnutí a protože je první a bytí. A proto je Bůh jeden.

K předešlému se vyslovuje Augustin ve spise O pravém náboženství8: “Všichni se shodují v tom, že Bůh je to, co kladou před všechny ostatní věci.” “Všichni totiž horlivě bojují za Boží vznešenost,” jak Augustin podotýká tamtéž. Z toho je zřejmé, že v něm není odpadnutí ani návratu (recessus), a tedy ani počet ani mnohost. A proto je Bůh jeden; to je totiž jedno, v čem není počet. A dále i proto, že jedno a mnohé jsou protikladné.

K tomu je třeba poznamenat, že nic není tak rozlišné od počtu a počítaného či počitatelného, to jest od stvořeného, jako Bůh – a nic tak nerozlišné.

První důvod je, že nerozlišné od rozlišného se liší víc než kterékoli dvě rozlišné [věci] navzájem. Tak je třeba více vzdáleno nebarevné od barevného než dvě barevné [věci] od sebe navzájem. Avšak k přirozenosti Boha patří nerozlišnost, kdežto k přirozenosti a pojmu stvoření rozlišnost, jak bylo svrchu řečeno. Proto je Bůh nanejvýš rozlišný od všeho a každého stvořeného.

Dále pak za druhé: Nic není od ničeho vzdáleno tak jako od svého protikladu. Bůh a stvoření jsou však protiklady, tak jako jedno a bezpočetné jsou protikladné počtu, počítanému a počitatelnému. Proto nic není tak rozlišné od každého stvořeného jsoucna [jako Bůh].

Za třetí: Všechno, co se liší nerozlišností, je tím rozlišnější, čím je nerozlišnější; liší se totiž právě tou nerozlišností. A naopak, čím je něco rozlišnější, tím je to nerozlišnější, neboť svou rozlišností se liší od nerozlišného. A tedy: čím rozlišnější, tím nerozlišnější; a čím nerozlišnější, tím rozlišnější, jak bylo řečeno. Bůh však je cosi nerozlišného, co se od všeho liší svou nerozlišností, jak praví Tomáš na konci prvního odstavce sedmé otázky první části [Sumy teologické]. Bůh je totiž moře nekonečné, a proto nerozlišné substance, jak praví Jan z Damašku9.

Na druhou stranu však je třeba poznamenat, že nic není tak jedno a nerozlišné jako Bůh a všechno stvoření. Důvod je trojí, jako tomu bylo předtím v případě jejich protikladu.

Za prvé: Nic není tak nerozlišné jako jsoucno a bytí, jako potence a akt, jako forma a látka. Právě tak se však k sobě mají Bůh a všechno stvořené.

Za druhé: Nic není tak jedno a nerozlišné jako ustavené [jsoucno] a to, z čeho, čím a v čem je ustaveno a spočívá v tom. Avšak, jak bylo už řečeno, počet čili mnohost, počítané a počitatelné je jako takové ustaveno z jednot a spočívá v nich. A tedy nic není tak nerozlišné jako jeden Bůh čili Jednota a stvoření podrobené počtu.
Za třetí: Nic není od čehokoli jiného tolik nerozlišné jako od toho, od čeho se neliší [ani] samotnou rozlišností. Ale všechno spočetné čili stvořené se svou rozlišností neliší od Boha, jak bylo řečeno svrchu. Proto nic není tak nerozlišné, a tedy jedno. Neboť nerozlišné a jedno je totéž. Bůh a každé stvoření jsou tedy nerozlišní. O tom se mluví v listě Římanům (11,36): “z něho a skrze něho a v něm je všecko”.

Tím je tedy objasněn první hlavní bod, totiž že Moudrost je jedna, jak se zde praví: “protože je jedna...”
Následuje bod druhý, totiž že právě tím, že je jedna, “zmůže všechno”. Nezmohla by totiž, kdyby nebyla jedna, a už vůbec by nezmohla všechno. Je proto třeba vědět, že čím je něco jednodušší a jednotnější, tím je mocnější a schopnější, zmůže více.10 Důvod je ten, že všechno složené bere svou mocnost a působnost od druhých, z nichž se skládá. Je tedy zřejmé, že mocnost a působnost jsou složenému jakožto složenému cizí, jednoduchému však jsou vlastní. A právě o to nám jde: totiž že čím je něco jednodušší, tím je mocnější a působnější, tím více je toho, co zmůže a nad čím [vládne].

Že my však považujeme [jsoucna] více složená za dokon[m1] alejší, nemluví proti nám, nýbrž pro nás. Není tomu tak totiž proto, že jsou více složená – neboť tím jsou pozdější a závislá –, nýbrž proto, že je více oněch jednoduchých, z nichž se skládají. Avšak čím více je těch, jež do něčeho vnášejí působnost, tím je pak ono samo působnější, tím víc zmůže.

Shrneme-li, co bylo řečeno, dostaneme takovéto krátké zdůvodnění: Čím je něco jednotnější, tím je to mocnější, jak bylo řečeno. A tedy to, co je jednoduše a naprosto jedno – a jenom to – zmůže všechno. V Topikách11 totiž stojí: jestliže mnohé [vede zase] k mnohému, pak i jednoduché k jednoduchému. Avšak Moudrost je naprosto jedna, jak řečeno; a tedy jen ona zmůže všechno. A právě to se tu říká: “protože je jedna, zmůže všechno”.

Kromě toho, za druhé, jak se praví v De causis12: “každá jednotná působnost je nekonečnější”, zmůže víc a ve více [věcech]. Avšak Moudrost, která je Bůh, je nejvíc jedna, protože je první. A je tedy naprosto nekonečná a všemohoucí.

Nadto za třetí: Forma a akt [se vztahují] vždy k jednomu a jsou v jednom, [kdežto] potenciálního a materiálního je v možnosti mnoho, jenže pasivně a jakožto zbavenost. Ale všechno působí natolik, nakolik je uskutečněné a jedno. A tedy čím více je něco jedno, tím víc je to uskutečněné, jak bylo řečeno. A tedy stejně jako prve: božská Moudrost, protože je jedna, v tom a tím, že je jedna, má působnost a něco zmůže. A protože je naprosto a nejvíc jedna, totiž jako první, má to, že zmůže všechno: zmůže, protože je jedna; zmůže všechno, protože je první jedna. A z toho také plyne, že kromě ní není nic, co je mocno všeho.

Z latinského originálu Expositio Libri Sapientiae, kap. 7, “Et cum sit una, omnia potest”; in: Meister Eckhart. Die lateinischen Werke, sv. 2, vyd. J. Koch, Kohlhammer Verlag Stuttgart, 1966, str. 481–494 s přihlédnutím k německému překladu Karla Alberta přeložili Martin Žemla a Miloš Dostál.