Moje máma Míla se narodila 24. září 1920 v malé, celkem odlehlé vesnici Kotvrdovicích na Drahanské vrchovině, nedaleko Blanska. V Kotvrdovicích vychodila obecnou a po ní v sousedních Jedovnicích měšťanskou školu. Když přišla válka a Němci zabrali spolu s jinými v kraji i jejich vesnici, provdala se v Olomouci,  kde vystudovala zdejší gymnázium a posléze navštěvovala filozofickou a přírodovědeckou fakultu (protože Němci zavřeli vysoké školy, studium dokončila až po válce, ovšem už jen Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde počátkem padesátých let získala doktorát). To se už přestěhovala do Prahy. Nadále pak pracovala v různých zdravotních zařízeních v oboru mikrobiologie. Nejprve ve Státním zdravotním ústavu (kde na ní dodnes vzpomínají, viz kroniku ústavu vedenou Dr. Kožíškem) a krátce i v Branickém pivovaru, než na delší čas (10 let) zakotvila v Podolském sanatoriu – Ústav pro péči o matku a dítě, kde založila a vedla oddělení mikrobiologie. Pak ale odešla pracovat jako mikrobioložka do Thomayerovy nemocnice v Praze Krči, kde strávila 15 let až do svého odchodu do důchodu. Poté žila se svým manželem Eduardem nějaký čas na jejich chatě v Posázaví, kde kromě stálých přátel přijímali stovky návštěvníků. Po listopadu 1989 se věnovala psaní knížek a přednáškové činnosti, prakticky až do své smrti. Zemřela12. května 2001.

Můj táta Eduard se narodil 25. listopadu 1908 v kasárnách v polském Přemyšlu českým rodičům, neboť jeho tatínek byl povoláním voják. Dětství strávil u dědečka v Brzicích u Jaroměře v Orlickém podhůří, než se po vzniku samostatného Československa přestěhovali do Prahy, kde vystudoval reálné gymnázium a posléze Právnickou fakultu, na které získal doktorát ve třicátých letech. Posléze získal práci na okresním úřadě v Rakovníku, kde se vypracoval na post okresního hejtmana (nejvyšší správní úředník v kraji). V té době se oženil, z tohoto manželství pozůstávají dvě děti. Za války se z titulu své funkce, při každodenním nasazení života aktivně účastnil odboje proti nacistům, zvláště pak v květnovém povstání. Jako vlastenec a okresní hejtman vedl květnovou revoluci, ve které se významně podílel na několika akcích, jež vedly k celkem nekrvavému osvobození již 5. května 1945, za což obdržel po válce od prezidenta republiky vyznamenání za chrabrost v přímém boji. Za nacistické okupace a později i po celou éru komunismu byl sledován a pronásledován ze strany vládnoucí totalitní moci. Po válce se přestěhoval zpět do Prahy. V padesátých letech byl spolu s mnoha dalšími právníky vyhozen z práce, bolestivě se v té době rozváděl, krátce žil v Senohrabech u Prahy, neboť se přechodně nechal najímat na brigády, avšak do normálního pracovního poměru nesměl být z ideologických důvodů přijat. Nakonec sehnal práci pomocného dělníka  v tunelu. V oné době se podruhé oženil a měl další dítě, trávil dlouhý čas na stavbách českých, moravských a slovenských tunelů a mostů, než mu bylo u téhož závodu Železničního stavitelství nabídnuto místo mechanizátora. Na tomto zařazení setrval až do odchodu do důchodu. V šedesátých letech (1963 – 69) přednášel v pražské Unitárii; když byl nucen tuto organizaci opustit a nesměl již v Praze přednášet, objížděl ještě necelý rok přednášet po republice, do měst, kam si jej lidé pozvali. Posléze mu zakázali veškerou přednáškovou činnost. Po několika letech se z Prahy přestěhoval na chatu do Posázaví, kterou v té době za pomoci rodiny a přátel dostavěl. Tam pokračoval v literární činnosti. Na své chatě oba rodiče žili dlouhá léta, a právě sem, kromě stálých přátel, směřovalo i značné množství návštěvníků. Listopad 1989 uvítal Eduard Tomáš s velkým nadšením. Vrátila se demokracie a spolu s ní svoboda slova a projevu. Mohl konečně publikovat své knížky, svobodně hlásat své názory. Začal opět s přednáškovou činností (před svým unitářským obdobím přednášel již dříve v Kladně a v Českém rozhlase), které se věnoval prakticky až do své smrti 26. května 2002.

Je třeba napsat, jak a čím byli mí rodiče, Míla a Eduard Tomášovi, formováni, co na ně mělo vliv, co je utvářelo. Oba rodiče pocházeli z velice zbožných a na místní poměry dost vzdělaných rodin (poznal jsem z prarodičů pouze tatínka svého otce), křesťanského (jak na malých vesnicích bývalo obyčejem, římskokatolického) vyznání. Každý den, u práce, před jídlem i před spaním bývala pravidelná modlitba. Můj otec jako malý kluk chodíval se svým bratrem do sousední vsi ministrovat (v jejich vesnici nebyl kostel). Osobnosti mých rodičů byly nepochybně silně poznamenány výchovou, poznamenanou silným náboženským a etickým vlivem.

Tatínek mojí mámy, ač truhlář, platil právem za místního vzdělance. Navštěvoval všechny knihovny a známé po okolních vesnicích a všechny knihy beletristické, ale i naučné (i od známých) si půjčoval a četl. Půjčoval je pak i manželce a dětem (moje máma byla z pěti dětí, páté v útlém věku zemřelo). I mnoho lidí místních, ba i přespolních, chodilo za otcem pro rady. Ne náhodou byl nejstarší z bratrů vůbec prvním studentem (jen málo z místních mělo víc jak měšťanku) a nejmladší zase prvním vysokoškolákem z vesnice. Na studia si bratři museli vydělávat. Otec mladší z dětí brával na výlety po okolí, se vším je seznamoval a o všem možném vyprávěl. Vedl je k touze po poznání, k lásce ke všemu. Vedle silného důrazu na vzdělání je otec spolu s matkou vedli k poznání Boha (první významnější zkušenost s Ním měla Míla, jak popisuje, ve čtyřech letech). V první světové válce byl na italské frontě raněn a se zraněním se dostal do lazaretu ve Vídni. Tam jakýsi vzdělaný lékař u něj objevil ranhojičské schopnosti, a nechal si ho u sebe do konce války na výpomoc.

Až po příchodu do Olomouce se moje máma Míla důkladněji seznámila s ezoterní literaturou a východní, ale i s klasickou západní filozofií, a to hlavně díky studiu na filosofické fakultě (učili jí např. prof. Vincenc Lesný, Leopold Procházka) a svému manželovi, který s ní sdílel její zájmy. Společně s manželem se dále vzdělávali, studovali literaturu (šlo o dostupné spisy buddhistické, hinduistické, z křesťanské, arabské a židovské mystiky), prováděli psychická cvičení, meditace, a také spolu navštěvovali různé lidi, o kterých bylo známo, že se zabývají ezoterními naukami; poznávala tak osobně i mnohé významnější duchovní osobnosti (Hejhal, Říhovi, Minařík) a později spolu se svým manželem Eduardem Tomášem další (Drtikol, Obšnajdr, Elgr, Arnošt Čapek,  Džanardán, J. S. Dalajláma, Mahéšvarananda, Pranavananda, aj.).

Některé z nich Míla Tomášová pravidelně po určitou dobu navštěvovala (Květoslava Minaříka, později Františka Drtikola, se kterým se přátelila devět let, až do jeho smrti), nikdy - jak mnohokrát řekla - nebyla nikoho žačkou (i když šlo v mnoha případech o uznávané duchovní učitele), nýbrž přátelila se s nimi, protože měli stejné duchovní zájmy. Neměla zájem hledat pro sebe učitele v těle, ale pouze toho nejvyššího, všudypřítomného. Vícekrát toto prohlásila i napsala. Nechtěla Boha poznat zprostředkovaně přes nějakou osobu. Také měla Pána Boha naplno v sobě, a žila Jím.

Nepochybně na ní měly vliv i její bohaté životní zkušenosti, těžké životní situace a osudové události (pronásledování a zklamání v zaměstnání, v osobním životě, ke konci života i vážné onemocnění).

Obdobně byl formován můj táta. Přísná výchova směřující k touze po vědění, k lásce ke všemu, a především ke zbožnosti a pevnému, skvělému charakteru, duchovní zkušenosti a zážitky z dětství, na které později navázal  snahou o vlastní duchovní prozření. Provádění duchovních cvičení (jak popisuje ve svých „Pamětech mystika“), časté meditace, intenzívní samostudium hodnotné duchovní literatury (zejména klasické východní i západní mystické literatury), tj. psychická práce, ale především i práce manuální, spolu s dalšími bohatými životními zkušenostmi (pronásledování nacisty a komunisty, četná nebezpečí života), nejhlubší duchovní zkušenost, i v neposlední řadě poznání různých duchovních osobností (Brunton, Drtikol, Elgr, Makoň, Džanardán, Dalajláma, aj.). To vše utvářelo osobnost Eduarda Tomáše.

Ptáme-li se po tom, jaký měli Míla s Eduardem Tomášovi pro ostatní lidi přínos, co po sobě zanechali, je třeba říci, že oba rodiče byli a stále jsou nevšedními duchovními učiteli, věnovali se v duchovní oblasti popularizátorské činnosti, radami, návody atd. pomohli bezprostředně jistě stovkám lidí, zprostředkovaně pomohli a dosud pomáhají, díky svým knihám, zvukovým a video kazetám, rozhlasu a televizi a množství článků v novinách a časopisech snad statisícům lidí. Konali přednášky, besedy, společné meditace. Poskytovali rozhovory pro mnohé noviny, časopisy, rozhlas, a sami jsou autory mnoha publikovaných článků. Navštěvovali je zájemci v soukromí doma a na chatě, ale i na přednáškách. Přednášeli  v klubech, čajovnách, kulturních domech, autogramiádách, po tělocvičnách, v komorních sálech, ale i v sálech určených pro tisíce posluchačů, kde kromě přednášek se všemi přítomnými vždy dlouho meditovali, zodpovídali všechny dotazy, podepisovali knihy, obětavě hovořili v soukromí, takřka bez oddychu. Byli otevřeni všem zájemcům, nezištně, trpělivě a obětavě poskytovali rady a pomoc všem zájemcům na všech úrovních, na různých stupních jejich psychického a duchovního vývoje. Co učili, to sami žili. Byli a zůstávají nepochybně významnými duchovními osobnostmi.

Jsou autory řady knih, Eduard Tomáš je autorem přinejmenším třech desítek knižních titulů, jeho žena Míla napsala šest knih, z nichž jedno dílo (Setkání) vyšlo ve třech dílech. Na několika knihách se Míla i Eduard společně podíleli. V případě některých knih byla manželka Míla svému manželovi vynikající rádkyní (např. Jóga velikého symbolu, Milarepa, Duha v zrcadle). Stali se spoluautory knih „Po stopách zlatého věku“, „Praxe jógové filosofie“, a „Poselství“. Jsou autory zhruba sedmdesáti zvukových nahrávek, na nichž převažují přednášky.  Oba rodiče mnohokrát promlouvali k posluchačům na rozhlasových vlnách, táta je autorem rozsáhlého cyklu (18 dílů) pro Český rozhlas 3, stanici Vltava „Cestami sebepoznání“, kromě rozmanitých promluv a spoluautorství v několika pořadech České televize je autorem dvou televizních přednáškových cyklů „Cesta uskutečnění“ a „Paměti mystika“. Dr. Eduard Tomáš byl rovněž  protagonistou televizního cyklu „Gen, 100 Čechů dneška“. Je protagonistou několika přednášek na videu, byly vydány dvě videokazety, přednáškový televizní cyklus Paměti mystika a hodinový medailon o obou manželích Tomášových nazvaný Život v pravdě. V současné době vychází Setkání s Mílou a Eduardem Tomášovými na DVD, pořízené 22. 5. 1999 v pražské Lucerně a připravuje se k vydání knížka hlubokých filozofických básní Míly Tomášové „Průzračný svět“ a dlouho avizovaný román Eduarda Tomáše „Duha v zrcadle“.

Míla a Eduard Tomášovi učili životu v Bohu a s Bohem, v pokoře a lásce vlastním příkladem. Učili svobodě ducha a toleranci, nezakazovali navštěvovat jiné duchovní učitele, nevadilo jim, když někdo z jejich okolí našel zalíbení v jiné skupině u jiného učitele. Nevyvyšovali se, byli pokorní a skromní, i když sami byli velkými duchovními osobnostmi a učiteli. Všichni, kdo za nimi přicházeli, byli jejich přáteli, nikoliv žáky. Doporučovali a) užívat svůj vlastní rozum, mít v rovnováze cit i rozum, tvořit si vlastní zdravý názor, b) ponořovat se do svého vlastního nitra, k Bohu. Podle ponaučení: „Království Nebeské je ve vás“ a „Poznej sama sebe“ se s co největší pokorou a láskou Bohu odevzdat.

Učili, že nejvyšší a pravý učitel, je všemohoucí, všudypřítomný Bůh, v souladu s  Ježíšovými přikázáními „Království Nebeské je ve vás“ a „Hledejte nejprve Království Nebeské a ostatní vám bude přidáno.“ Žili podle poznatku všech starých velkých mystiků, totiž že bez pokory (kteráž bývá dávána do protikladu s pýchou) poznat Boha nelze, a je třeba se Bohu zcela odevzdat. Sami se podle toho řídili, a naprosto tím vším žili, a tak (nikoliv zprostředkovaně) učili.

Jako duchovní učitelé Míla s Eduardem Tomášovi učili introspektivní jógovou filozofii, jak říkali, čili mystickou cestu odevzdání se všemohoucímu, splynutí s Ním. Sami tím žili, věděli a výborně znali to, o čem učili – byli skutečnými mystiky.

Když bychom to shrnuli, učili nejhlubší introspektivní filozofii, mystice podle:

a) vlastních bohatých duchovních zkušeností, podepřených dlouholetou praxí,

b) východní filozofie a nauky východních mudrců: Buddhových řečí, Upanišad, Bhagavadgíty, Aštávakragíty, Ribhugíty, Ajňahíty, védantické filozofie (Drgdršjavivéka), Ramany Mahárišiho z Arunáčaly, Aurobinda, Vivékanandy, Lao´c, Chuej-nenga, Chuang-poa, Krišnamurtiho, Jóganandy, Džanardána, Nisargadatty Maharádže, H. W. L. Púndži, zenbuddhistických koánů atd., zpopularizované a zprostředkované P. Bruntonem, Blofeldem, B. Krebsovou, A. Wattsem, a dalšími, v překladech V. Lesného, L. Procházky, R. Janíčka, A. Čapka, P. Kabeše, F: Drtikola, D. Zbavitele, E. a B. Merhautových, J. Hoznourka, J. Navrátila, R. Skarnitzla,

c) antické, křesťanské a do jisté míry arabské a židovské mystiky: učení Platóna a jiných řeckých filosofů, Seneca, Marcus Aurelius, novoplatónská filosofie a křesťanská gnose, bible, sv. Augustin, sv. Benedikt, sv. Bernard, sv. František, sv. Jan z Kříže, mistr Eckhart a Seuse, sv. Terezie z Avily, sv. Terezie z Lisieux, De Chardin aj., Talmud, mourost Chasidů aj.

Míla Tomášová otevřeně říkala: „Uvědomme si, že jsme všichni stejné božské podstaty.“ Poznala spoustu učitelů ducha osobně, přátelila se s nimi, pravidelně je navštěvovala ke společným meditacím i besedám, nikoho však neměla za svého mistra, ani nechtěla, a nebyla nikoho žačkou. Nechtěla všudypřítomného Pána Boha přijímat skrze někoho v těle, stála o to, jak říkávala, být ve spojení s Bohem, s Jednotou, přímo.

Pokud na chlopeň obrazového životopisu Šrí Ramany Mahárišiho v krátké anotaci uvedla, že tento mudrc byl jedním z jejích největších duchovních učitelů, neznamená to, že by se cítila, ani že byla jeho žačkou. Můj otec též uváděl mou mámu jako svou duchovní učitelku (viz Paměti mystika), nebyl však jejím žákem. Míla s Eduardem Tomášovi byli jistě velcí učitelé, avšak nikdo nebyl jejich žákem, neměli, jak říkali žáky, nýbrž přátele. Oba byli nesmírně tolerantní, naprosto ctili svobodu všech, svobodu zevní, a především svobodu ducha.

Pokud se to, co (a jak) učili, setkalo s pozitivní odezvou u jejich návštěvníků, posluchačů a čtenářů, a zejména když někdo dosahoval kýženého pozitivního výsledku, anebo když v onom člověku napomohli alespoň zasít semínko něčeho ušlechtilejšího, měli jistě oprávněnou radost. Své učení předávané bezprostředně živě, ale i veškeré knihy a nahrané přednášky, veškeré své dílo, které po nich zbylo, zanechali zde po sobě pro poučení, pomoc a duchovní prospěch všech zájemců. Ještě za svého života viděli hlavní pokračování své cesty v činnosti nakladatelství a knihkupectví Avatar, firmy, která vydává a šíří mj. jejich dílo (název podle časopisu, který Eduard Tomáš zamýšlel vydávat v 60. letech v Unitárii), dnes duchovním centru, sestávajícímo z klasického i ezoterního knihkupectví, redakce a meditační místnosti, kde kromě každotýdenních meditací probíhají nejrůznější duchovní (přednášky, čtení z filosofických textů, autorská čtení), kulturní (dramatizovaná četba, divadlo, koncerty) a naučné pořady (přednášky ze zdravovědy, přírodovědy, zeměpisu atd.), autogramiády apod. Moje máma Míla Tomášová odešla ze světa dříve než nové prostory mohla navštívit. Můj táta, Eduard Tomáš, zde byl za mámu. Zavítal sem celkem dvakrát, veřejnost se s ním však zde setkala pouze jednou při autogramiádě. Nyní je náš život těsně spojen s činností duchovního centra Avatar. Myslím, že se nám podařilo navázat na činnost Míly a Eduarda Tomášových a pokračovat v ní, i naplňovat a rozvíjet jejich ušlechtilé ideály. Těžištěm programu centra je praxe mystiky – pravidelné, řízené a volné meditace, a krom jiných přednášky z oblasti mystiky a introspektivní filozofie.

V uvedení na pravou míru četných smyšlených dohadů, lží, hanobení a pomluv o okolnostech umírání a smrti mých rodičů Míly a Eduarda Tomášových, a dalších nepravd a pomluv o nich, šířených Jiřím Vackem v jeho knihách a na jeho internetových stránkách SatGuru, a pro klid onoho autora pomluv a ostatních čtenářů „Jitřní země“, a zejména proto, že rodiče si hanobit nenechám, prohlašuji:

Moje máma díkybohu neumírala „ve velkých, až nesnesitelných bolestech“. Po té, co jí bylo zjištěno zhoubné onemocnění, a byl jí zaveden vývod z tlustého střeva, byla na světě o celý rok déle, než jí lékaři předpovídali. Přednášela během tohoto roku v Rokycanech, Brně a v pražské Lucerně. Do své smrti neúnavně pracovala na nové knize „Vnitřní pramen“. Večer dne 11. května kolem 22. hodiny se jí přitížilo. Rychlá lékařská pomoc jí dala injekci na zmírnění bolesti. Odešla ve spánku nazítří v 7 hod. ráno.

V „pamětech“ pana ing. Vacka si přečteme o ní nepřeberné množství pomluv, a nejenom o ní. Za svého života prý tátu „vedla za cenu značné námahy“, prý „táhla za dva“, psala „velmi sporná doporučení a výroky“, prý „zanedbala rozpuštění vásan“, neměla prý „žádné argumenty“, prý „se vzdala Boha“ „byla žačkou komunisty Drtikola“, „nemeditovala“, „prohlašovala se za žačku Mahárišiho“, „ytvořila u pana Paříka velké nepochopení a překážky poznání“ a další.

Jinde Jiří Vacek píše: „Představitelé Avataru dokonce hájí komunistu Drtikola, který je spoluzodpovědný za to, že E. Tomáše vyhodili z práce a poslali jej stavět tunely a po roce 1968 jej opět vyhodili z Unitarie.  Skutečně neuvěřitelné zatmění ducha…Ve skutečnosti jsou v moci zla: Poznáte je podle jejich skutků.“ Prý „pánové z Avatára“ v oné souvislosti jsou spolčeni s komunisty, a další pomluvy, jako např., cituji:„…chování Miloše Tomáše tak plně dávají za pravdu výroku Ramany Mahárišiho, který se jim tolik nelíbí…“ šíří Jiří Vacek. Skutečně neuvěřitelné zatmění ducha, zralé na hospitalizaci v zařízení pro duševně choré. Nevím o výroku Ramany Mahárišiho, který se mi nelíbí.

Nyní zbaběle píše: „Nikdy jsem nikoho nepomlouval“, „Nikoho nekritizuji“, „Jen bráním nauku“ atd. 

Podle téhož autora, který - ač se považuje za mistra a přísně dle předpisů vyžaduje po druhých uznávání svého „mistrovství“ i uctívání své osoby, avšak přitom zcela zjevně mistrem není - Eduard Tomáš prý (cituji) „…několik měsíců před odchodem z těla řekl, že jeho nejvyšším duchovním ideálem po celý život byl vždy Ježíš a chtěl se k němu na předposlední přednášce veřejně takto přihlásit.“ Prý tajil svůj vztah k Ježíši.

Které z obou žen, jež se o něj staraly, toto Eduard Tomáš sdělil? Pak už jsem tam zbýval jen já, se svou ženou jsem již nebydlel, a moje máma „několik měsíců“ před tátovým odchodem z těla již nebyla. Proč by tajil svůj vztah k Ježíši? On vůbec nikdy svůj vztah k Ježíši netajil! Naopak. Velmi si jej jako osvíceného avatára vážil a vždy jej (zrovna tak jako Buddhu, Mahárišiho a další) nadšeně citoval  a jeho myšlenkami se (na rozdíl od autora oněch pomluv Jiřího Vacka) plně řídil. Oba moji rodiče byli po celý svůj život nesmírně tolerantní, svobodomyslní, a to i v náboženských otázkách, nepreferovali žádný určitý směr, a už vůbec ne náboženský, zabývali se introspektivní filozofií, do které zahrnovali nejhlubší pravdy z různých světových náboženských a filozofických systémů navzájem se doplňujících a prolínajících se, které po bedlivém studiu poznali a žili (nikdy nehlásali něco, co sami neznali), nebyli členy žádné církve, sekty, nebo náboženské skupiny (s výjimkou „Náboženské obce Čsl. unitářů“ po dobu, kdy zde otec přednášel), nevčleňovali se do žádné organizace, církve, sekty nebo skupiny jakéhokoliv zaměření.

Autor pomluv své zcestné výplody šíří veřejně a vydává je za své paměti. Záviděl rodičům jejich působení v pražské Lucerně, zejména duchovní přednášky mého otce a množství zájemců o ně. Eduarda Tomáše, kterého ve svých „pamětech“ nejvíce sráží a pomlouvá, nazývá drze familiárně Edou, aby se schovával za někdejší pochybné přátelství k němu. Píše o přednáškách Eduarda Tomáše, cituji: „…duchovní úroveň ovzduší na Edových přednáškách…byla velmi nízká.“

Domýšlivý pán píše o návštěvnících přednášek: „Chodili do Lucerny hlavně proto, aby mohli být se mnou. Náš odchod, odchod Míly a nepřítomnost Edy se nutně promítly do snížení duchovních vlivů v sále“, a dále že v Lucerně vládla “hospodská atmosféra“; na jiném místě zas, že duchovní atmosféra se snížila na “hospodskou úroveň“. Prý se na přednáškách Tomášových nemeditovalo. Lže čtenářům, že se konaly tři přednášky Eduarda Tomáše do roka, i když mnoho lidí ví, že se konaly jen dvě, na počátku a na konci roku. Jak by to starý pán stíhal připravit si více jak dvě, zbrusu nové přednášky do roka. Následuje bilancování, kolik pořadatelé vydělali a tradiční „mistrovo“ srovnávání vstupného.

Nutno dodat, že řadu let dostával na všechny přednášky Tomášových do Lucerny volné vstupenky. Ovšem po narůstajícím pomlouvání rodičů nebyl nijaký důvod jej zvát a dávat mu vstupenky. Pak se diví a ukňouraně si stěžuje, že přestal být zván.

Každý kdo znal Mílu s Eduardem Tomášovy, tudíž i pan Vacek, dobře ví, že meditovali s každým, v soukromí, i veřejně, tudíž i v rámci naprosto všech setkání s nimi. Všichni návštěvníci setkání s Tomášovými v pražské Lucerně (min. 2300, zpravidla však 2700 až 2800 lidí), pokud by nelhali, mohou potvrdit, že se na oněch setkáních mj. meditovalo. To je pádný a věcný argument. Proč tedy pan Vacek lže?

Dále pana ing. Vacka a po něm některé jeho poslušné, avšak nepřemýšlející čély často velice trápí otázky kolem zádušní mše za mého tátu. Pokusím se jejich zcestné výpady a nemístné lži uvést na pravou míru, i když nevím, co je panu Vackovi a jemu podobným po tom. Cituji z pamětí ing. Vacka: „Eduard Tomáš ke konci života vyslal signál: “Vraťte se do lůna katolické církve. Jóga vám spásu nezajistí.“ Prostě své cestě ani dosažení nevěřil, jinak by se neuchýlil o ochranu k církvi.“

Eduard Tomáš neměl zapotřebí vysílat žádné signály a ani to nedělal (jak to snad dělá autor oněch lží, když se obrací ke svým slepým poskokům s tím, co mají udělat, a oni poslušně udělají, byť se jedná o špinavost). Proč by to dělal? Prohlášení připisované Eduardu Tomášovi dané do uvozovek, jako přímá řeč, uvedené v „pamětech“ pana Vacka „Vraťte se do lůna katolické církve. Jóga Vám spásu nezajistí“, je též do puntíku vylhané. Je demagogickou lží a jasným a věcným důkazem toho, co je pan Vacek zač. Eduard Tomáš nikdy nic takového neprohlásil. Zrovna tak je sprostou nehoráznou lží pana Vacka, že Eduard Tomáš své cestě ani dosažení nevěřil. Také se neuchýlil „o ochranu k církvi“. To vše pan Vacek nalhal, jen aby pomluvil a zdiskreditoval mého otce, pošpinil jeho památku a v neposlední řadě odradil jeho čtenáře.

S papouškováním nesmyslů o vyslání „signálu“ se hned přihlásil oddaný, zato zcela indolentní čéla. Jeho drzé a zcestné pomluvy o Dr. Tomášovi Jiří Vacek zahrnul do svých „pamětí“. Cituji z pomlouvačného dopisu: „Dr. Tomáš se vlastně postavil za organizaci, která jógu považuje za učení ďáblovo a její stoupence za posedlé démony…“. Tento hloupý čéla a pár fanatiků s ním, jsou patrně posedlí démonem. Démonem zla a fanatismu. K tomu netřeba být v nijaké organizaci. V té jsou bohužel oni. Ostatně můj táta od války, kdy spolupracoval se dvěmi partyzánskými skupinami - na Křivoklátsku a v Brdech - a vedl odboj v Kladně, se za žádnou organizaci nepostavil (s několikaletou výjimkou Unitárie, když v ní přednášel). To je zcestný výmysl a pomluva indolentního a zlého čély.

Dále se dočteme, že: „…páter Halík zachraňoval hříšného kacíře pana Tomáše, před věčným zatracením.“ Pane Vacku a pane Koubo, copak můj táta byl hříšný kacíř? Ani hříšným nebyl, a kacířem jistě také ne. Má normální člověk zapotřebí toto psát? Pochybuji. Snad jen z chorobné touhy ublížit. Ale i to nepřísluší normálnímu člověku.

Na jiném místě píše ing. Vacek (jak štvavá vysílačka), cituji: „Prý o mne mluvila křesťanská stanice Proglas…Je neuvěřitelné, že právě k těmto lidem…se obrátil na konci svého života Eda Tomáš, aby za spásu jeho duše sloužili zádušní mši. Celý život přednáší tisícům lidí, jak jógou dojít ke spáse, a pak své přesvědčení zapře…Každý uvažující člověk si položí hned otázku, co vlastně přední učitel jógy dosáhl a odkud se vzaly pochybnosti o správnosti jógy, když věřil víc zádušní mši, než celoživotní praxi jógy.“

Eduard Tomáš se k žádným lidem na konci života neobrátil (to je pomluva), své přesvědčení nikdy nezapřel – to je nactiutrhačství. O tom, co jako “přední učitel jógy dosáhl“, o tom je veškeré jeho dílo, stačí si otevřít jeho „Paměti mystika“, ale prakticky i jakoukoli jinou jeho knihu, či poslechnout si některou z mnoha dochovaných přednášek z kazety. K tomu nemusí být člověk nikterak uvažující, to by zvládl i ten hloupý nemyslící čéla. Pochybnosti o správnosti jógy (a čehokoliv, co učil) nikdy neměl. Že je měl a že věřil více zádušní mši, nikdo ani nevyslovil, ani to není pravda. Jsou to jen další vykonstruované lži a pomluvy pana Vacka za účelem zdiskreditovat Eduarda „Edu“ Tomáše.

Píše - a práší se mu od pusy -, cituji: „Nikdy jsem nekritizoval, natož urážel osoby, ale vždy jsem uváděl věcné důvody, opřené o učení…mistrů.“ Pomluvy a lži nazývá věcnými důvody, ale o jaké učení kterých mistrů se ony lži opírají? Ježíš, Ramana Maháriši, ani nikdo další z jmenovaných v „pamětech“ Jiřího Vacka mezi nimi není.

Pan ing. Vacek na mnoha místech o mých rodičích prokazatelně účelově lže, a zde velmi sprostě. Velmi mnoho lidí je znalo a mělo v úctě. Mnoho jich bylo i mezi příznivci pana Vacka (i jeho dcera Eva si prý Míly Tomášové „velmi vážila“, a to ještě v době, kdy už její otec psal uvedené pomluvy). Velice si toho též vážím a zůstávám s těmito všemi lidmi v lásce a přátelství. Je mi hluboce líto, že byli podvedeni, že čistota těchto lidí, upřímně hledajících byla zneužita. Bůh nenechá nikoho upřímného padnout. Ovšem pan ing. Jiří Vacek a těch několik málo jedinců, kteří bez užití rozumu po něm (byť pod jeho nátlakem) ochotně papouškují bludné, věcně prokazatelné pomluvy a lži o Míle a Eduardovi Tomášových, by měli vzít na vědomí, že urážet a pomlouvat si rodiče nenechám. Cítím se povinován bránit jejich čest. Proč ti všichni, kteří si mé mámy Míly a mého táty Eduarda Tomášových (i jejich památky) opravdu vážili (i „velmi“), schvalují jejich hanobení? Je mnoho lidí, kteří se stále hlásí k odkazu manželů Tomášových, hlásají, že jsou “pokračovatelé tradice manželů Tomášových“, prohlašují se za “Tomášovce“ atd. Je příznačné, že právě ti, kteří se nejhalasněji vždy hlásili a hlásí k odkazu Míly a Eduarda Tomášových, na jejich obranu nezvednou ani palec, a bohužel ho ani zvednout nechtějí.