Tohle je můj první článek, který publikuju na těchto stránkách. Ode dneška publikuju pod svým civilním jménem. Dříve jsem se na webu objevoval většinou jako Ryunin, což je jméno, které jsem dostal v rámci vysvěcení. Krátce se představím - několik let cvičím zazen - zenovou meditaci - a jako filozofickou podporu tohoto učení využívám především učení mistra Dogena. Cvičení zazenu a učení mistra Dogena mě obojí inspiruje k tomu, abych něco o buddhismu psal. Některé články píšu původně anglicky, tak se nedivte, že je to někdy divná čeština. Následující článek je taky přeložený z anglického originálu. Anglicky píšu taky proto, že jsem v kontaktu s několika lidmi z oblasti buddhismu, kterých si vážím a kteří česky nerozumí.

Když prostě sedíme a soustředíme se na pozici zazenu, vracíme se k přítomnému okamžiku – přirozeně. A nemusíme si ověřovat, jestli jsme zrovna v tu chvíli osvícení nebo ne. Lidé si stále něco ověřují, ale osvícení není něco, co závisí na srovnávání sebe a druhých - takže v podstatě každý je osvícený, aniž by o tom musel přemýšlet. Jakmile jsme v jednotě se skutečností, tehdy jsme otevření a tiše a nevýslovně šťastní a úplně pravdiví. To si ale nemusíme uvědomovat. Každý z nás je takový ve své podstatě, ale většina lidí dává přednost myšlenkám před vlastní zkušeností a také ideálům před skutečností, která je na ideálech nezávislá. Lidé si myslí, že zazen je duchovní dopravní prostředek, kterým se mají dopravit na nějaké duchovní místo, kde dosud ještě nebyli, ale zazen je ve skutečnosti přesně to místo a ten čas, kde jsme, když ho cvičíme. Zazen nás nikdy nikam jinam nedopraví.

Autentičtí učitelé cvičí zazen nikoliv jako něco zvláštního nebo něco, co by přidávali k jejich už úplné zkušenosti člověka, ale jako něco, co je samo o sobě úplnou zkušeností člověka. Zazen pro ně není něco, co kdysi dávno cvičili, aby dosáhli osvícení, ani něco, co by ukazovali druhým jako nějakou sochu nebo obrázek. Pro ně je zazen skutečnost sama a v ní tito lidé nejsou oddělení od přítomného okamžiku. V zazenu vyjadřují to, co je skutečné. Své myšlenky nechají objevovat a zanikat, aniž by se snažili dosáhnout nějakého zvláštního stavu mysli.

Lidé hledají odpovědi na své otázky v nejrůznějších knihách, ale konečná odpověď, kterou opravdu hledají, je jejich vlastní zkušenost tady a teď. Jiná konečná odpověď neexistuje. Existuje spousta konkrétních odpovědí na konkrétní otázky, ale konečná otázka a konečná odpověď je vyjádřená v naší lidské zkušenosti tady v tomto okamžiku. Pokud nás zajímá buddhismus, pak nemůžeme ignorovat jeho učení, které je vyjádřeno také ve slovech. Pokud cvičíme zazen, většinou nás zajímají základními principy učení mistra Dogena. Ale čím více chápeme Dogenovo učení, tím větší důraz klademe na náš každodenní život. Čili čím více oceňujeme učení Buddhy - protože Dogen samozřejmě z učení Buddhy vycházel - tím větší důraz klademe na to, jak opravdu, konkrétně žijeme.

Málokdo nachází uspokojení ve vlastní existenci tady a teď. Takže spousta lidí napodobuje jiné lidi a srovnávají se s nimi. Ale když cvičíme zazen nebo studujeme buddhismus, nemusíme nikoho napodobovat. Lidé chtějí být moudřejší, zkušenější nebo úspěšnější. Mě by mohlo zajímat, kolik lidí ocení tenhle článek. Ale spíš mě zajímá, kolik lidí je v tomto okamžiku opravdu spokojených v přítomnosti. Pokud tento článek někomu pomůže, aby byl sám sebou a cítil se šťastný, samozřejmě budu mít radost. Ale to bude úspěch Buddhova učení, nikoliv můj. Někteří lidé považují za úspěch dosáhnout osvícení. Někdy říkají: "Už cvičím deset let, ale osvícení pořád nikde." Nebo: "Osvícení jsem dosáhl před deseti lety." To je škoda takhle marnit každodenní příležitost být celistvým, opravdovým člověkem. Všichni máme přístup k pravému já v každém okamžiku, ale bojíme se vzdát svých stereotypních myšlenek. Ačkoliv nikdy nepřestaneme přemýšlet, protože to je přirozenost člověka, kde je psáno, že naše myšlenky jsou samy o sobě pravda? Proč nevěříme tomu, co znovu a znovu jsme v tomto okamžiku? Je to jako bychom říkali:"Já nejsem já! Co mám teda dělat?" Já bych řekl: "Nevěřte, že jste svými vlastními myšlenkami." Nezabývat se příliš svými myšlenkami, nebrat je jako objektivní reference, znamená znovu a znovu se vracet do přítomnosti.

Pokud věříme tomu, že nejsme osvícení, věříme prázdné myšlence, která se nevztahuje k ničemu konkrétnímu. Pokud věříme, že jsme osvícení, opět je to prázdná myšlenka, která nemá k ničemu skutečnému vztah. Pokud učitelé používají termín "osvícení", dělají to proto, aby zmatenou mysl navedli na jasný, užitečný směr myšlení. Takový směr myšlení bezesporu existuje. Ale vždycky je to jen směr, odkaz na skutečnost, nikoli skutečnost sama. Je obtížné uvědomit si, že naše myšlenky, ať už jsou skvělé nebo hloupé, nemají schopnost nahradit naše pravé já. Descartes řekl:"Myslím, tedy jsem." Ale Buddha by to možná komentoval: "Jsem, ačkoli přemýšlím." Jinými slovy - i když se v naší mysli mohou objevovat nesčetné hlouposti, v podstatě jsme živí Buddhové. Děláme, co jsme, ať už si to uvědomujeme, nebo nikoliv. Opravdu jsme to, co jsme, navzdory naší představě, kterou nazýváme "já".

Někdo se zeptal: "Existuje v buddhismu tradice Soto dosažení nějakého bodu, kdy už nemusíme cvičit zazen?" Moje odpověď je: " Je v našem životě dosažení nějakého bodu, kdy už nemusíme být sami sebou?"

Když uskutečňujeme své pravé já v přítomnosti, nemusíme se řídit žádnými duchovními instrukcemi, nemusíme se ptát, co by udělal na našem místě Buddha. Když pijeme čaj, v tu chvíli naše chápání Buddhova učení nehraje roli. Buddhovo učení nás pouze inspiruje k tomu, abychom byli sami sebou, takže není důvod se jím nakonec řídit. Musíme se řídit skutečností (což je samá podstata Buddhova učení - probuzení ze snu do skutečnosti), nikoliv učením o skutečnosti.

Zazen má samozřejmě vliv na to, jak myslíme a jak žijeme. Ale nemění nijak naši podstatu. Proto jedním z principů učení mistra Dogena je to, že cvičení je samo o sobě osvícením. Jak může být cvičení samo o sobě osvícením? Protože sedět na tomto místě v přítomnosti je totéž co být sám sebou. I když jsme během nebo mimo dobu zazenu pošetilí, tak jako tak jsme pořád v úplném kontaktu se skutečností. Jediný rozdíl je v tom, že si této skutečnosti nevážíme - prostě ji nedokážeme ocenit. Takže problém lidí není to, že by nebyli osvícení, ale že nedokážou ocenit skutečnost vlastní existence; takže si neváží vlastního budhovství. A to je teprve opravdu hloupé - když si nevážíme toho, co je skutečné. Co se děje v tomto okamžiku? Pračka pere špinavé prádlo a je jí úplně jedno, jestli je osvícená nebo ne.