Pane Šťastný, jsem rád, že jste našli v józe svou duchovní cestu a nevidím důvod k nějakému zásadnímu sporu. Jsem rád, že P. Tomáš Halík vedl eucharistii, při které shromáždění vzpomenuli svého času na zesnulého Eduarda Tomáše. Věřím, že mu tím neublížili a nezpochybnili jeho odkaz.

Na tom, co jsem napsal do diskuse na ChristNetu trvám, a dovolím si to vysvětlit. U textu, který uvádíte, nejde o odsouzení jógy katolickou církví, nýbrž o nesouhlas (tehdy) kardinála Ratzingera jako prefekta kongregace pro věrouku s některými aspekty autora Anthony de Mella. Kritizovaný autor byl jezuita a v řádu prožil a uzavřel svůj život. Tudíž byli katolíkem a katolickým knězem. Je tedy se svou sympatií k józe a se svou křesťanskou duchovní praxí (čerpající i z podnětů jiných náboženství) stejně členem katolické církve jako kardinál Ratzinger. O stanovisku kongregace se po prohlášení diskutovalo, nebylo obecně akceptováno, a Mellovy knihy se nadále v katolických nakladatelstvích vydávají a v obchodech s tímto typem literatury prodávají.

Akceptovaným katolíkem je i příznivec takzvané interspirituality, Raimundo Panikkar, který se sám charakterizuje zároveň i jako hinduista a buddhista. Chce tím zřejmě říci, že v jeho nitru se tato náíboženství nevyluičují, mohou koexistovat a snad je lze i v jistém smyslu překládat jedno do druhého, aniž by se smazával jedinečnost každého z nich.

Respektovaným katolíkem byl po celý svůj dlouhý život i britský benediktin (z kamaldulské kongregace řádu) Bede Griffiths, který několik desetiletí prožil v Indii, založil tam "křesťansklý ášram", a zprostředkovával indické duchovní hodnoty mnoha křesťanům.

Velmi uznávaným, stále vydávaným a literárně mimořádně plodným přiznivcem východních duchovních směrů na katolické půdě byl už o generaci dříve Thomas Merton. Mohli bychom zmínit německého jezuitu Hugo Lassalla, který se už v padesátých letech minulého století (se souhlasem řádových předsatvených) podrobil v japonském zenovém klášteře plnému zenovému výcviku, dosáhl kenšó a byl fakticky prvním praktickým křesťanským zenovým učitelem meditace.

Učení o intuitivním či kontemplativním poznání Boha o Bohu mimo a nad všechny tvary, určení a charakteristiky, i charakteristika Boha jako Nicoty či Prázdnoty je běžným učením uznávaných katolických mystiků, např. Dionysia (pseudo)Areopagity, Mistra Eckhardta, Jana Taulera, Jindřicha Susona, Jana od Kříže, Angela Silesia a dalších. Křesťanská mystika není totožná s učením Dr. Tomáše, se kterým jsem se znal, mluvíval jsem s ním a ctím ho. Myslím, že to však není na překážku. Jsem přesvědčen, že skuteční mystici se i přes obřadné, naukové a organizační rozdíly setkávají v podstatné hluboké duchovní zkušenosti, a to je podstatné.

Upřímně přeji panu Vackovi, Vám a lidem s Vámi spřízněným pohodu, bytostné zdraví, světlo Ducha a tichou radost. Nemám žádné důvody se dále zúčastňovat polemiky.

S úctou

Ivan O. Štampach