Tenhle článek se pokouší řešit vztah mezi materialismem, idealismem, akcí a skutečností. Vychází z Dogenovy filozofie čtyř pohledů, kterou - i když pro běžného čtenáře skrytě - uplatňoval ve svém slavném a nesmírně složitém díle Shobogenzo. Současný japonský učitel Nishijima tuto Dogenovu filozofii po dlouholetém bádání dešifroval a já jsem na základě těch čtyř pohledů napsal tento malý úvod do buddhismu.
Většina lidí se zajímá o materiální záležitosti. Tito lidé chtějí jíst, pít, spát, chtějí peníze, sex a nakonec musí kupovat rakev. Tohle je materiální aspekt života. Redukovat život na tuto úroveň samozřejmě nemá nic společného s moudrostí nebo soucitem.
Někteří lidé si všímají, že život není jen materialismus, a tak hledají moudrost, lásku, nebe, Boha. Někdo zakládá náboženství, vytváří různé bohy, pak tito bohové naopak vytváří lidi a podle těchto náboženství se na světě děje spousta podivných věcí. Nábožensky angažovaní lidé mluví o nebi nebo osvícení a ptají se, jak takových míst nebo zkušeností dosáhnout. Někdy nedělají nic jiného, než že sedí na zemi, nejedí, nepijou a snaží se dosáhnout svých idealistických cílů. Tohle je idealistický aspekt života, který, ať chceme nebo ne, je také do jisté míry jeho součástí. Ale redukovat život na idealismus, pořád hledat nirvánu, nebe, vyšší úroveň poznání a pohrdat materiální stránkou světa, to také nakonec není moc moudré.
Takže když lidé občas zjistí, že idealismus vede jen k snovému životu a zanedbávání základních potřeb těla, začnou hledat takového učitele, který vyřešil rozpor mezi hmotou a duchem. Někteří učitelé vás přetáhnou klackem nebo něco zakřičí. Když se ptáme na osvícení, zakřičí na nás nebo nás praští. Když se ptáme na moudrost, křičí nebo nás praští. Co to znamená? Takovému počínání se říká "akce". Náhlá akce odetíná naše idealistické myšlenky. Je to, jako když nám ráno zazvoní budík. Vstávat! Přestat snít a probudit se do kažodenního života. Nicméně ne všichni učitelé používají výkřiky, ne všichni učitelé tlučou do svých žáků. Učitelé, kteří následují učení mistra Dogena, za základní akci v rámci cvičení Cesty považují zazen. Prostě se soustředíme na sezení v zazenu v přítomnosti. Tohle je způsob, jak transformovat myšlení, které je příliš idealisticky nebo naopak materialisticky zaměřené - soustředěním na přítomný okamžik v pozici zazenu. Ale zazen není něco, co cvičíme bez ohledu na každodenní život. I když je pro nás zazen základní aktivita, musíme vykonávat každodenní aktivity, což nám pomáhá překonávat rozpor materialismu a idealismu.
Učíme se žít každodenní život a vracíme se tak ke svému původnímu, rozpory nezatíženému já. Když se probouzíme do přítomnosti v zazenu, vidíme, že to "já", které jsme považovali za pevné a stálé, je jenom průsvitný obláček, který se nikde nezastavuje. Tak nás představa o tom, kdo jsme, nijak neomezuje. Buddha je jenom slovo. Satori je další slovo. Mnohem spíš jde o každodenní život. A i když mnoho lidí medituje, aby se dostali do nějakého zvláštního stavu mysli, zazen je naopak návrat k normální funkci těla a mysli. V zazenu se znovu a znovu probouzíme k tomu, co je skutečné.
Akce nás tedy probouzí k pravému já znovu a znovu. Například musíme jíst, ať už jsme materialisté nebo idealisté. I když někdo praktikuje půst, nakonec stejně musí jíst. Ti lidé, kteří v Indii sedí roky na zemi a už ani nepřímají potravu, jsou asketové. I když se vysoko povznesli nad materiální hodnoty života, jejich tělo se nad zem nepovzneslo ani o centimetr. I když někdo levituje, těžko vám v takovém stavu zamete podlahu. Naproti tomu Buddhovo učení je střední cesta. Zahrnuje jak materiální, tak idealistický pohled na svět. Když jíme, tak máme zkušenosti jezení. A nic na tom nemění náš vztah k materialismu nebo idealismu. Prostě jíme, ať už je naše filozofie jakákoliv. A právě taková činnost nás vrací k našemu pravému já, pokud se prostě soustředíme na jídlo. Většina lidí si pod pojmem "akce" představuje něco hlasitého a rychlého. Akční film plný výbuchů, srážek aut, střelba. Ale každý okamžik našeho života je něco nesmírného – něco úžasného.
Buddhova Cesta je něco, kde prostředek není odlišný od cíle. Většina buddhistů si myslí, že když budou nějakým způsobem praktikovat, přiblíží se zážitku osvícení nebo dosáhnou osvícení. Ale když překonáme toto povrchní porozumění Buddhově učení, zjistíme, že moudrost, kterou jsme dosud hledali více čí méně snaživě, vždycky byla přímo tady na tomto místě. Přítomnost sama na tomto místě, kdy nepodléháme myšlení, je totéž co moudrost. Ale tuto moudost je třeba vyjádřit, jinak se z ní stává prázdný koncept. Takže místo abychom hledali osvícení, vyjadřujeme osvícení uprostřed těch nejobyčejnějších úkonů každodenního života.
Existuje slavný koan, jinými slovy rozhovor mezi mistrem Joshu a jeho žákem.
Žák se ptá: Jaká je nejhlubší pravda?
Joshu odpovídá: Už jsi snídal?
Joshu přivádí idealistickou mysl žáka ke každodenní realitě. Někdo by mohl namítnout, že Joshuův přístup je materialistický. Cožpak není jídlo materialistické? Ale Joshu nezdůrazňuje důležitost každodenního života proto, aby nás sváděl k materialismu. Nechce, aby jeho žák ignoroval záležitosti moudrosti a soucitu. Místo toho po něm chce, aby moudrost a soucit vyjádřil okamžitě ve svém každodenním životě. Když mu žák odpovídá, že už snídal, mistr ho posílá, aby si umyl misky. Joshu nás učí, že v činnosti tady a teď protínáme síť rozporného myšlení, řešíme okamžitě dilema materialismus versus idealismus a probouzíme se do skutečnosti.
Samozřejmě aktivita nestačí. Na světě je spousta lidí, kteří jsou velice aktivní, ale nemají ponětí, kdo nebo co vlastně jsou, jaký je smysl života. Proč si lidé způsobují tolik utrpení? Mohli bychom říct, že buddhistický přístup k tomuto problému, k problému štěstí a utrpení, nevědomosti a moudrosti, je přesně vyjádřen v odpovědi mistra Joshu: Už jsi snídal? Tak si běž umýt misky.
Ve světě nevědomých lidí, kteří se zajímají jen o výsledky a zisky, je Joshuův komentář pouhou praktickou, materialistickou poznámkou. Ale v kontextu s idealistickou otázkou jeho studenta Joshuova odpověď protíná šílenství lidské mysli. Joshu si je vědom, že jeho žák je upřímný a snaží se pochopit podstatu věcí. Je si vědom, že k němu nepřišel proto, aby si vydělal peníze nebo se dobře najedl. Tak ho posílá za každodenními úkony. Když si upřímný člověk, kterému štěstí druhých není lhostejné, mije misky, takový člověk vyjadřuje moudrost a soucit a naplňuje ideál Buddhova učení ve skutečném životě.