„Řekněte mi ještě něco o své pošetilosti, kterou ovládáte.“

„Co o tom chceš vědět?“

„Prosím vás, done Juane, povězte mi, co to přesně je.“

Don Juan se hlasitě rozesmál a plácal se dlaněmi do stehen, až to pleskalo. „Tohle je ovládaná pošetilost!“ smál se a plácal se do stehen.

„Co tím chcete...?“

„Mám radost, že ses mě po tolika letech konečně zeptal na ovládanou pošetilost, ale přesto by mi bylo úplně jedno, kdyby ses mě na to nikdy nezeptal. Ale já jsem se rozhodl, že z toho budu mít radost, jako by mi opravdu záleželo na tom, jestli se mě na to zeptáš, jako by záleželo na tom, jestli mi na tom záleží. A právě tohle je ovládaná pošetilost.“

Oba jsme se pak hlasitě smáli. Objal jsem ho. Ačkoliv jsem jeho vysvětlení tak docela nepochopil, připadalo mi báječné.

Seděli jsme jako obvykle před domem u dveří. Bylo dopoledne. Don Juan přebíral hromadu semen, kterou měl před sebou. Nabídl jsem se, že mu pomůžu, ale odmítl s tím, že je to dárek pro jednoho přítele ze středního Mexika a že nemám dost síly, abych se těch semen mohl dotýkat.

„A na koho uplatňujete svou ovládanou pošetilost, done Juane?“ zeptal jsem se znovu po dlouhém odmlčení. Uchechtl se. „Na všechny!“ vykřikl s úsměvem.

„A kdy ji nejraději uplatňujete?“

„Pokaždé, když jednám.“

V tomto bodě jsem pocítil potřebu probrat si to všechno ještě jednou, a tak jsem se ho zeptal, jestli tím chce říct, že nikdy nejedná upřímně, ale vždycky jako herec.

„Ale moje jednání je upřímné,“ prohlásil don Juan, „ale vždycky je to jenom jednání herce.“

„Ale potom všechno, co děláte, musí být ovládaná pošetilost!“ prohlásil jsem skutečně překvapen.

„Ano, všechno.“

„Ale to přece nemůže být pravda,“ zaprotestoval jsem. „Nemůžete dělat jenom ovládanou pošetilost.“

„A proč ne?“ odpověděl s tajuplným výrazem.

„To by znamenalo, že je vám všechno jedno a že vám na ničem a na nikom nezáleží. Vezměme si například mě. Chcete mi říci, že je vám jedno, jestli poznám nebo ne, jestli jsem na živu, nebo jestli jsem umřel, jestli vůbec něco dělám?“

„Přesně tak. Je mi to jedno. Ty pro mne v životě znamenáš totéž, co Lucio nebo kdokoliv jiný, to je moje ovládaná pošetilost.“

Zaplavil mě zvláštní pocit prázdnoty. Bylo mi jasné, že na celém světě není jediný důvod, proč by na mně donu Juanovi mělo záležet, ale přesto jsem měl takřka jistotu, že mu osobně nejsem lhostejný. Domníval jsem se, že tomu jinak ani nemůže být, protože mi po celou dobu, kdy jsme byli spolu, věnoval plnou, neroztříštěnou pozornost. Napadlo mě, že to don Juan říká proto, že se na mě zlobí. Koneckonců vždyť jsem z jeho učení odešel.
„Mám pocit, že každý mluvíme o něčem jiném. Neměl jsem uvádět sebe jako příklad. Chtěl jsem jenom říct, že přece na světě musí být něco, na čem vám natolik záleží, že už nejde jen o ovládanou pošetilost. Myslím si, že není možné žít, jestliže nám opravdu na ničem nezáleží.“

„To platí na tebe. Tobě záleží na věcech. Ptal ses mě na mou ovládanou pošetilost a já jsem ti řekl, že všechno, co dělám ve vztahu k sobě a ke svým bližním, je ovládaná pošetilost, protože na ničem nezáleží.“

„Ale done Juane, jak vůbec můžete žít, jestliže vám na ničem nezáleží?“

Smál se, potom jako by chvíli přemýšlel, jestli mi má nebo nemá odpovědět. Nakonec vstal a odešel dozadu za dům.

„Done Juane, počkejte, počkejte. Já to opravdu chci vědět, musíte mi vysvětlit, co tím chcete říct.“

„Možná, že to nejde vysvětlit. Tobě na něčem v životě záleží, protože je to pro tebe důležité. Jistě je pro tebe důležité to, co děláš. Ale pro mne už není důležité nic, ani to, co dělám já, ani to, co dělají ti, co jsou mi nablízku. Ale žiji, protože mám vůli. A protože jsem si po celý život upevňoval a zjemňoval vůli, takže je jasná a zdravá, už je mi jedno, že na ničem nezáleží. Moje vůle ovládá pošetilost mého života.“

Dřepl si na bobek a prsty se probíral bylinami, které sušil na slunci na velkém kusu pytloviny.

Byl jsem zaražen. Nikdy bych si byl nepomyslel, že by moje zkoumání mohlo jít tímhle směrem. Po dlouhé odmlce mě něco napadlo. Řekl jsem, že podle mého názoru jsou některé činy mých bližních nesmírně důležité. Lze to například ukázat, a to velice dramatický, na otázce nukleární války. Prohlásil jsem, že zničení života na tváři země je pro mne zdrcující a obludné.

„Ty tomu věříš, protože přemýšlíš. Přemýšlíš o životě,“ řekl don Juan a v očích se mu zablesklo. „Ty ho nevidíš.“

„A cítil bych to jinak, kdybych viděl?“

„Jakmile se jednou člověk naučí vidět, ocitne se na světě sám a zbyde mu pouze pošetilost,“ řekl don Juan záhadně. Na chvíli se odmlčel. Díval se na mě, jako by chtěl odhadnout, jaký dopad měla jeho slova.

„Tobě se tvoje činy stejně jako činy tvých bližních vůbec zdají být důležité, protože ses naučil myslet si, že jsou důležité.“

Slovo „naučil“ vyslovil s tak zvláštním důrazem, že jsem se musel zeptat, co tím myslí. Přestal se zaobírat rostlinami a podíval se na mě.

„Naučíme se o všem přemýšlet a potom si vycvičíme oči, aby viděly způsobem, jakým přemýšlíme o věcech, na které se díváme. Díváme se na sebe už s přesvědčením, že jsme důležití. A proto se musíme také cítit důležitě! Ale když se pak člověk naučí vidět, uvědomí si, že už dál nemůže přemýšlet o věcech, na které se dívá, a jestliže nemůže přemýšlet o tom, na co se dívá, všechno se stává nedůležité.“

„To, co jste mi dnes odpoledne říkal o ovládané pošetilosti, mě velice vyvedlo z míry. Nejsem s to pochopit, co jste měl na mysli.“

„Tomu samozřejmě nemůžeš rozumět. Pokoušíš se o tom přemýšlet a to, co jsem říkal, ti nehraje s tím, co si myslíš.“

„Snažím se o tom přemýšlet, protože to je jediný způsob, jakým já osobně můžu něčemu rozumět. Chcete například říct, done Juane, že když se někdo naučí vidět, všechno na celém světě se stane bezcenným?“

„Neřekl jsem bezcenným, ale nedůležitým. Všechno je stejně důležité, a proto je to nedůležité. Tak například, vůbec není možné, abych řekl, že moje činy jsou důležitější než tvoje nebo že jedna věc je podstatnější než druhá. Všechny věci jsou si rovny, a tím, že jsou si rovny, jsou také nedůležité.“

Zeptal jsem se, zda tím chce vyjádřit, že to, čemu říká „vidění“, je „lepší způsob“ než se jen „na věci dívat“. Odpověděl, že oči člověka mohou zastat oboje, že však jedno není lepší než to druhé, ale že podle jeho názoru je zbytečná škoda, když si oči cvičíme jenom na dívání.

„Tak například, abychom se mohli smát, musíme se dívat očima, protože jenom když se na věci díváme, můžeme zachytit onu směšnou stránku světa. Naproti tomu však, když naše oči vidí, všechno si je tak rovno, že směšného už není nic.“

„Chcete říct, done Juane, že ten, kdo vidí, se nikdy nemůže smát?“

Chvilku mlčel. „Možná, že někteří lidé, oddaní poznání, se nikdy nesmějou, ale já žádného takového neznám. Ti, o kterých vím, že vidí a také se dívají, ti se také smějou.“

„A může ten, kdo je oddán poznání, také plakat?“

„Asi jo. Naše oči se dívají, a tak se můžeme smát nebo plakat nebo se radovat. Můžeme být smutní i veselí. Já osobně jsem nerad smutný, a tak kdykoliv jsem svědkem něčeho, co by mě normálně rozesmutnilo, prostě si posunu oči a vidím místo toho, abych se na to jen koukal. Ale když potkám něco legračního, tak se dívám a směju se tomu.“

„Ale done Juane, to je pak váš smích skutečný a ne ovládaná pošetilost.“

Don Juan se na mne na chvíli zadíval. „Povídám si s tebou, protože je mi to k smíchu. Připomínáš mi tak trochu pouštní krysy, co mají huňaté ocasy. Dají se chytit, protože strkají ocas do děr, když se snaží jiné krysy zastrašit, aby jim pak ukradly žrádlo. Ty se taky necháš chytit na svoje otázky. Dávej si pozor! Ty krysy si někdy ukousnou ocas, aby se osvobodily.“

Smál jsem se jeho srovnání, protože mi připadlo legrační. Don Juan mi jednou ukázal malé hlodavce s chundelatými ocásky, kteří vypadali jako tlusté veverky. Představa, jak si jedna z těch baculatých krys hryže vlastní ocásek, byla smutná, a přitom morbidně legrační.

„Můj smích, stejně jako všechno, co dělám, je skutečné,“ řekl don Juan, „ale současně je to také ovládaná pošetilost, protože můj smích je zbytečný, nic nemění. Ale já se přesto směju.“

„Ale done Juane, já tomu rozumím tak, že váš smích není zbytečný, protože vám dává radost.“

„Ne, já jsem šťastný, protože jsem si zvolil dívat se na to, z čeho mám radost, a moje oči si pak všímají směšné stránky věcí a já se tomu směju. Tohle už jsem ti říkal nesčetněkrát. Člověk si vždycky musí svou cestu vybrat srdcem, aby si vedl, jak nejlíp umí, možná také proto, aby se mohl pořád smát.“

Jeho slova jsem si vyložil v tom smyslu, že pláč je míň než smích, nebo přinejmenším je to něco, co nás oslabuje. Ale don Juan mě ujišťoval, že v tom není vůbec žádný vnitřní rozdíl, že obojí není nijak zvlášť důležité. Avšak on prý dává přednost smíchu, protože při smíchu se cítí na těle lépe než při pláči.

V tomto bodě jsem uvažoval, že tam, kde dáváme něčemu přednost, není žádná rovnost, jestliže se totiž don Juan raději směje než pláče, je smích skutečně důležitější. Don Juan však tvrdohlavě trval na tom, že dává-li on něčemu přednost, nemusí to ještě znamenat, že si obě možnosti nejsou rovny. A já jsem trval na tom, že náš spor by se logicky dal vztáhnout i na to, že má-li být všechno rovnocenné, proč bychom si nevolili také smrt.

„Mnozí lidé oddaní poznání si ji volí,“ řekl don Juan. „Jednoho dne prostě zmizí. Lidé si pak třeba myslí, že byli přepadeni a zabiti kvůli svým činům. Ale oni si zvolili smrt, protože jim na tom nezáleží. Naproti tomu já volím život a smích, ne proto, že by na tom nějak záleželo, ale proto, protože je to přirozený sklon mojí povahy. Říkám, že si volím, a můžu to říct, protože vidím, ale není to tak, že bych si zvolil život, to moje vůle mě nutí žít dál navzdory všemu, co třeba uvidím. Ale ty mi teď nerozumíš, protože jsi zvyklý myslet tak, jak se díváš, myslet tak, jak myslíš.“

Jeho slova mě velice zmátla. Požádal jsem ho, aby mi vysvětlil, co tím chce říct.

Opakoval mi stejnou myšlenku několikrát, jako by si dával na čas, aby ji mohl vyjádřit všelijakými výrazy, a potom mi vysvětlil to hlavní, že „myšlením“ míní stálou představu, kterou si děláme na všechno, co je na světě, a že „vidění“ tento návyk rozptýlí, a že dokud se nenaučím „vidět“, nemůžu skutečně porozumět tomu, co chce říct.

„Ale done Juane, jestliže na ničem nezáleží, proč by mělo záležet na tom, jestli se naučím vidět?“

„Jednou jsem ti říkal, že náš lidský úděl je učit se, ať je to dobré nebo špatné. Já jsem se naučil vidět a říkám ti, že na ničem doopravdy nezáleží, a teď je řada na tobě. Jednoho dne možná uvidíš a poznáš, jestli na něčem záleží nebo ne. Mně nezáleží na ničem, ale tobě bude možná zas záležet na všem. Měl bys už vědět, že člověk oddaný poznání žije tím, že jedná, a ne tím, že o svých činech jen přemýšlí, ani tím, že přemýšlí o tom, co si bude myslet, až přestane jednat. Člověk oddaný poznání si svou cestu vybírá srdcem a pak po ní jde. Potom se dívá, raduje se a směje se, a potom vidí a ví. Ví, že život stejně skončí příliš brzo, ví, že tak jako všichni ostatní nikam nejde, a protože vidí, ví, že nic není důležitější nebo méně důležité. Jinými slovy, ten, kdo je oddaný poznání, nemá pocty ani hodnosti, nemá rodinu ani jméno ani vlast, má jenom život, který žije, a za těchto okolností jediné pouto, které ho váže k jeho bližním, je právě ovládaná pošetilost. A tak se ten, kdo je oddaný poznání, snaží ze všech sil, potí se a supí, a když se na něj podíváš, vypadá docela obyčejně, až na to, že ovládá pošetilost svého života. Protože ničemu nepřikládá větší důležitost, může si ten, kdo je oddaný poznání, volit jakýkoliv čin, a jedná pak tak, jako by mu na něm záleželo. Díky své ovládané pošetilosti může říct, že mu záleží na tom, co dělá, a jedná tak, jako by tomu tak bylo, ale přesto ví, že je mu to jedno. Takže když splní, co má, ustupuje v míru, bez ohledu na to, zda jednal dobře či špatně, zda mu všechno vyšlo nebo ne, protože tohle ho vůbec nezajímá.

A naopak, člověk oddaný poznání si může vybrat, že bude naprosto nečinný, že nikdy nebude jednat a že se bude chovat, jako by mu záleželo na netečnosti. A bude mít zase naprostou pravdu, protože i to bude jeho ovládaná pošetilost.“

V tomto bodě jsem se zapletl do velmi komplikované snahy donu Juanovi vysvětlit, že mě zajímá, co by mohlo člověka oddaného poznání motivovat, že bude jednat některým konkrétním způsobem přesto, že ví, že na ničem nezáleží.

Don Juan se tlumeně zasmál a pak odpověděl. „Ty přemýšlíš o tom, co děláš. Musíš proto věřit, že tvoje činy jsou tak důležité, jak si myslíš, ale ve skutečnosti nic z toho, co člověk dělá, není důležité. Nic! Ale zeptal ses mě, jestliže opravdu na ničem nezáleží, jak potom můžu dál žít? Bylo by jednodušší zemřít, tohleto říkáš a tomuhle věříš, protože o životě přemýšlíš, tak jako teď přemýšlíš o tom, jaké je asi vidění. Chtěl jsi, abych ti to popsal, abys o tom mohl začít přemýšlet tak, jak to děláš se vším. Ale vidění není věc přemýšlení, takže ti nemůžu říct, jaké to je vidět. Ted zase chceš, abych ti popsal svoje důvody pro ovládanou pošetilost, a já ti k tomu můžu říct jen tolik, že ovládaná pošetilost se velice podobá vidění, protože se o ní nedá přemýšlet.“

Zívl. Lehl si na záda a protáhl si paže a nohy. V kostech mu zapraskalo. „Byl jsi příliš dlouho pryč. A příliš přemýšlíš.“