Michael Luetchford je učitel buddhismu, který ho studoval a cvičil asi třicet let u mistra Nishijimy. Od něho také obdržel transmisi dharmy a v současné době učí převážně v Anglii. Měl jsem to štěstí, že jsem ho zastihl v Praze, když tady vedl víkendové odosobnění. Na tomto odosobnění jsem byl svědkem jeho vynikající přednášky na téma Co Buddha objevil.
Já bych tady rád uvedl část z toho rozhovoru, kdy Michael vysvětluje, k čemu vlastně došlo, když Buddha pod stromem Bodhi cosi objevil a také tu část, která uvádí, jaký byl Buddhův vztah k józe. Ačkoliv Buddha cvičil dhjánu, která samozřejmě patří do systému škol jógy, z přednášky Michaela vyplývá něco, co ukazuje, že Buddha dhjánu pojal trochu jinak….
Na začátku Michael vysvětluje Buddhovo rozhodnutí odejít z paláce a jeho praxi s jogíny a pak se dostává k místu, kde Buddha své úsilí najít pravdu přechodně vzdal:
„…. přestože Buddha upřímně a s velkým nasazením cvičil s ostatními jogíny, přestože zatínal zuby a odmítal ty věci, po kterých se část jeho já dožadovala, necítil se spokojený. Intuitivně cítil, že to, co hledá, to, co mu v živote schází, se nedá nalézt ani v těchto asketických praktikách ani ve vyšších sférách vědomí, které jeho společníci tolik hledali. Nakonec je tedy opustil. Jeho sen ztroskotal.“
Dále Michael Luetchford vypráví:
„Když procházel lesem, narazil na dívku, která pásla kozy a která mu nabídla k občerstvení vydlabanou tykev plnou teplého kozího mléka. Tím, že se mléka napil, si uvědomil, jak je důležité jíst, jak je důležité pít. Po letech upírání si jakéhokoliv fyzického uspokojení cítil obyčejné štěstí při pití teplého mléka. Usadil se pod velkým stromem na okraji lesa. Počasí v Indii bylo dost teplé na to, aby mohl žít pod širým nebem a také šest let asketické praxe ho velmi otužilo, aby mohl žít takovým jednoduchým životem. Cvičení dhjány, které se naučil od jogínů, se pro něho stalo přirozeností. Cítil se velmi spokojeně, když seděl na jednoduché podušce, s tělem vzpřímeným, hlavou vyrovnanou nad rameny, nohama zkříženýma v pozici lotosu. Seděl ve svém jednoduchém příbytku a rozjímal nad svou situací. Uvědomoval si, že byl velmi nespokojený se svým životem, v přepychu paláce svého otce. A zároveň si musel přiznat, že jeho sen o dosažení nějakých zvláštních vyšších stavů vědomí, které se snažil dosáhnout s asketickými jogíny, se rozpadl. A tak seděl v tomto stavu bez cíle.
Jednoho večera, když sedel na své podušce dlouho do noci, pohlédl na čistou noční oblohu se zářícími hvězdami a pocítil duševní klid a spokojenost. Najednou ho napadlo, že právě tento pocit vnitřního klidu a spokojenosti (pocit smíření) přítomného okamžiku je plně dostačující. V tom okamžiku si také uvědomil, že to, co všechny ty dlouhé roky hledal, bylo po celou dobu právě před ním. Uvědomil si, že celý svůj život vždy existoval právě na tomto místě a právě v tento okamžik a že celý jeho život a celý svět je právě takový, jaký je. Jeho nespokojenost se rozplynula. Udiven tím, že řešení jeho problému je tak jednoduché, pokračoval v rozjímání nad svým zážitkem další měsíc a uvědomoval si, že dosáhl nějakého druhu hluboké vyrovnanosti ve svém životě. Nakonec všechny jeho vnitřní konflikty, které ho vyhnaly nejprve z paláce do lesu a z lesa do jeho současného tábořiště, ustaly. Cítil, že našel střední cestu mezi dvěma extrémy, které doposud formovaly jeho život. Na jedné straně extrém materiálních požitků a na straně druhé extrém duchovního zanícení. Cítil, že nakonec objevil jinou cestu, která nebyla ani jedním z techto směrů, ale nějak existovala mezi oběma.“
Dále Michael vypráví, jak si Buddha uvědomoval přínos, vynikající kvalitu samotného sezení ve vzpřímené poloze dhjány. Buddha v tomto sedu cítil, že se vrací k původní přirozenosti sebe sama. Pak Michael pokračuje, aby vysvětlil, jak se Buddha postavil ke svým jogínským společníkům, které na nějaký čas opustil:
„A tak se vydal hledat své společníky. Po nějakém čase je v lesích našel. Když asketové viděli přicházet svého starého známého, necítili se dobře. Mysleli si, že se jich princ zřekl a divili se, co by po nich mohl ještě chtít. Pak si ale všimli, jak dobře vypadá. Vypadal opravdu šťastně! Uvítali ho a princ se k nim posadil.
„Od té doby, co jsem vás opustil, jsem dosáhl hlubokého porozumění sebe sama a světa a probudil jsem se,“ řekl. Asketové se pochybovačně zeptali: „Jakého porozumění, jakého probuzení jsi dosáhl?“ „Nevím, jestli budu schopen vám to vysvětlit, ale pokusím se. Ze svého vlastního života jsem si uvědomil, že existuje několik základních životních pravd. Hned vám je vysvětlím. Velmi často se například cítíme nespokojeni. Cítíme se nespokojeni v případě, že náš život je založen pouze na snaze o dosažení materiálního komfortu, fyzického požitku. Cítíme se ale také nespokojeni, když je náš život založen na snaze po dosažení duchovní dokonalosti. Zdá se, že lidské bytosti se potácejí mezi těmito dvěma stavy, ale necítí se spokojeni ani v jednom z nich. Chceme stále něco dostat. Chceme stále od něčeho utíkat. Chceme být lepší než jsme. Je to právě toto chtění, které vytváří naši nespokojenost. A čím více chceme něco jiného, jiný stav, jiný život, jiný svět, tím více jsme nespokojeni. Já jsem ale objevil jinou cestu. Objevil jsem cestu, která je mezi těmito dvěma stavy, které vytváří nespokojenost. Objevil jsem střední cestu. Když jsem seděl ve vyrovnané pozici dhjány pod mým stromem, zjistil jsem, že žiju pouze tady v tomto okamžiku. Ačkoliv často vzpomínám na minulost nebo sním o budoucnosti, ani minulost ani budoucnost nejsou skutečné. Ale když sedím v dhjáně, obě tyto nespokojenosti zmizí a já jsem v klidu a harmonii tohoto přítomného okamžiku.“
Pět přátel Probuzeného bylo v úžasu. Pravda, kterou vyřkl, je zasáhla na správném místě. „A ještě jsem objevil jednu pravdu,“ řekl. „Existuje něco, co můžeme nazývat ‘realita‘. Ano, je to vlastně ta realita, kterou jste se, přátelé, snažili nalézt vaším úsilím po objevení dharem (částic). Realitu ale není možné objevit ve vyšších sférách vědomí, realita existuje tady na tomto místě, teď v tomto okamžiku. Není to stav, kterého bychom měli dosáhnout. Není to vidění dharem, je to universální Dharma. Je to všeobjímající realita a my všichni existujeme jako součást této reality. Jsme již její součástí a ona je naší součástí. Přesto je úplná, není tvořena částmi. Vesmír je úplný. Ačkoliv si myslíme, že jsme od ní odděleni, ve skutečnosti tomu tak není. Ačkoliv si myslíme, že naše těla jsou od ní oddělena, není tomu tak. Je to tento okamžik. Je to náš život. Je to kosmos. Když sedím v dhjáně, zažívám tuto celistvost, tuto Dharmu, tuto realitu. Tato pravda zahrnuje všechny ostatní pravdy. Nemůže však být uchopena samotnou myslí. Když chápu podstatu sebe sama takového, jaký jsem, a když chápu podstatu světa takového, jaký je, jsem svobodný tady a teď.“
Tolik Michael Luetchford, který přednášku uzavírá slovy, že to, co zažil Buddha v pozici dhjány, které se japonsky říká zazen, můžeme znovu a znovu zažívat i my. Já bych k tomu dodal, že ačkoliv náš svět může vypadat na první pohled hodně odlišně od světa, v jakém žil Buddha, čili i když historicky a kulturně je ten svět dost odlišný, naše mysl a tělo se v podstatě neliší od mysli a těla Buddhy. Proto někteří učitelé říkají, že když sedíme v pozici zazenu, nelišíme se od Buddhy. Nejde o to, zda nám někdo řekne „pane Buddho,“ ale o to, co uvnitř cítíme. Co sami objevujeme v tomto okamžiku. Když sedíme v zazenu, chcete-li v dhjáně, objevujeme totéž, co objevil Buddha kdysi dávno v Indii.