Don Juan dlouho přemýšlel, než odpověděl. „Myslím, že se o tom nedá mluvit,“ řekl nakonec. „Zejména o vůli. Vůle je hrozně zvláštní. Přichází tajemně. Nedá se vlastně říct, jak ji používáme, můžeme jen prohlásit, že její výsledky jsou ohromné. Asi bychom měli nejdřív vědět, že ji můžeme rozvíjet. Bojovník to ví a čeká. Tvoje chyba je, že nevíš, že čekáš na svou vůli.

Můj dobrodinec říkal, že bojovník ví, že čeká, a ví také, na co čeká. Ty víš, že čekáš. Jsi tu se mnou už celá léta, a přesto nevíš, na co čekáš. Je nesmírně těžké, ne-li nemožné, aby průměrný člověk věděl, nač čeká, avšak bojovníkovi to problémy nedělá. Ví, že čeká na svou vůli.“

„A co to přesně je ta vůle? Je to nějaké rozhodnutí, jako třeba když se váš vnuk Lucio rozhodl mít motorku?“ „Ne,“ uchechtl se don Juan. „Tohle není vůle. To jsou jenom Luciovy choutky. Vůle je něco jiného, je jasná a mocná, něco, co nás může vést. Člověk ji užívá například k tomu, aby vyhrál bitvu, kterou by měl podle všech výpočtů prohrát.“

„Pak tomu ale říkáme odvaha.“

„Ne. Odvaha je něco jiného. Odvážní lidé jsou spolehliví a ušlechtilí a jsou neustále obklopeni obdivovateli, kteří se kolem nich točí. Ale jen málo statečných lidí má vůli. Jsou obvykle nebojácní a oddávají se vykonávání odvážných a rozumných věcí. Statečný člověk je většinou obávaný a nahání strach. Vůle se však týká ohromujících činů, které se vymykají našemu zdravému rozumu.“ „Je vůle to, čím ovládáme sami sebe?“

„Dalo by se říci, že je to určitý druh ovládání.“

„Myslíte, že si budu pěstovat vůli, když si například něco odepřu?“

„Jako třeba ty svoje otázky?“ opáčil don Juan.

Řekl to tak rozpustile, že jsem přestal psát a podíval se na něj. Oba jsme se pak smáli.

„Ne,“ prohlásil don Juan. „Něco si odepírat je vlastně shovívavost a záliba a já bych nic takového nedoporučoval. Proto tě nechávám, aby ses ptal, nač chceš. Kdybych ti řekl, abys s tím přestal, a ty ses to snažil dodržet, mohl by sis vůli deformovat. Úplně nejhorší je libovat si v odpírání, vede nás to totiž k tomu, že jsme přesvědčeni, že děláme něco velikého, zatímco ve skutečnosti jsme upoutáni jen sami na sebe. Přestat se stále vyptávat, to není ta vůle, o které mluvím. Vůle je mocnost. A protože je to síla, musí být pod kontrolou, musí být jemně ovládána, a to chvíli trvá. Vím to, a proto mám s tebou trpělivost. Když jsem byl tak starý jako ty, byl jsem taky tak impulzivní. A přece jsem se změnil. Naše vůle působí navzdory našim slabostem a povolné shovívavosti. Například tvoje vůle už ti otevírá průchod, kousek po kousku.“

„O jakém průchodu to mluvíte, done Juane?“

„Máme v sobě otvor podobný tomu měkkému místečku na hlavě, které mají malé děti a které časem zarůstá. Tenhle otvor se naopak otevírá, jakmile se rozvine vůle.“

„A kde je ten otvor?“

„Tam, kde jsou světelná vlákna,“ ukázal don Juan na břišní krajinu.

„A co je to? Na co to je?“

„Je to otvor, mezera. Je to prostor, kudy vůle může vystřelit jako šíp.“

„Je vůle nějaký předmět? Nebo jako předmět?“

„Ne, říkal jsem to jen proto, abys mi rozuměl. To, čemu čaroděj říká vůle, je síla, kterou máme v sobě. Není to ani myšlenka, ani předmět, ani přání. Přestat se ptát, to není záležitost vůle, protože to vyžaduje přemýšlení a přání. Vůle tě přiměje vítězit, když si myslíš, že jsi prohrál. Vůle tě udělá nezranitelným. Vůle pronáší čaroděje zdí, nese ho prostorem, třeba na Měsíc, kdyby chtěl.“

Už nebylo nač se ptát. Byl jsem unaven a pociťoval jsem napětí. Bál jsem se, že mi don Juan řekne, abych odešel, a to mi kazilo a bralo náladu.

„Pojďme do kopců,“ řekl don Juan z ničeho nic a vstal.

Cestou zase začal mluvit o vůli a smál se, že jsem zdrcen, protože si nemůžu dělat poznámky.

Vůli mi popisoval jako sílu, která spojuje člověka se světem. Dal si záležet na tom, aby mi vštípil, že svět je všechno, co vnímáme, a nezáleží na tom, jaký způsob vnímání si vybereme. Tvrdil, že „vnímat svět“ nutně vyvolává proces porozumění tomu, co se nám představuje. Toto „vnímání“ nám zprostředkují smysly a vůle.

Zeptal jsem se, jestli je vůle šestým smyslem. Prohlásil, že jde spíš o vztah mezi námi a vnímaným světem. Chtěl jsem, abychom se zastavili, že si to poznamenám, ale Don Juan se však jen smál a šel dál.

Ani večer mě don Juan neposlal domů a příštího dne po snídani se sám vrátil k otázce vůle.

„To, čemu ty říkáš vůle, je spíš věc charakteru a silné nátury. Avšak pro čaroděje je vůle silou, která přichází zevnitř a připoutává se k vnějšímu světu. Vychází břichem, přímo tadyhle, tam, kde jsou světelná vlákna,“ řekl a třel si přitom krajinu kolem pupku.

„Říkám, že vychází tudy, protože to lze cítit.“

„A proč tomu říkáte vůle?“

„Já tomu neříkám nijak. Můj dobrodinec tomu říkal vůle a říkají tomu tak i ostatní, kdo jsou oddaní poznání.“

„Včera jste říkal, že vůlí se dá svět vnímat stejně dobře jako smysly. Jak je to možné?“

„Obyčejný člověk se umí ‚zmocňovat‘ věcí jenom rukama, očima nebo ušima, ale čaroděj to umí i nosem, jazykem nebo vůlí, především vůlí. Neumím vůbec popsat, jak se to děje, ale ani ty například určitě nedokážeš popsat, jak slyšíš. Já náhodou také slyším, takže si můžeme povídat o tom, co slyšíme, ale ne o tom, jak slyšíme. Čaroděj užívá vůli k vnímání světa, ale tohle vnímání není jako slyšení. Když se na svět díváme nebo když ho slyšíme, máme dojem, že je to venku mimo nás a že je to skutečné. Když vnímáme svět svou vůlí, víme, že to není ‚venku‘ a že to ani není tak ‚skutečné‘, jak se domníváme.“

„Je vůle to samé jako vidění?“

„Ne. Vůle je síla, mocnost. Vidění není síla, ale spíš způsob, jak prostupovat věcmi. Takový čaroděj má třeba velmi silnou vůli, ale nemusí vidět, což znamená, že jenom ten, kdo je oddán poznání, vnímá svět smysly i vůlí a také viděním.“

Řekl jsem, že jsem ještě popletenější než dřív a že stejné vůbec nevím, jak mám uplatnit vůli, abych zapomněl na strážce. Zdálo se, že to moje slova i zmatek těší.

„Vždyť jsem ti říkal, že mluvení tě jenom mate,“ smál se. „Ale teď aspoň víš, že čekáš na svou vůli, i když pořád nevíš, co to je a jak se to stane. Takže dávej moc dobrý pozor na všechno, co děláš. To, co ti pomůže rozvinout vůli, najdeš právě mezi maličkostmi, které děláš.“

Don Juan byl pryč celé dopoledne. Vrátil se krátce po poledni se svazkem suchých bylin. Hlavou mi pokynul, abych mu pomohl. Několik hodin jsme pak třídili rostliny v naprostém mlčení. Když jsme byli hotovi, posadili jsme se a don Juan se na mě laskavě usmál. Řekl jsem mu velmi vážně, že jsem si pročítal svoje poznámky a že stále nechápu, co všechno znamená být bojovníkem ani co je to ta představa vůle. „Vůle není představa.“ To byla první slova, která don Juan za celý den pronesl. Po dlouhé odmlce pokračoval: „My dva jsme každý úplně jiný. Nemáme podobnou povahu. Ty jsi daleko násilnější než já. Když jsem byl v tvém věku, nebyl jsem násilník, ale spíš ubožák. Ty jsi můj pravý opak. Takový byl i můj dobrodinec, ten by se ti byl dokonale hodil za učitele. Byl to veliký čaroděj, ale neviděl, alespoň ne tak jako já nebo Genaro. Já rozumím světu na základě vidění a podle vidění vedu i svůj život. Naproti tomu můj dobrodinec musel žít jako bojovník. Když někdo vidí, nemusí žít ani jako bojovník, ani nějak jinak, protože umí vidět věci tak, jak opravdu jsou, a podle toho pak vede svůj život. Když vezmu v úvahu, jakou máš povahu, řekl bych, že se možná nenaučíš vidět nikdy. V tom případě budeš muset žít jako bojovník celý život.

Můj dobrodinec mi říkal, že když se někdo vydá na cestu čarodějství, začne si postupně uvědomovat, že obyčejný život už navždycky opustil. Tohle poznání je opravdu děsivé, protože to znamená, že už se nikdy nemůže chránit prostředky běžného světa a že musí přijmout nový způsob života, jestliže chce přežít. První, co by měl v této situaci udělat, je stát se bojovníkem. To je velmi důležitý krok i rozhodnutí. Poznání je natolik hrozné, že nedává člověku jinou možnost, než se stát bojovníkem.

V době, kdy se poznání stává záležitostí, která nahání děs, si člověk také uvědomí, že smrt je nenahraditelnou společnicí, která sedí vedle na rohoži. Každá troška poznání, která se stává mocí, má v sobě smrt jako ústřední sílu. Smrt všemu propůjčuje poslední dotyk, a čeho se smrt dotkla, stává se skutečnou mocí.

Ten, kdo se vydá na cestu čarodějství, stojí tváří v tvář bezprostřednímu zániku v každém ohybu cesty, a tak si nevyhnutelně začne svou smrt jasně uvědomovat. Bez vědomí smrti je každý jen obyčejným člověkem, který se zabývá pouze obyčejnými věcmi. Chybí mu nezbytná síla, nezbytné soustředění, které by jeho obyčejný pozemský čas přetvořilo v magickou moc.

Aby se tedy člověk stal bojovníkem, musí si především uvědomovat svou vlastní smrt. A tak je to i správné. Ale nezabývá se svou smrtí, protože kdyby se jí zabýval, nutilo by ho to upínat se jenom k sobě samotnému, a tím by se oslabil. Takže být bojovníkem znamená mít i potřebný odstup. Jenom tak se vědomí bezprostředně hrozící smrti nestane posedlostí, ale zůstane člověku lhostejné.“

Don Juan se odmlčel a podíval se na mě, jako by čekal, co na to řeknu.

„Rozumíš tomu?“ zeptal se.

Jeho slovům jsem sice rozuměl, ale stejné jsem osobně vůbec nepochopil, jak by někdo mohl získat tu lhostejnou odtažitost. Prohlásil jsem, že co se mého učednictví týče, ten okamžik, kdy se poznání stává děsivou záležitostí, už znám. Mohl jsem také poctivě říct, že už mi běžné předpoklady každodenního života neposkytují žádnou oporu. A že chci, a možná nejen chci, ale přímo potřebuju žít jako bojovník.

„Tak se teď musíš odpoutat.“

„Od čeho?“

„Musíš se odpoutat od všeho.“

„Ale to není možné. Já nechci žít jako poustevník.“

„Být poustevníkem znamená poddávat se vlastním zálibám, a to jsem neměl na mysli. Poustevník není odpoután, protože se svéhlavě oddává svému poustevničení.

Jedině představa smrti člověka dostatečně odpoutá, takže už nemůže ničemu propadnout. Jedině představa smrti člověka dostatečně odpoutá, takže si nemůže nic odepřít. Takový člověk pak nic nežádá, protože získal tichou dychtivost po životě a po všem, co k životu patří. Ví, že smrt je mu v patách a že mu nedopřeje čas, aby na něčem lpěl, a tak bez žadonění ochutnává ode všeho.

Člověku, který se odpoutal, a který ví, že nemá možnost smrti zabránit, takovému člověku zbývá jen jedno jediné, oč se může opřít: zbývá mu síla jeho rozhodnutí. Musí být tak říkajíc pánem svojí volby. Musí si plně uvědomovat, že nese za svou volbu odpovědnost, a jakmile se jednou rozhodne, už není čas na litování a obviňování. Rozhodnutí jsou konečná jednoduše proto, že smrt nedopřává čas, abychom na něčem ulpívali.

A tak bojovník, který si uvědomuje svou smrt, který se odpoutal a který je silný v rozhodnutích, žije strategicky. Vede ho poznání smrti. Toto poznám mu dává také odpoutání i tichou žádostivost. Síla jeho konečných rozhodnutí mu umožňuje volit bez lítosti, a tak je to, co si zvolí, strategicky vždy to nejlepší. Bojovník tedy dělá všechno, co udělat musí, s chutí a se zdravou výkonností.

Když někdo žije tímto způsobem, může o sobě právem prohlásit, že je bojovník a že získal trpělivost!“

Don Juan se mé zeptal, jestli chci něco říct. Já jsem jenom poznamenal, že úkol, který popsal, zabere celý život. Don Juan podotkl, že když jsem s ním, pokaždé příliš protestuji, ale že ví, že v každodenním životě se chovám jako bojovník nebo se o to alespoň snažím.

„Máš docela slušný drápy,“ smál se, „tak mi je občas ukazuj. Je to dobré cvičení.“ Posunkem jsem naznačil drápy a zavrčel a don Juan se smál. Pak si odkašlal a pokračoval.

„Když si bojovník osvojí trpělivost, je na cestě k vůli. Smrt s ním sedí na rohoži. Jsou přátelé. Smrt mu tajemným způsobem radí, jak má volit, jak má strategicky žít. A bojovník čeká! Řekl bych, že bojovník se učí beze spěchu, protože ví, že čeká na svou vůli. Jednou se mu podaří udělat něco, co je běžně zcela nemožné. Možná si svého neobyčejného skutku ani nepovšimne. Ale jak bude dál vykonávat nemožné činy nebo se mu stále budou dít nemožné věci, začne si uvědomovat, že se objevuje jakási mocnost. Moc, která mu vychází z těla, když postupuje na cestě k poznání. Nejdřív je to jako svěděni na břiše nebo jako spálenina, která se nedá utišit, pak to začne bolet, je to velmi nepříjemné. Někdy jsou bolesti a trápení tak veliké, že bojovník má křeče i několik měsíců, čím prudší křeče, tím líp pro něj. Dokonalá moc se vždycky ohlašuje velikou bolestí.

Když křeče pominou, bojovník si všimne, že má z věcí podivný pocit. Všimne si, že se skutečně dokáže všeho dotýkat pocitem, který mu vychází z těla, z míst těsně kolem pupku. Tenhle pocit je vůle, a jakmile se bojovník naučí tím pocitem věci uchopit, může právem říci, že je čaroděj a že získal vůli.“

Don Juan zmlkl a zřejmě čekal na moje připomínky nebo otázky. Neměl jsem, co bych řekl. Hluboce mě znepokojila představa, že čaroděj musí prožívat bolest a křeče, ale bylo mi trapné se vyptávat, jestli tím budu muset projít i já. Nakonec jsem se ho po dlouhém mlčení přece jen zeptal. Zasmál se, jako by mou otázku očekával, a prohlásil, že bolest není absolutné nevyhnutelná, že on například nikdy žádnou neměl a vůle se mu prostě objevila jen tak.

„Byl jsem jednou v horách a narazil jsem na pumu. Byla to samice, velká a hladová. Utíkal jsem a ona za mnou. Vyšplhal jsem na skálu, ale ta puma stála kousek za mnou a chystala se skočit. Házel jsem po ní kameny. Vrčela a začala útočit. Právě v tu chvíli se moje vůle projevila naplno. Zastavil jsem tu pumu svou vůlí, ještě než na mě skočila. Svou vůlí jsem ji hladil. Skutečně jsem jí hladil cecíky a puma se na mě podívala ospalýma očima a lehla si. A já jsem pak zběsile prchal, abych byl pryč, než se vzpamatuje.“

Don Juan velmi směšnými pohyby ukazoval, jak běží jako o život a drží si přitom klobouk.

Řekl jsem mu, že se mi dělá zle při pomyšlení, že se mám těšit na pumu nebo křeče v břiše, jestli chci získat vůli.

„Můj dobrodinec byl velmi mocný čaroděj,“ pokračoval don Juan. „Byl bojovníkem do morku kostí. Měl skutečně velkolepou vůli. Ale člověk může jít ještě dál, může se totiž naučit vidět. Když se to naučí, nemusí už žít jako bojovník, ani jako čaroděj. Když se to naučí, stane se vším, protože už není ničím. Dalo by se říci, že zmizí, ale přesto tady je. Řekl bych, že to je ta chvíle, kdy člověk může dostat všechno, co si přeje. Ale nepřeje si nic, a místo toho si hraje s bližními jako s hračkami, potkává je uprostřed jejich pošetilosti. Liší se od nich jen v jednom jediném: čaroděj, který vidí, svou pošetilost ovládá, zatímco jeho bližní to nedovedou. Ten, kdo vidí, se již o své bližní aktivně nezajímá. Vidění ho naprosto odpoutalo od všeho, co znával dřív.“

„Už jenom představa odpoutání od všeho, co znám, mi nahání husí kůži,“ prohlásil jsem.

„Ty si snad děláš legraci! Husí kůži by ti spíš měla nahánět představa, že nemáš nic, na co by ses mohl těšit, protože po celý život budeš dělat to, co jsi dělal odjakživa. Pomysli si na toho, kdo musí rok za rokem sít kukuřici, dokud úplně nezestárne a dokud se příliš neunaví. Pak už nedokáže ani vstát a jen se povaluje jako starej pes. Myšlenky a pocity, to nejlepší, co má, se bezcílně toulají a přeskakují z jednoho na druhé, na to, co dělal po celý život - sázení kukuřice. Mně to alespoň připadá jako ta nejstrašnější ztráta.

My jsme lidé. Učíme se a jsme vrháni do nepředstavitelných nových světů. Takový je náš úděl.“

„A opravdu existují nějaké světy, které jsou pro nás nové?“ zeptal jsem se napůl žertem.

„Vůbec nic jsme nevyčerpali, ty blázne,“ řekl rozhodně. „Vidění je pouze pro lidi dokonalé a bezchybné. Teď si uklidni ducha, staň se bojovníkem, nauč se vidět, a pak poznáš, že nové světy v našem vidění nemají konce.“