Včera se mi splnil sen. Asi před deseti lety jsem si koupil v bazaru trumpetu, mě totiž od malička nějak lákaly ty plechové hudební nástroje mnohem víc než ty strunné, no a na tu trumpetu jsem se učil hrát. A moc mi to nešlo. Snažil jsem se hrát jazz, ke kterému mám vřelý vztah, ale ta trumpeta se vzpírala jako tvrdohlavý mezek. Nikdy mě nenechala hrát déle než tak deset sekund, pak se nějak zasekla, ucpala a bylo po hraní. Po pěti letech tohoto trápení jsem se rozhodl vyhledat učitele. Ačkoliv jsou lidé, kteří se na trumpetu naučí sami, to jsou výjimky. Tak jsem chodil asi pět let na hodiny trumpety, hrál etudy, stupnice a snil o tom, že jednou vylezu na podium opravdového jazz klubu a budu hrát, až se ze mě bude kouřit. V létě jsem došel k závěru, že to řemeslo jsem se více méně naučil, lépe řečeno, trumpeta mi už teď hraje jazz tak, že se většinou netrápím, ale samozřejmě nezahraju jen tak něco - spíš jen věci, které mi sedí, které mám rád, s kterými jsem hudebně nějak splynul. No ale v létě jsem se víceméně vzdal představy, že se někdy v tom jazz klubu opravdu objevím. Kamarád je basista a říká, to je těžký, mohl bys s námi hrát, ale my jsme profíci, nemáme čas něco dohadovat, co se bude hrát a v jaký tónině. My tam prostě vlezem, otevřem noty a jedeme. To je druh profesionality, které bych dosáhl pouze lety dalšího cvičení a studia. Mám ale teď trochu jiné preference. Nicméně ačkoli už jsem nevěřil, že si v nejbližší době zahraju veřejně, včera mi tenhle kamarád večer volá a říká:"Poslyš, v jedný kavárně v Praze jsou takový prostory ve sklepě a tam se pořádají jam session. Nechceš si přijít zahrát?" Jam session je taková příležitost zahrát si pro kohokoliv, kdo má s sebou nástroj a chuť. Prostě si přinesete svoje fidlátka a když máte chuť, tak vlezete na podium a hrajete s ostatními.

Ačkoliv jsem měl v plánu překládat a psát nějaké věci o buddhismu, jeho nabídka přišla jako blesk z čistého nebe. Je to symbolické. Když se něčeho úplně vzdáte, dostanete to. Když po něčem strašně toužíte, nějak se vám to pořád vyhýbá.

Tak jsem si naolejoval trumpetu, trochu se doma rozehrál a vydal se do světa zakouřených jazzových klubů. Že tam ale bylo zakouřeno! Pro mě nekuřáka dost nepříjemná záležitost. Kluci už hráli, hráli všichni až moc dobře. Ten basista svého času hrál v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Tak jsem vyndal trumpetu a oni - pojď se sem někam vmáčknout. To podium bylo totiž veliké akorát tak pro dva lidi, nás bylo pět.

Přesně atmosféra, jakou jsem potřeboval - bylo sice docela plno, ale většina lidí se bavila mezi sebou a moc neposlouchali, co se děje na podiu. Moje chvíle se blížila... Věděl jsem, že tahle skladba mi celkem sedí... Věděl jsem, že jsem se doma rozehrál a že mě trumpetka poslouchá, že mě má ráda. Že by si chtěla zahrát. Jenomže sakra, ono je to jiné hrát si s ní doma, mazlit se s ní v soukromí, a teď tady máme spolu něco předvádět před cizími lidmi? Už jsem si olizoval rty, jemně profukoval trumpetu, už se to blíží, ještě asi šest taktů a jsem na řadě. A něco mi říkalo, poslouchej tu muziku, vykašli se na ty lidi v baru, stejně moc neposlouchaj. Tak jsem dal ucho k bedně kytaristy a pronikal do jeho akordů. Kytara je strašně důležitá, protože ona mi nejjasněji ukazuje, co se tam děje z hlediska harmonie. Bicí jsou samozřejmě důležité, ale ten puls vám buď přejde do krve nebo ne, zatímco kytaru, nebo jindy klavír, musíte poslouchat. Tak ji poslouchám a říkám si - to je krása. A říkám si - tohle je hudba, ne nějaký tvoje hraní, zapomeň na sebe, vykašli se na všechno, jen poslouchej. A pak to přišlo. Nasadil jsem k prvnímu tónu... Zahrál jsem tón a on splynul s tou celou kapelou. A blesklo mi hlavou - to je hezký, to pujde. Nehraj, ale poslouchej! Neprezentuj sebe, poslouchej tu hudbu a buď tou hudbou! Tak jsem hrál... a věřte nebo ne, já jsem nehrál, já jsem poslouchal, jak ta trumpeta zní a splývá s celou kapelou. Deset let jsem čekal, že v tomhle okamžiku se zpotím hrůzou, rozklepou se mi kolena a nevydám ze sebe ani hlásku. A místo toho trumpetka mi hrála sama. Chvílema jsem zavíral oči, aby mě nerušily optické vjemy kolem, ale taky jsem si zkusil prostě čelit tomu, že tam sedí lidi a někteří mě asi poslouchají. Tak jsem na ně občas mrkl. A říkal si, nezajímáte mě, já poslouchám hudbu. Zní to arogantně, ale je to jediný způsob, jak neztratit kontakt s tím, co se právě teď děje. A právě když jsem hrál, tak tam zněla hudba. Nic ostatního v tu chvíli nebylo důležité. Bylo úplně jedno, jestli někdo řekne, ten válí, nebo to je nuda. To je jejich problém. Já jsem zkusil být hudbou a možná jsem v tu chvíli byl hudbou. Nic víc.

Když tak píšu eseje, možná je z nich cítit, že někoho chci o něčem přesvědčit. Někdy trvá člověku desítky let, než přestane druhé přesvědčovat, že má pravdu. Nebo že má intimní kontakt se svým nástrojem, což je vlastně totéž, jako mít pravdu. Muzikant, který se snaží svou hrou udělat dojem, je špatný muzikant. Jestli mě někdy uslyšíte hrát, tak si možná řeknete, tohle že má být něco skvělýho? Hraje docela hrozně! Ano, kdyby na světě existoval nějaký žebříček pro jazzové trumpetisty, byl bych asi tak na 427 586. místě. Na mém hraní není nic zvláštního a dělám chyby. Ale nikdo nikdy nebude mít mou vlastní zkušenost. Nikdo nemůže zažít, co jen já můžu zažít a já zase nemůžu zažít, co s trumpetou zažil Miles Davis. Nechápu, proč mají lidi idoly. Miles Davis byl tak skvělý, protože byl sám sebou. Na nikoho si nehrál. A zrovna tak když jíme polévku, nemá smysl, abychom napodobovali nějakého gurua. Je tu určitá intimita, kterou prožívá každý sám za sebe. Můžete být celkem průměrní muzikanti, ale když úplně splynete s hudbou, kterou hrajete, bude vám jedno, jestli jste průměrní nebo geniální. A zrovnatak vám může být ukradený celý buddhismus, když jíte svou polévku. A to opravdu není lhostejnost. Dokonce to nemusí znamenat ani lhostejnost k buddhismu, ba naopak. Starat se o to, co se děje teď, co děláme právě teď, to vede k radosti nejen naší, ale i dalších lidí. Mnoha dalších lidí.

Když jsem si sbalil trumpetu, děkoval jsem těm klukům, že mi umožnili si s nimi zahrát. Oni jsou profíci a klidně mi mohli říct... no víš, příště už radši nechoď, vrať se do školy... Ale oni řekli, bylo to dobrý, jsme rádi, že jsme tě poznali. Přijď zase.

Někdy člověk musí být zdánlivě bezohledný. Nezáleží mi na tom, jestli se vám líbí, co píšu. Musím teď dokončit tenhle článek a jít do práce. Musíme být sami sebou.