Problém našeho zapletení ve světě má několik příčin. Podstatným rysem hmotně podmíněných lidí je ulpívání. Od lpění na majetku a lidech, přes ulpívání na určité situaci až po lpění na vlastních či přijatých předtavách o Bohu nebo pravdě. Dá se říct že také určitým ukazatelem duchovní pokročilosti je míra ulpění dané osoby. Ulpívání pramení z pocitů odloučenosti od zdrojů štěstí a z toho pramenící nutkavá potřeba je vlastnit. Do našeho podvědomí je od dětství cpáno spostu věcí, ale hlavně co potřebujeme ke štěstí. Dnes je tato propaganda přímo úděsná. Seznam věcí a činností, které potřebujeme ke štěstí je téměř nekonečný. Takže je vidět že naše lpění a posedlost je pro některé velmi výhodná. Všichni nabízejí své zboží aby ukojily vlastní hlad po penězích a náš hlad po zbytečnostech, které se zdají být příčinou štěstí.

Ověřenou pravdou ale je, že právě narůstající množství potřeb spíš zvyšuje utrpení, než štěstí a to dokonce za předpokladu, že se nám podaří všechny ty umělé potřeby nějak ukájet. Tento hlad totiž nelze nikdy uspokojit. Naopak umenšení potřeb a spokojenost, skromnost vede prokazatelně ke štěstí. Hledající na západě je patrně dlouho živen lživou propagandou mající za cíl stupnovat nenasystnost. Proto je vyvíjení této duchovní vlastnosti mnohdy obtížné.

Mnoho hledajících pak ulpí na nějakém názoru. Názor je však jen názor a pravdu nikdy neobsáhne.

Vždycky je dobré mít odstup od vlastní osobnosti, tím je získána velká svoboda. Kvůli lpění se vedou války a kvůli lpění jsou lidé neštastní i když se snaží poctivě sledovat všechny systémem předhazované trendy. Z člověkem který ulpívá na svých názorech a který svou osobnost pokládá za svatou se nedá diskutovat. Západní kultura propaguje zvětšovat naše ulpívání a propadání smyslům je pokládáno za něco úžasného a tak není divu že v myslích mnoha hledajících dlouho panuje zmatek, než pochopí marnost lpění všeho druhu. Někteří takto zmatení a svým způsobem zmanipulovaní jedinci ve snaze udržet si jak smyslové požitky tak Boha kážou všelijaké prazvláštní filozofie, kterými to ospravedlnují. Ale jako nejde dohromady voda a olej tak nejde k sobě ulpění a vysvobození - nevědomost a poznání a ani svět a Bůh. To vše jsou protiklady. V tomto okamžiku, ale ego rádo zaujímá neduální postoj. Ne ! Vše je jednota. Bůh je ve všem, Bůh je i ego, i smysly i svět, takže já si budu dál užívat světa a smyslových požitků a to je vlastně přímý kontakt s Bohem

Zvláštní je že tento nedualistický postoj je zaujímán výhradně ve vztahu k praxi a všelijakým nepříjemným omezením. Ve vztahu k věcem světa už najednou nejsme všechno. Najednou potřebujeme tolik věcí! ! ! ! Takže takový neduální pohled je jen pokrytectvím.

Lpění na čemkoliv vždy znesvobodnuje, omezuje a zatemnuje. Na druhou stranu nechat se unášet životem bez jakékoliv kontroly nad myslí ve jménu nelpění nás daleko nepřivede. Mysl je právě centrem veškerého lpění, ale také odpoutání. Duchovní praxe a její zákonitost a zásady mají za cíl oprostit mysl od lpění na hmotném světě a postupně i od jemnějších fortem ulpívání. Každá pravá praxe jde tímto směrem i přesto, že je pro každého vhodný jiný způsob. Zevšeobecnění nějakého náboženství nebo praxe pro všechny je zase jen druhem ulpění. Mnohdy však je lpění na nějaké tradici či typu praxe lepší než prosté lpění na světských záležitostech a výsměch jakýmkoliv pokusům které jdou opačným směrem.

Mahariši na dotaz zda je lepší vásany (závislosti) napřed uspokojit odpověděl, že to je jako lít líh do ohně. Tím uspokojováním se právě prohlubují.

Totéž odpovídá Eduard Tomáš v knize 999 otázek a odpovědí. Totéž různými slovy říkají osoby v duchovní oblasti nejpovolanější. Jednoduše k osvobození vede zbavování se hmotných pout a ulpění a nikoliv jejich kultivace a neregulované uspokojování. Zenoví mistři žili tak jednoduše že to snad ani není možné

Přesto se ještě velmi často můžeme setkat s názory které to dokonce i ve jménu těchto bytostí popírají a říkají že stačí jen žít jak nás napadne (neboli otročit diktátu mysli a smyslů) a jen si uvědomit že už osvobozeni jsme.