[…]

 

 

Duchovní dcera: „Pane, poučte mne o přímé cestě k mé věčné blaženosti.“

Otec zpovědník: „Dcero, buď spokojena s tím, co máš.“

Dcera: „Nikdy nebudu spokojena, dokud si nebudu jista svou věčnou blažeností.“

Otec: „Dcero, buď si tedy jista věčným životem.“

Dcera: „Pane, ukážete mi tedy mou přímou cestu?“

Otec: „Na tu tě odkazují všechna stvoření, když společně volají: ´Jen jdi dál, my nejsme Bůh´.[1] S tímto učením si musíš, dcero, vystačit.“

Dcera: „Pane, to mi nestačí!“

Otec: „Nechceš-li tedy věřit mně, pak uvěř alespoň slovům našeho Pána Jezu Krista, když říká: ´Vezměte na sebe svůj kříž a následujte mě!´ (Mt 16,24). On neříká: ´Vezmi můj kříž a následuj mne!´ Tomu rozuměj tak, že když uděláš všechno, co můžeš, máš se tím spokojit s vědomím, žes učinila Bohu zadost.“

Dcera: „Ach, kdybych tak dokázala učinit, co chci.“

Otec: „Co chceš dělat víc?“

Dcera: „Chci zanechat cti a statků a přátel a příbuzných a veškeré vnější útěchy, která mi může přijít od stvoření.“

Tu se zpovědník otázal: „To chceš opustit i mě?“

Dcera: „Ano, pane, mám-li opustit všechna stvoření, pak musím opustit i vás.“

Otec: „Do toho se nepouštěj! To je nad ženské síly.“

Dcera: „Já dobře vím, že žádná žena nikdy nemůže přijít do nebe, pokud se nejdříve nestala mužem.[2] Tomu vy rozumíte asi tak, že ženy musí vykonat mužná díla a musí mít mužná srdce plná síly, aby se dokázaly postavit samy sobě a všem špatnostem.“

Otec: „Teď si asi připadáš hodně silná! Udivuje mě, jak si můžeš myslet, že jsi schopna trpět víc, než jsi trpěla.“

Dcera: „Já mohu snést všechno, co Kristus pro mě snášel.“[3]

Otec: „To jsou řeči!“

Dcera: „Říkám pravdu.“

Otec: „Jak mi to chceš dokázat?“

Dcera: „Velice snadno. Slyšela jsem, že se říká, že božství nikdy nepřišlo na pomoc Kristovu lidství v žádném jeho utrpení, které kdy Kristus vytrpěl.“[4]

Otec: „To je pravda. Božství je bez utrpení, neboť nikdy (nic) netrpí a ani (nikdy) nemá čím trpět, protože se ho nic nemůže dotknout.“

Dcera: „Všechno, co Kristus vytrpěl, mohu stejně tak snést i já.“

Otec: „To mi objasni!“

Dcera: „To učiním. Vím dobře, že Kristus je nejvznešenější člověk, který se kdy narodil: Byl z pokolení dvaasedmdesáti knížat (Lk 3,23; Mt 1,1n). A říkám dokonce: Byl z té nejurozenější krve, která kdy mohla vyjít z Mariina srdce. Vězte, že to vidím tak, že lehce snesu všechno to, co on zakusil kvůli mně. Lidé se poznají podle urozenosti: Čím jsou urozenější, tím jsou jemnější. Podle toho poznám, že mohu snést víc než Kristus.[5] Kdybych měla vyslovit všechno to, co vím, o jeho vznešeném počátku a konci jeho života v čase[6] v pravé dobrovolné chudobě, vězte, že by mi srdce muselo puknout.“

Otec: „Dcero, poradím ti lépe!“

Dcera: „Pane, vždycky jsem si dala dobře poradit a vězte, že dokud budu žít, chci následovat rady Ducha svatého.“

Otec: „Co ti tedy Duch svatý radí?“

Dcera: „Radí mi, abych se spustila do mocné ruky Boží a abych zanechala veškerého lpění na stvořených věcech.“

Otec: „Nepočínáš si dobře!“  

Dcera: „Proč?“

Otec: „Protože se nechceš řídit radou. Měla bys vědět, že poslušnost je ctnost!“

Dcera: „Já chci být poslušna až do své smrti.“

Otec: „A komu?“         

Dcera: „Kristu a nebeskému Otci, jemuž byl poslušen Jan na poušti, a Maria Magdalena, Maria Egyptská a Maria Salome.“[7]

Otec: „Teď vidím, že už se mou radou řídit nehodláš!“

Dcera: „To je pravda! Je mi ze srdce líto, že jsem se tak dlouho řídila lidskou radou, a radě Ducha svatého jsem vzdorovala.“

Otec: „Dcero, teď mě poslouchej! Čím si myslíš, že jsem ti uškodil?“

Dcera: „Bráníte mi v mé věčné blaženosti!“

Otec: „V čem?“

Dcera: „Že mně hned nechcete ukázat mou přímou cestu!“

Otec: „To je vyhrazeno Duchu svatému. Neumím ti poradit jinak, než jsem ti poradil.“

Dcera: „Kdybyste mě vy a další duchovní lidé od toho neodrazovali, byla bych svůj čas lépe využila, než jsem činila dosud. Myslela jsem také, že všechno, o čem ti duchovní mluvili, bylo z evangelia!“

Otec: „Evangelium je sepsáno v Duchu svatém o dokonalém životě našeho Pána Jezu Krista a podle jeho vznešených výroků. Evangelium čteme a kážeme veřejně. Kdo je chce následovat, může s ním dojít až k tomu nejvyššímu.“

Dcera: „Bůh se slituj, jestli jsem to nečinila po všechny dny svého života!“

Otec: „Že mi teď dáváš za vinu, že ti bráním, to je mi líto.“

Dcera: „Ano, dávám vinu vám a všem stvořením!“

Otec: „Jsi nespravedlivá! Tobě nemůže nikdo bránit, leda ty sama sobě. Věz, koho se dotkne Bůh, tomu nemůže nikdo odporovat! Za něho se berou všichni svatí na nebesích, a všichni dominikáni a františkáni, kteří na zemi jsou, nemohou nikterak odporovat tomu, koho se dotkla sama Pravda. To jediné slovo však, které řekl Kristus k onomu mládenci, když zatoužil po dokonalém životě, ho odežene. Kristus řekl: ´Zachovávej deset přikázání!´ Mládenec řekl: ´Pane, zachovávám je po všechny své dny.´ Kristus řekl: ´Chceš-li být dokonalý, prodej všechno, co máš, a rozdej to chudým a následuj mě!´ (Mt 19,21). Tak nás tedy Kristus zkouší, zda se osvědčíme v pravdě s Petrem a s dalšími jeho učedníky, které k sobě zavolal, aby s ním (šli) do dobrovolné chudoby. Věz, dcero, že to musí být pravda, co Kristus vykonal slovy a skutky, neboť on je Pravda sama, a věz: Kdo chce přijít k Otci, ten musí Krista následovat v jeho šlépějích až k tomu nejvyššímu.“

Dcera: „Ejhle, milý otče, pročpak vy to tak zhurta odmítáte?“

Otec: „Protože tento život je natolik nuzný, že člověk potřebuje, aby mu přišel na pomoc Bůh, má-li v něm obstát.“

Dcera: „Já dobře vím, že Bůh neuteče ani tam, ani jinam. Dobře vím, že kdo se do něho spustí, že ho dozajista podrží ve všech jeho potížích.“

Otec: „Copak chceš udělat, až budeš v opovržení od všech tvorů?“

Dcera: „Toužím po tom, abych se stala nejmenším z tvorů v našem Pánu Ježíši Kristu, které má mezi všemi tvory, abych mohla říci spolu s Pavlem: ´Raduji se, všechna stvoření jsou mi křížem, a já jsem křížem všem stvořením!´“ (Gal 6,14).

Otec: „Dcero, na to jsi příliš mladá!“

Dcera: „Maria byla mladší než já, když odešla do pouště a pustiny kvůli lupičům a vrahům.“ 

Otec: „Bůh byl s ní!“

Dcera: „Jsem si jista, že je se mnou Bůh!“

Otec: „Ale on s ní byl pořád!“

Dcera: „A se mnou je duchovně bez přestání!“

Otec: „Ona měla velkou oporu v jeho přítomnosti. Tu ty nemáš, milá dcero!“

Dcera: „Mám-li být připravena o veškerou útěchu, tak ať přijdu i o tu vnější přítomnost. Toužím po tom, aby se v mé duši rodil bez přestání!“

Otec: „Rozvaž ještě, chceš-li se do toho pustit!“

Dcera: „Mlčte, ušetřete mě těch řečí! Že se mnou vedete tolik řečí, právě tím mi bráníte!“

Otec: „Věz, že kdyby se tě dotkla Pravda, nic bys kvůli mně nedělala ani neopouštěla! Víš přece dobře, že jsem bytost stvořená: Dokud ti nějaká stvořená věc může dávat a brát, pak věz, že nežiješ v Pravdě. Pravda má v sobě takovou moc, že dovede člověka až k tomu nejvyššímu, bez pomoci jakéhokoli stvoření. Proto mě nesmíš obviňovat. Neboť věz, že kdo je zasažen Pravdou, tomu je sám Duch svatý mistrem, aby vyučoval toho, kdo jej chce následovat do té nejvyšší školy, která kdy byla. Tam se člověk naučí v jediném okamžiku víc, než všichni mistři dovedou vyslovit.“

Dcera: „Mluvíte pravdu!“

 

(pokračování...)

[2] Pavlovo „hlavou ženy má být muž, hlavou muže Ježíš Kristus, hlavou Kristovou pak Bůh“ (1 Kor 11,3; Ef 5, 23) přejímá i středověký symbolismus do své filosofie a spirituality. „Mužem v duši“ je vnitřní člověk, Adam - jako původní neporušená přirozenost v člověku, obraz a semeno Boží v nás, intellectus, ratio superior – tedy vyšší rozum, intelekt, duch. Srv. např. Eckhartův traktát „O vznešeném člověku“, ed. Sokol², s. 190 a dále ed. Quint, DW II, s. 211,1–3: „Ta jiskérka ducha (vernünfticheit), to je ta hlava v duši, která se nazývá ´mužem´ duše a je tolik co jiskérkou božské přirozenosti, božským světlem, paprskem a vtisknutým obrazem božské přirozenosti“; dále srov. pseudoeckhartovské kázání ed. Pfeiffer II, Nr. 37, s. 127, 24nn: „Mistři učí, že když se ´muž´ duše vzpřímí, že už je to jiný muž. To nechápejte tak, jako by šlo o jinou duši – jde o jiné bytí duše; stará zvyklost od ní odpadla a je mrtvá. Duše na sebe vzala své pravé bytí a stojí tak ve své prvotní nevinnosti. ´Muž´ duše stojí dokonce nad bytím andělů, řídí se podle ducha a vniká do zdroje, z něhož duše vyplynula. Tady musí rozum zůstat venku a zrovna tak všechny věci, které mají nějaké jméno. Zde je duše spojena s čirou jednotou. To nazýváme ´mužem´ duše, který toto všechno završuje, aniž by potřeboval nějaké pomoci. Co on dosud konal, to teď Bůh koná v něm. Bůh ho poznává, jako on poznával Boha; Bůh ho miluje, jako on miloval Boha. Tak koná Bůh všechny skutky za něho a muž duše je svobodný a volný od všech věcí.

Vězte: O člověku, který k tomuhle dospěl, se může právem říci: ´Tento člověk je Bůh a člověk!´“ – Srovnej pozdější nadšené zvolání dcery: „Stala jsem se Bohem!“.

[3] Dcera jako by naznačovala, že má určitý přístup k oné nejvyšší síle, ´muži´ v duši, když dále tvrdí, že snese tolik, ba víc než Kristus. Anebo lze tyto výroky chápat jako výraz velkého duchovního nadšení a rozhodnosti jít novou cestou; proto chce i všeho „víc“. Nechce jít obvyklou – podle ní zdlouhavou – cestou k Bohu, chce víc: přímou cestu k zakoušení Boha, více Boha do svého nitra, více svobody, více ducha – a tedy i více utrpení. Z následujícího vyplývá, že má již za sebou první hlubší, avšak spíše krátkodobé, duchovní zážitky, které jí dodávají velkou smělost a sebevědomí začátečníků v duchovním životě.

[4] Božství nemuselo přicházet Kristu na pomoc v jeho utrpení, neboť dle Tomáše, S. th. III–I,46,6–8 měl Kristus i během svého utrpení trvalý styk s božstvím; viz níže.

[5] Teologicky vzato nemůže nikdo z lidí trpět více než Kristus. Toto „víc“ se patrně nevztahuje na to, že by si dcera o sobě myslila, že je již natolik produchovnělá a jemnější „víc“ než sám Kristus, a proto tedy může i více trpět – i když podobné mystické blouznění se při identifikaci s Kristovým utrpením u středověkých žen zcela vyloučit nedá –, spíše tím chce poukázat na svou „hrubost“, která snadno snese i více utrpení než Kristus. Srov. Tomáš, S. th. III–I,46,6: „…velikost bolesti lze poznat z vnímavosti trpícího. Neboť také tělesně byl nejjemnějším způsobem ustrojen, protože jeho tělo bylo zázračně utvořeno činností Ducha svatého.“ I když text traktátu zde není jednoznačný, nepředpokládáme, že by se dcera ve svém začátečnickém duchovním zápalu a smělosti cítila natolik skrze Krista spojena s Bohem, že by měla za to, že může zakoušet stejná, ba větší utrpení než Kristus, aniž by přicházela o fruitio beata, blažené zakoušení Boha, která měl Kristus navzdory svému utrpení. Podle Tomáše, S. th. III–I,46,7 totiž „trpěla Kristova duše v nižších silách, které se zabývají časnými (věcmi)…avšak intellektus (vyšší rozum, duch) v Kristu netrpěl ze strany svého předmětu, totiž Boha, neboť ten nebyl Kristově duši příčinou bolesti, nýbrž potěšení a radosti…“, a dále „co do bytnosti a vyšších částí duše požívala celá Kristova duše božství, neboť jí to přísluší“; tamtéž 46,8.

[6] Ženská středověká spiritualita se vždy silně emotivně vázala na ty okamžiky Kristova života, které v sobě měly velký citový náboj – jako bylo právě jeho narození a smrt.

[7] Motiv pouště symbolizuje záměr dcery opustit stvoření, pustit sama sebe, „spustit se do mocné ruky Boží“ a nedat ani na radu svého zpovědníka a snad i překročit církev jako zprostředkující instanci. Obraz Jana Křtitele připravujícího „cestu Páně“ na poušti je zřejmý; prvním dvěma jmenovaným Mariím se věnují dvě legendy ve slavné knize Jakuba de Voragine, Legenda Aurea, jimž je společný motiv odchodu na poušť, do pustiny, a touhy vést zde vnitřní a kající život. Maria Magdalena se měla po Kristově smrti uchýlit na třicet let do poustevny, aby se zde věnovala kontemplativnímu životu; Maria Egyptská zase odešla za Jordán na poušť, kde žila sedmačtyřicet let životem kajícnice. Blíže viz Jacobus de Voragine, Legenda Aurea, Breslau 1890, s. 407–417 a 247–249.