Pokračování nádherného textu „Sestra Katrei“...
Setkání třetí
Potom však přišla dcera za důstojným otcem zpovědníkem a povídá: „Pane, nevím, jestli mi ještě někdo může vůbec poradit!“
Otec: „V čem?“
Dcera: „Ve všech ctnostech jsem teprve na začátku. Já nevím, jestli kdy nějakou ctnost dovedu až k nejvyšší dokonalosti, jak bych měla.
Otec: „Spokoj se s tím, že děláš, co můžeš!“
Dcera: „Nikdy jsem nedělala, co jsem mohla, a dobře přece vím, že jsem Bohu dlužna trojím dluhem:
[8] Ten první dluh tkví ve zdokonalování se v mých nedostatcích.“
Otec: „Všichni lidé vespolek nedokážou napravit ani jediný hřích, pokud jim ho Bůh z lásky neodpustí.“
Dcera: „To dobře vím! Já chci přece dělat to, co mám, a chci setrvat u zdokonalování až do své smrti v milosti.“
Otec: „Jaká je ta druhá vina?“
Dcera: „Že bych totiž byla ráda u přátel našeho Pána, ale nikdy jsem nežila tak, jak jsem měla, a dobře vím, že kdo k tomu chce dojít, musí se naplňovat životem v našem Pánu Ježíši Kristu.“
Otec: „Máš pravdu! Řekni, jaká je ta třetí vina!“
Dcera: „Ta je v tom, že ať je peklo nebo nebe, přece musím následovat milujícího v pravé lásce, kterou on mě předešel, a že mám jít za ním až k tomu nejvyššímu bez jakéhokoli „proč“. Tuto vinu dobře poznávám a přece se nezdokonaluji, jak bych měla.“
Otec: „Co víc chceš ještě dělat? Už jsi zanechala cti a statků, opustila jsi příbuzné a přátele a veškerou útěchu, kterou jsi od všech stvoření mohla mít a měla.“
Dcera: „Pane, to je pravda podle toho, co říkáte! Kdybych měla všechno, co Bůh kdy stvořil, a opustila to pro Boha, nic jsem neopustila, neboť to nebylo mé, bylo to Boží. Proto dobře vím, že ještě mám co opouštět.“
Otec: „Co musíš tedy opustit?“
Dcera: „Samu sebe! Opustím-li se ve všech těch věcech, kde se najdu, pak mohu říci, že jsem se vskutku opustila.“
[9]
Otec: „Máš pravdu! Udivuje mě, jak můžeš se svou jemností snášet tak veliké opovržení, které tě postihuje.“
Dcera: „Ví Bůh, že nic z toho nepociťuji!“
Otec: „Nedotýká se tě, že tvoji duchovní i světští přátelé jsou kvůli tobě tak zarmouceni a že si myslí, že si počínáš nesprávně?“
[10]
Dcera: „Co mi to má říkat? Je mi jasné, že Kristus jistě věděl, když seděl v chrámu, že ho hledá jeho matka a Josef a že jsou zarmouceni. Ti mistři Kristu říkali: ´Tvá matka a tvůj otec tě hledají!´ (Lk 2,46n). Kristus pravil: ´Kdo je můj otec a má matka a má sestra a můj bratr? Kdo koná vůli mého Otce, ten je můj otec a má matka, má sestra a můj bratr!´“ (Mt 12,48n; Mk 3,32n; Lk 8,20).
Otec: „Říkáš pravdu! Prosím tě tedy, abys přijala svou nouzi, jakoby ti byla dána od Boha!“
Dcera: „Poučte mě, co je pravá nouze!“
Otec: „Chceš, abych tě poučil o pravé nouzi?“
Dcera: „Ano!“
Otec: „To je třeba chleba s vodou a jedna suknice - to je opravdová tělesná nouze!“
Dcera: „Teď mně objasněte, co je to duchovní nouze!
Otec: „To znamená, že se staneme tím nejopovrženějším člověkem v Kristu, který žije na zemi.“
Dcera: „Nuže, Bůh vám oplať! Proste za mě, aby Bůh dal všem stvořením svolení, aby mě uvrhli do nejhlubšího ponížení, a aby mě všichni lidé mučili, jak se jim zlíbí.“
Otec: „Bude ti docela stačit, když budeš žít podle toho, co znáš. Jeden svatý říká: ´Kdyby Bůh znal nějakého člověka, který by byl schopen snést všechno to, co vytrpěli všichni lidé, dal by mu všechno to utrpení, a to proto, aby jeho důstojnost na věčnosti byla o to větší.´ To prokazuje Bůh z čisté lásky všem těm, které k sobě povolal. Jeden mistr říká, že nikdo není hoden utrpení než pouze ten, kdo po něm touží celým svým srdcem.“
Otec: „Dcero, máš pravdu! Ale já tě prosím, abys v této zemi zůstala, a pracuj na sobě, když chceš!“
Dcera: „Jenže já nechci! Chci konat to své: Odejdu do pustiny a na všechna ta místa, kde mohu být zcela v opovržení! Měl byste vědět, že v tom nejmenším opovržení nacházím víc dobra než v celé té sladkosti, které se mi kdy dostalo od všech stvoření.“
Otec: „To já nepopírám, protože je to pravda! Kristus nás tím zkouší, abychom obstáli ve slově, které řekl ke svým učedníkům: ´Běžte do všech těch míst, kde budete v opovržení!´“ (Mt 10,22n; J 15,18n).
Dcera: „Pane, ať vám tedy Bůh žehná, a zachovejte mi službu mezi mnou a Bohem!“
Otec: „Přijď za mnou, kdekoli mě najdeš!“
Dcera: „To ráda učiním!“
Nato dcera odešla do pustiny.
(pokračování...)
[8] Každý z následujících třech dluhů či vin dcera jakoby váže na tři božské ctnosti: víru, naději a lásku. Svou první vinu spatřuje v přeceňování vlastního duchovního úsilí, kterým si ještě nemusí zajistit Boží odpuštění svých hříchů a nedostatků a které způsobuje nedostatek její víry v Boží milost. V případě druhé viny jde o to, že chce mít naději, že bude nejen na věčnosti, ale již nyní požívat společenství Božích přátel a že bude navěky naplňována životem v Kristu. Její třetí vina je vůči lásce, která se má dávat „bez každého proč“, bez pocitu „já“ a „mé“ a v dokonalé oproštěnosti.
[9] Srv. Eckhart, „Naučení“, ed. Sokol
2, str. 125–6: „Věru, kdyby nějaký člověk opustil celé království nebo celý svět a nechal si přitom sám sebe, neopustil vlastně nic. Ale když člověk opustí sám sebe, může si podržet co chce, bohatství, pocty a cokoliv jiného, a přece opustil všecko… Dávej si na sebe dobrý pozor a kde najdeš sebe, opusť se. To je ze všeho to nejlepší.“
[10] Z těchto a následujících pasáží se dnes usuzuje, že lze celý tento traktát situovat do Štrasburku a okolí, kde se v letech 1317–19 odehrávalo pronásledování heretických skupin bekhardů a bekyň. Tyto zbožné ženy odmítaly přijmout řeholní pravidla a vázat se na pevná obydlí, rozhodly se pro potulný žebravý způsob života v těžkém odříkání. Mnohé byly duchovně silně ovlivněny naukou tzv. „bratří a sester svobodného ducha“, jejichž blouznivá spiritualita spočívala vlastně na určité absolutizaci Pavlových výroků z 2 Kor 3,17: „Pán je však duch; a kde je duch Páně, tam je svoboda“ a Ř 8,2: „vždyť zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.“ – Během této třetí rozmluvy se dcera rozhoduje pro život bekyně, a to jak z přesvědčivých důvodů duchovních, tak patrně i z důvodů vnějších, jakými bylo obecné opovržení a probíhající procesy proti podobným osobám. Z pramenů se dovídáme, že o bekyních se již v této době, tj. kolem roku 1320, mluvilo s pohrdáním.
Traktát „Sestra Katrei“ (2.)
