I přišla řečená dcera znovu za svým zpovědníkem a oslovila ho: „Pane, vyslechněte mne pro Boha!“

Otec: „Odkud přicházíš?“

Dcera: „Z dalekých zemí.“[11]

Otec: „Z které země jsi?“

Dcera: „Pane, nepoznáváte mě?“

Otec: „Ví Bůh, že ne!“

Dcera: „To je mi známkou toho, že jste sám sebe nikdy neznal.“

Otec: „To je pravda! Já vím, kdybych sám sebe znal, jak bych měl, až po to nejhlubší, znal bych všechna stvoření až po to nejvyšší.“ 

Dcera: „To je pravda! Ale tyhle řeči teď nechme! Vyslechněte mne pro Boha!“

Otec: „Rád, začni tedy!“

A dcera vykonala zpověď u důstojného otce, tak jak to v sobě měla, že sama jeho duše se zaradovala.

Otec: „Milá dcero, přijď za mnou častěji!“

Dcera: „Dá-li Bůh, přijdu ráda!“

On odešel ke svým bratřím[12] a řekl: „Právě jsem vyslechl jednoho člověka, nevím a mám pochybnost o tom, zda to byl člověk nebo anděl. Je-li to člověk, pak vězte, že všechny jeho duševní síly přebývají s anděly v nebi, neboť jeho duše přijala andělský život a bytí. Ona poznává a miluje víc než všichni lidé, které jsem kdy poznal.“

Nato bratři pravili: „Bůh buď pochválen!“

 

Zpovědník se vydá hledat dceru do kostela, kde ji také najde, a snažně ji prosí, aby si s ním promluvila.

Dcera: „Vy mě stále nepoznáváte?“

Otec: „Ví Bůh, že nepoznávám!“

Dcera: „Tak vám to z lásky povím: Já jsem ten chudý člověk, jehož jste přivedl k Bohu.“

 

Tu mu vyjevila, kdo je.[13]

 

Otec: „Ach, já ubožák! Jak bych se měl stydět před očima Božíma, že tak dlouho nosím duchovní šat a dosud jsem okusil tak málo božské důvěrnosti!“

„Prosím tě, milá dcero, pro všechnu lásku, kterou chováš k Bohu, abys mi vyjevila svůj život a svá (duchovní) cvičení, která jsi konala od té doby, kdy jsem tě viděl naposledy!“

Dcera: „To by bylo na dlouhé vyprávění!“

Otec: „Nemusí toho být tolik, já si to rád poslechnu! Věz, říkali mi o tobě mnoho podivuhodného.“

Duchovní dcera tedy začala zpovědníkovi vyprávět a řekla: „Nesmíte to ale nikomu povědět až do mé smrti!“

Otec: „Dávám ti své ujištění, že nikomu nepovím o tvé zpovědi, dokud budeš živa.“

Začala mu tedy vypravovat mnoho podivuhodných věcí, že ho až udivovalo, že  nějaký člověk dokázal tolik vytrpět.

Dcera: „Pane, něčeho se mi ještě nedostává! Uvědomila jsem si, že jsem prošla opravdu vším, po čem toužila má duše, tedy až na to, že jsem nebyla obžalována pro svou víru.“[14]

Otec: „Chvála Bohu, že tě kdy stvořil!“

          „Nuže, to by ti mělo stačit!“

Dcera: „Nikdy, dokud má duše nesetrvá ve věčnosti!“

Otec: „Mě by docela stačilo, kdyby moje duše měla ten vzlet, jako má ta tvoje.“

Dcera: „Má duše se kdykoli pozvedne bez jakýchkoli zábran. Nemá v tom však setrvání. Vězte, vůle mi na to nestačí; kdybych jen věděla, co mám učinit proto, abych se ustálila v trvalé věčnosti!“

Otec: „Tolik moc po tom toužíš?“

Dcera: „Ano!“

Otec: „Toho se musíš také vzdát, abys mohla zakusit věčnost!“

„To udělám opravdu ráda!“ řekla a usadila se v oproštěnosti.

 

Tu vtáhl ji Bůh do božského světla, takže myslila, že je s Bohem jedno po tu dobu, co to trvalo. Tu byla sražena ve svém vzletu z výšin božského zakoušení zase sama do sebe, takže řekla: „Já vím, že není, kdo by mi mohl poradit!“

Zpovědník přišel k duchovní dceři a řekl: „Pověz mi, jak se ti teď daří?“

Dcera: „Daří se mi zle – nebe i země jsou mi příliš těsné!“

Poprosil ji, aby mu řekla něco víc.

Ona pravila: „Je to tak jemné, že vám to neumím popsat!“

Otec: „Udělej to pro Boha, pověz mi aspoň jedno slovo!“

 

Pohnul ji laskavými slovy. Tu s ním mluvila tak podivuhodně a tak hlubokými slovy o čirém zakoušení božské pravdy, že řekl: „Věz, že tohle je všem lidem cizí, a kdybych sám nebyl knězem a nečetl o božské vědě, i mně by to bylo cizí.“

Dcera: „To vám nepřeji! Chtěla bych, abyste to v životě zakusil!“

Otec: „Měla bys vědět, že jsem z toho okusil tolik a že to znám tak dobře, jako že vím, že jsem dnes sloužil mši. Přece však věz, že jsem to ve svém životě nepodržel, a to je mi opravdu líto!“

Dcera na to řekla: „Proste za mě Boha!“ – a tu jde zase do svého usebrání a zakoušení Boha. To však netrvá dlouho; přijde zase k bráně a žádá svého důstojného zpovědníka: „Pane, radujte se se mnou, stala jsem se Bohem!“[15]

Otec pravil pohnutě: „Bůh buď za to pochválen! Odejdi od všech lidí zase do své jednoty: Zůstaneš-li Bohem, rád ti to přeju!“

 

Poslušna otce zpovědníka jde do kostela a stoupne si to rohu. A tu se jí přihodilo, že zapomněla na všechno, co kdy mělo nějaké jméno, a byla tak daleko vytažena sama ze sebe a ze všech stvořených věcí, že ji museli vynést z kostela, a ležela až do třetího dne, takže ji už pokládali dozajista za mrtvou. Zpovědník však řekl: „Já nevěřím, že je mrtvá!“ – Vězte, že kdyby u toho ten zpovědník nebyl, byli by ji pohřbili. Pokoušeli se všemožně zjistit, zdali je duše v těle. Nemohli na nic přijít, tak řekli: „Je to jisté, je mrtvá!“ Zpovědník řekl: „Ne, určitě není!“ –

 

Třetího dne přišla sestra opět k sobě a řekla: „Ach, já ubohá, jsem zase tady!“

Otec zpovědník byl hned u toho a začal na ní mluvit a řekl: „Dej mi okusit božské důvěry a vyjev mi, co jsi zažila!“

Dcera: „Bůh ví, že nemohu! Co jsem zažila, to nikomu nedokážu vypovědět.“

Otec: „Máš nyní všechno, co jsi chtěla?“

Dcera: „Ano, obstála[16] jsem ve své věčné blaženosti. Dostala jsem v milosti, co je Kristus od přirozenosti. On mě učinil svým spoludědicem, tak abych o to nikdy nemohla přijít.“[17]

Otec: „Chvála Bohu! Milá dcero, už tu zůstaň a nepokoušej svého Boha.“

Dcera: „Pane, já nechci tělesně setrvat na jednom místě, když moje duše prodlévá na jednom místě. Chci následovat příkladu našeho Pána Jezu Krista po všechny dny, tak jak žiju v čase!“

Otec: „Máš pravdu! To on tě přivedl na pravou cestu.“

Dcera: „Bůh ví, že je to pravda! Měl byste ale vědět, že kdyby mi Otec neposlal Syna, nedala bych za Boha ani za celé jeho božství jediné Ave Maria! Pochváleno a velebeno budiž jméno našeho Pána Jezu Krista, že mi vyjevil, že v něm mohu poznávat a milovat Boha, a že mi byl příkladem k mé věčné blaženosti!“

 

(dokončení příště...)

[11] Alegorie návratu – dcera jakoby přichází z „krajiny ducha“, ze země, která je neprobuzeným lidem tohoto světa „vzdálená a cizí“.

[12] Tato jediná zmínka dosvědčuje, že šlo o řeholního kněze. Není však jisté, že jím musel být míněn dominikán, jak to bývalo v této literatuře obvyklé. Některé náznaky poukazují spíše na člena františkánského řádu, kde nacházely formy bekyňské spirituality pro své ideály askeze a chudoby příznivější půdu.

[13] Tak jako Kristus po svém vzkříšení z mrtvých prošel takovou vnitřní proměnou, že jej jeho žáci zevně „nepoznali“, a musel se jim proto sám dát poznat, symbolizuje jeho proměna i přerod ze člověka vnějšího, světského a starého v člověka vnitřního, duchovního a nového. Ten se proto musí také jakoby „sám dát poznat“ druhým a světu, poté co se jakoby „vrátil“ z daleké země, ciziny a pouště, a říct, kdo je, resp. kde je jeho pravá identita, jeho skutečné „já“, které ovšem lidé dosud neprobuzení – jako tento zpovědník – „nepoznávají.“ Vnější nepoznatelnost zde tedy představuje vnitřní proměnu. K legendistickému charakteru tohoto přerodu srov. legendu o Marii Magdaleně (viz pozn. 7), kde se líčí, jak její jeskyni objevil v pustině (!) jeden kněz, poté co z dálky pozoroval, jak se nad tím místem snášejí andělé. Po marných pokusech přiblížit se k svatému místu její poustevny nakonec zvolal: „Zapřísahám tě ve jménu našeho Pána, pokud jsi člověk nebo jiné rozumné stvoření, které v této jeskyni žije, odpověz mi a pověz mi o sobě pravdu!“ Po trojím opakování této výzvy mu Marie Magdalena odpověděla: „Přistup blíž a můžeš se dovědět pravdu o všem, co tvá duše žádá.“ Nato se mu dala poznat jako ona známá hříšnice, která slzami omývala nohy Spasitele a sušila je svými vlasy, aby za to dosáhla odpuštění svých hříchů.

[14] Z tohoto a dalších výroků – kromě rozboru rukopisného dochování – dnes usuzujeme na dobu a místo vzniku tohoto traktátu na Štrasburk a okolí kolem roku 1320, tedy doby krátce po ukončení pronásledování sekty „svobodného ducha“ v tomto městě v letech 1317–19, které skončilo „předáním několika osob světské spravedlnosti“, tzn. pravděpodobně jejich upálením.

[15] K tomuto výroku je jistě možné najít určité analogie u Mistra Eckharta, zejm. pak u jeho kompilátorů a anonymních autorů pseudoeckhartovských mystických děl (srov. např. citaci ze závěru pozn. 2), avšak uveďme některé starší doklady geneze myšlenky „zbožštění“ člověka v křesťanské filosofické tradici, např. u Alberta: homines in deos transponi et transformari (lidé jsou přesazováni a proměňováni v bohy), De XV problemata 33, a v antickém myšlení poukažme zejm. na Boethia, Cons. Phil. III,10: „Protože se dosažením blaženosti lidé stávají blaženými, blaženost však je samo božství, je zřejmé, že se stávají blaženými dosažením božství. Ale jako se dosažením spravedlnosti stávají spravedlivými nebo moudrosti moudrými, tak podobně usoudíme, že se dosažením božství stávají bohy. Každý blažený je tedy bohem. Přirozeností je sice Bůh jen jeden, avšak nic nebrání tomu, aby účastí [na něm] nebylo co nejvíce.“ Sám Boethius patrně navazoval na Aristotela: „lidé se z přemíry ctností stávají bohy“, Eth. Nic. VII,1,1145a23-24.

[16] bewert (= bewährt) zde spíše ve smyslu starého consolidatio perfecti tj. upevnění, utvrzení, ustálení se v dokonalosti resp. ve věčnosti.

[17] Srv. Ř 8,17