I přichází důstojný otec zpovědník a hledá tu dceru v cizí zemi[18] a prosí ji upřímně pro Boha, aby s ním promluvila.

[…]

Otec: „Pověz mi něco o svém vnitřním cvičení!“

Dcera: „Bůh ví, že mám strach, že to nebudete umět pochopit!“

Otec: „Nu, řekni mi přece aspoň jedno slovo!“

Dcera: „Tak dobrá! Než jsem byla ustálena,[19] byla ve mně všechna díla, která Bůh kdy učinil na nebi i na zemi. Můj příbytek byl v nebi, a putovala jsem s družinou, jež přebývá v Trojici, a  byla mi tak dobře známa, jako je dobrému hospodáři důvěrně znám dům, kde bydlí, a jeho spolubydlící; a byly mi známy i odlišnosti všech tvorů a všechno Boží stvoření. Rozeznávala jsem to právě tak dobře, jako že mám na ruce pět prstů.“

Otec: „Vysvětli mi lépe, co tím míníš!“

Dcera: „To udělám! Měla jsem všechny síly své duše usebrané a zkázněné. Když jsem do sebe pohleděla, viděla jsem v sobě Boha a všechno, co Bůh kdy stvořil na nebi i na zemi. Nebo vám to popíšu ještě lépe: Jistě víte, že kdo se obrací k Bohu a k zrcadlu Pravdy, ten vidí všechno, co je k tomuto zrcadlu obráceno – a to jsou všechny věci.

To bylo tedy moje vnitřní cvičení, než jsem byla ustálena. Pochopil jste dobře, co tím míním?“ 

Otec: „To bude nepochybně pravda!“

          „Tvé nynější cvičení už takové není?“

Dcera: „Není, já nemám s anděly ani se svatými nic společného, ani s žádnými tvory, ani s ničím z toho, co kdy bylo stvořeno. Ba co víc: všechno, co kdy bylo vysloveno, nemá se mnou nic společného!“

Otec: „To mi musíš lépe objasnit!“

Dcera: „To udělám! Obstála jsem v holém božství, kde nikdy nebylo obrazů ani forem.“[20]

Otec: „Máš tam tedy své místo?“

Dcera: „Ano!“

Otec: „Taková slova slyším věru rád, milá dcero, mluv tedy dál!“

Dcera: „Kde stojím já, tam žádná stvořená věc nemůže vstoupit ve své stvořenosti.“

Otec: „Vylož mi to blíže.“    

Dcera: „Dobrá! Jsem tam, kde jsem byla, než jsem byla stvořena;[21] to jest pouze Bůh a Bůh. Nejsou tu ani andělé ani svatí, ani kůry, ani nebesa, ani to ani ono. Mnozí lidé mluví o osmi nebesích a o devíti kůrech. Ty nejsou tam, kde jsem já. Měl byste vědět, že všechno, co se takhle popisuje a předkládá lidem obrazně, není nic jiného než lákání k Bohu. Vězte, že v Bohu není nic než Bůh. Vězte také, že žádná duše nemůže vstoupit do Boha, dokud se nestane Bohem, tak jak Bohem byla, dříve než byla stvořena. Do holého božství nemůže vstoupit nikdo, leda ten, kdo je tak holý, jako když vyplynul z Boha. Mistři praví, že Pán nemůže přijít k nikomu, kdo se drží nižších věcí i jen tolik, co se vejde na špičku jehly.“[22]

Otec: „Milá dcero, mluvíš pravdu! Teď udělej něco pro Boha a dej mi přímou radu, jak dospěju k tomu, abych tohoto dobra dosáhl?“

Dcera: „Dám vám jednu obecnou radu: Jistě víte, že všechno stvoření je učiněno z ničeho a musí se zase stát ničím, dříve než opět vstoupí do svého počátku.“

Otec: „To dobře vím!“

Dcera: „Tím je vám řečeno dost. Zkoumejte, co je nic!“

Otec: „Já vím, co je nic, a také dobře vím, co je méně než nic. Tomu rozuměj tak, že všechny pomíjivé věci jsou před Bohem nic. Kdo potom pěstuje pomíjivé věci, ten je méně než nic.“

Dcera: „To je pravda! Tím se máte řídit, chcete-li dojít ke svému nejvyššímu dobru, a musíte zaniknout sám v sobě pod všechna stvoření, tak abyste nenašel už nic, co byste měl dělat, aby ve Vás mohl působit Bůh.“

Otec: „To je pravda! Jeden mistr praví: „Kdo miluje Boha jako svého Boha a zná Boha jako svého Boha a modlí se k Bohu jako k svému Bohu a vystačí si s tím, ten je pro mě jako nevěřící člověk.“[23]

Dcera: „Blahoslavený budiž ten mistr, který to kdy řekl! On poznal Pravdu. Vězte, že kdo se nechá uspokojit tím, co lze slovem vyjádřit – vždyť Bůh je slovo, nebe je také slovo – ten nedojde s mohutnostmi duše, to jest s poznáním a s láskou, dál než k tomu, co bylo řečeno slovy, ten může být klidně nazván nevěřícím. Co lze totiž pojmout do slov, toho se chopí (jen) nižší síly duše. Tím se však vyšší mohutnosti duše [tj. poznání a láska] nespokojí: pronikají stále dál, až přijdou před první počátek, z něhož duše vyplynula. Musíte ale vědět, že žádná mohutnost duše nemůže do prvního počátku vstoupit. Nižší síly duše jsou pak všechny služebníkem „muže v duši“ a pomáhají tomu muži k prvnímu počátku a vytahují ho z těch nižších věcí. Když duše stojí ve svém majestátu nad všemi stvořenými věcmi před prvním počátkem, pak proniká tento „muž duše“ do toho počátku, zatímco ostatní síly zůstávají venku.

Takhle byste tomu měl rozumět: Duše je holá a nahá od všech uchopitelných věcí. Takto stojí jedna v Jednom, takže jakoby prostupuje čirým božstvím, jako olej na šátku, který vším prosákne. Takže duše vším proniká a vpíjí se stále dál a dál,[24] tak daleko jak to Bůh ustavil, aby duše (ještě) mohla dávat tělu jeho bytí v čase. Vězte tedy, že dokud takový dobrý člověk žije na zemi, má jeho duše určitý pokrok i ve věčnosti. Vězte, že proto mají dobří lidé život rádi.“[25]

[…]

Otec: „Ejhle, milá dcero, nyní mi pro Boha vysvětli: Mluví se o pekle a o očistci a o království nebeském; o tom často čteme. Zároveň však čteme, že Bůh je ve všech věcech a všechny věci že jsou v Bohu.“

Dcera: „To je pravda!“

Otec: „Nuže vylož mi pro Boha, jak mám tomu rozumět podle nejvyšší pravdy!“

Dcera: „To ráda udělám, nakolik to dokážu vyjádřit slovy. Peklo není nic jiného než určité bytí. Co je pro lidi zde bytím, to zůstává i na věčnosti  jejich bytím, tak jak se v něm nacházejí. Mnoho lidí se domnívá, že zde mají bytí stvořené a tam že mají bytí božské. Tak tomu ale není. Vězte, že mnozí lidé se v tomhle klamou.

Očistec je třeba brát jako pokání, které má svůj konec. Tomu tedy rozumějte takhle: Někteří lidé uctívají Boha tak silně a jsou s Bohem tak zadobře, že se Bůh nad nimi dozajista smiluje, i kdyby to nebylo dřív než na konci jejich života, který jim (teprve) dá pravý pokoj v lásce a poznání, aby se tak pozvedli ze sebe a ze všech stvořených věcí. Tam bude pravá láska jejich bytím, a kdyby žili jakkoli dlouho, už nikdy nechtějí hřešit, nýbrž s opravdovou láskou snášet všechno to, co snášel náš Pán Ježíš Kristus a všichni jeho milovaní přátelé. Tito lidé dospívají k tomu, že se jim děje milost. Avšak ti lidé, kteří svým bytím bažili po stvořenosti, ti musí navěky setrvat s tím bytím, kterému říkáme peklo. Také těm zůstane jejich bytí, kteří v sobě nenechali bydlet nic než Boha samého. Tam je Bůh jejich bytím a navěky jím zůstane. Tomu tedy rozumějte takhle:

Mluví se o posledním soudu, kde má Bůh sedět u soudné stolice. Tomu se říká, že Bůh vynáší soud. To je pravda. Není to ale tak, jak si to lidé představují! Každý člověk soudí totiž sám sebe: Takže jak se projeví ve svém bytí, tak má i navěky zůstat.[26] Mnoho lidí nyní mluví o tom, že tělo má být vzkříšeno spolu s duší. To je pravda. Není to ale tak, jak to lidé chápou. Tolik tedy na vysvětlenou: Bytí těla přistupuje k bytí duše a stávají se jedním bytím.[27] Blažení, kteří svým životem byli pohrouženi v Boha po všechny své dny, a Bůh byl jejich bytím, tam zůstává Bůh bytím jejich duše a těla navěky. To se však neděje těm zlým, kteří promrhali svůj čas zabýváním se stvořenými věcmi, a to pak bylo jejich bytím. To zde i jejich bytím zůstává, a oni se vzdalují navěky od Boha a od všech jeho přátel. To se nazývá peklem. Tomu tedy rozumějte tak, že všichni lidé mají své bytí od Boha, neboť jinak by nebyli. Takže jsou v Bohu a Bůh je v nich.

[…]

Otec: „Milá dcero, pouč mě pro Boha! Mistři říkají, že tisíc duší sedí v nebi na jedné špičce jehly. Pověz mi, jak tomu mám rozumět!“

Dcera: „Mistři mluví pravdu, a musíte tomu rozumět takhle: Duše, která přijde k Bohu, nemá ani místo, ani čas, ani nějakou uchopitelnou věc, kterou lze vyjádřit slovy. Nebo vám to řeknu po pravdě: Kdyby člověk zkoumal to místo, které je duši dáno, (shledal by), že je mnohem víc než nebe a země a všechno, co Bůh kdy stvořil. A říkám dokonce: Co Bůh kdy stvořil co do  množství nebes a země a světa a tvorů, to všechno je menší než špička jehly ve srovnání s  místem, které připadá duši, která je sjednocena s Bohem.“

 

Poté začala dcera mluvit a zavedla řeč na Boha a tolik se o Bohu rozhovořila, že zpovědník vždycky jenom řekl: „Mluv dál, milá dcero, mluv dál!“ Dcera mu tedy pověděla tolik o Boží velikosti a o Boží moci a o Boží prozřetelnosti, že byl dočista zbaven všech svých vnějších smyslů, a že ho museli dovést do jedné tiché cely, a tam ležel hodnou chvíli, než zase přišel k sobě.

Když se vzpamatoval, snažně prosil, aby za ním dcera přišla. Tak se i stalo – dcera přišla ke zpovědníkovi a zeptala se: „Jak se vám daří?“

Otec: „Ze srdce dobře! Bůh buď pochválen, že tě kdy učinil člověkem, neboť tys mě ukázala cestu k mé věčné blaženosti! Jsem vtažen do božského nazírání a je mi dáno pravé vědění všeho, co jsem kdy vyslechl z tvých úst. Ejhle, milá dcero, upomínám tě láskou, kterou chováš k Bohu, abys mi pomohla slovy i skutky, abych si to, kde jsem teď byl, dovedl uchovat!“

 

Dcera: „Vězte, že takhle to nepůjde, nejste na to patřičně vybaven! Až vaší duši a vašim duševním silám přijde cesta nahoru a dolů tak běžná, jako když družina na nějakém dvoře chodí dovnitř a ven, a vy jasně rozpoznáte nebeský zástup a všechno, co Bůh kdy stvořil, a nic vám z toho neschází, a vy to všechno poznáváte tak dobře, jako dobrý muž ví, jak je ustrojena jeho družina: pak uzříte rozdíl mezi Bohem a božstvím.[28] Musíte také vysledovat rozdíl mezi duchem a duchovostí. Pak teprve se máte starat o to, abyste se osvobodil. Také byste neměl nic uspěchat; měl byste se potěšit i se stvořeními, ale abyste zůstal beze škody od nich a aby i ony zůstaly beze škody od vás. Takhle máte své síly odvádět, abyste nepropadal vzteklosti.[29] To musíte dělat tak dlouho, dokud se síly duše nenasytí a dokud nedospějete k vědění toho, o čem jsem před tím mluvila.“

 

[18] Tak jako se vrátila dcera ze vzdálené země proměněná (viz rozmluva čtvrtá, pozn. 11 a 13), tak se alegoricky vydává na cestu i její zpovědník: Vychází jakoby ze „své země“ plné opor a jistot a přichází do „země neznámé a cizí“, kde se není čeho držet... Srov. Augustin, Vyznání VII,10: „byl jsem daleko od Tebe v krajině oddělenosti a nepodobnosti (in regione dissimilitudinis)“ – odtud tedy otec vychází, aby svou dceru (a nyní již duchovní učitelku) nalezl v „zemi nerozlišenosti a jednoty“ a načerpal zde duchovní poučení.

[19] bewert ward; viz pozn. 16.

[20] „Obrazy“ jsou míněny smyslové představy, „formami“ zase rozumové představy, pojmy, tj. intelektuální a duchovní koncepty.

[21] Srov. Eckhart, traktát „O odloučenosti“, ed. Sokol², str. 197: „Pročetl jsem mnoho spisů jak pohanských mistrů, tak i proroků Starého a Nového zákona, a se vší vážností a pílí jsem zkoumal, která je ta nejlepší a nejvyšší ctnost, skrze níž by se člověk nejvíce a nejtěsněji spojil s Bohem a mohl se milostí stát tím, čím je Bůh z přirozenosti, a aby se stal co nejpodobnější obrazu, jímž byl v Bohu ještě před stvořením světa, kdy mezi ním a Bohem nebylo žádného rozdílu.“ A dále Eckhart, kázání Intravit Iesus, Teologický sborník 7, 2001, č. 3, s. 81: „Člověk, který přijímá Ježíše, musí být nutně pannou. „Panna“ – to zde znamená člověka, který je oproštěný od všech cizích obrazů; tak oproštěný, jak byl, když ještě nebyl.“ Další věta představuje skutečnost, že „tam“ je každý Bohem v Bohu.

[22] Viz pseudoeckhartovské kázání č. 17, ed. Pfeiffer II, str. 77, 20nn: „…k tomu nedojde nikdo, dokud má na nižších věcech i jen tolik lpění, co se vejde na špičku jehly. Do holého božství nevejde nikdo, kdo není tak holý, jak byl, když vyplynul z Boha.“

[23] Srov. Eckhart, ed. Sokol², str. 128: „Člověk se nesmí spokojit s myšleným Bohem: neboť jak myšlenka pomine, pomine i takový Bůh. Člověk musí mít bytostného Boha, který je daleko povznesen nad všecky myšlenky člověka a stvoření.“ Srov. dále Eckhart, Deutsche Predigten und Traktate, káz. 49, str. 383,33-384,6: „Někdy jsem řekl: Kdo hledá Boha, ale s Bohem hledá ještě něco, ten Boha nenajde. Kdo však hledá skutečně Boha samého, ten nalezne Boha a nikdy nenalezne Boha samotného; neboť s Bohem nalezne zároveň všechno, co Bůh může nabídnout. Hledáš-li Boha a hledáš-li ho pro svůj vlastní prospěch nebo kvůli své vlastní blaženosti, věru, pak Boha nehledáš.“

[24] Eckhart např. srovnává tento mystický proces s působením činné, plně realizované síly (forma, intellectus agens), která k uskutečnění přivádí vlohu, potenci (intellectus possibilis) jakožto látku. Duše resp. její zvláštním způsobem disponovaná přijímavá schopnost je formována působením milosti (zde symbolizovaná olejem) a „lačně“ se jí nechává naplňovat: „Proto zde není žádný návrat, nýbrž jen stálý postup kupředu a přijímání a naplňování té vlohy (duše). Ona vloha pak nikdy nespočine, dokud nebude naplněna celým bytím. A právě tak, jako látka nikdy nespočine, dokud není naplněna všemi formami, které je schopna přijmout, tak také nikdy (čistý, vyšší) rozum (Vernunft, intellectus) nespočine, dokud nebude naplněn vším tím, co má ve své vloze;“ in: Eckhart, káz. 59, str. 434,11–18.

[25] Milost Ducha svatého může působit v přijímací schopnosti lidské duše jen po dobu pozemského života. Duše může „pokročit ve věčnosti“ jen dokud žije zde – má tu totiž příležitost otvírat se milosti, spojovat se s ní a nechat se jí přetvářet. Duchovní člověk, který si je vědom této velké možnosti, má proto život rád. Hlubší interpretace je však i tato: Pravdu miluje ten, kdo ji v sobě má; spravedlnost a dobrotu miluje ten, kdo je v sobě má, a má-li člověk v sobě Život a je-li Životem – pak  žije rád. Tento Život nemá žádné „proč“ a je důvodem sám sobě. Srov. Eckhart, kázání 49, str. 384,6–19: Kdyby se ptali nějakého dobrého člověka: „Proč hledáš Boha?“ – „Protože je Bohem!“ – „Proč hledáš pravdu?“ – „Protože je pravdou!“ – „Proč hledáš spravedlnost?“ – „Protože je spravedlností!“ Takoví lidé mají úplnou pravdu. Všechny věci, které jsou v čase, mají nějaké „proč“. Kdybychom se například zeptali nějakého člověka: „Proč jíš?“ – „Abych měl sílu!“ – „Proč spíš?“ – „Ze stejného důvodu!“ A právě tak je to se všemi věcmi, které jsou v čase. Kdybychom se však zeptali nějakého dobrého člověka: „Proč miluješ Boha?“ – „Já nevím, - kvůli Bohu!“ – „Proč miluješ pravdu?“ – „Kvůli pravdě!“ – „Proč miluješ spravedlnost?“ – „Kvůli spravedlnosti!“ – „Proč miluješ dobro?“ – „Kvůli dobru!“ – „Proč žiješ?“ – „Na mou věru, to nevím! Ale žiju rád!“

[26] Dcera těmito výroky dochází k určitému osvobození od Boha jako objektivní eschatologické instance a otázku soudu posouvá do vnitřní, subjektivní úrovně. Tato myšlenka nachází svůj silný výraz v rané protestantské mystice 16. století, prvně zejm. u Sebastiana Franka († 1542).

[27] Zde jde o interpretaci Pavlových eschatologických výroků o „duchovním těle“ z 1 Kor 15, 44.46, které člověk obdrží na posledním soudu. O této věci tvrdil např. Origenes, že naše těla nevstanou z mrtvých v tělesné přirozenosti, nýbrž že budou proměněna v duchu. Podobně Eriugena v De divisione naturae V, 8, když mluví o pateré eschatologické přeměně těla (reversio), které se nejprve ve smrti rozpadá ve čtvero živlů, při vzkříšení dochází k opětnému vytvoření vlastního těla ze čtyř živlů, pak se „tělo proměňuje v ducha“, poté se „duch a celá lidská přirozenost přeměňuje v první příčiny“, aby se nakonec „sama přirozenost se svými příčinami proměnila v Boha (movebitur in Deum)“. Tomu však oponuje Tomáš v S. th. III, 83,1, kde označuje toto pojetí jemnosti a zduchovnělosti oslaveného těla za mylné, neboť kromě jiných důvodů  „nemůže se tělo stát duchem, poněvadž nemá společnou látku“.

[28] Srov. Eckhart, ed. Sokol², str. 244-245: „Mezi Bohem a božstvím je takový rozdíl, jako je mezi nebem a zemí…Všechna stvoření mluví o Bohu. A proč nemluví o božství? Všechno, co je v božství, je Jedno, a o tom se nemluví. Bůh působí, ale božství nepůsobí, nemá co působit, žádné dílo v něm není. Nikdy se neohlíželo po žádném díle. Bůh a božství se liší v působení a v nepůsobení.“

[29] Dcera upozorňuje na to, že na duchovní cestě je zapotřebí čas od času poněkud povolit v tlaku na rychlý duchovní pokrok, zastavit narůstající neklid a polarizující napětí mezi tzv. vnitřním a vnějším člověkem, uvést je v soulad a vtáhnout tak do tohoto procesu celého člověka.