Někdy se prostě dostaneme do období, kdy nám nic nejde, osud nás nespravedlivě trestá a život postrádá lehkost a smysl. Někdo se zhroutí, někdo bojuje a ztrácí životní energii, chuť žít.

Cítím a mám vlastní zkušenost, že osud nás nikdy netrestá, i když se to tak jeví. Ano, může být poněkud hlasitější a naléhavější. V případě, kdy přehlížíme jemné indície, náznaky v minulosti. Ale, co je skutečně důležité ? Co je důležité? Co bylo tak naléhavé dnešní den před pěti nebo deseti lety? Vzpomeneme si? Většina už ne. Nové starosti odsunou do pozadí starosti staré. To co vždy zbude, co je neustále se opakující, je život, který si takto nepřejeme prožívat. Stále na něco čekáme, na zázrak, na změnu, na náhodu i na svoji těžkou práci a úsilí. Žádný výsledek nikdy nemůže překonat skutečné prožívání, které výsledku předchází. Protože žádný cíl není garancí konstantního štěstí. Vše se mění. Prostředí v němž žijeme bude stále znovu a znovu unikat našim vysněným představám. Je třeba se s tím smířit. Protože poté nežijeme, ale živoříme.

To, co nás tíží, je společná představa, jak asi vypadá štěstí. My štěstí často zaměňujeme za úspěch, seberealizaci, společenské postavení. Je to chyba směru naší pozornosti, štěstí nikdy neleží mimo nás. Nakonec to dopadá tak, že se neradujeme ze sebe, z vlastního žití, z prosté přítomnosti, radujeme se z naší představy. Pokud je představa naplněna, pocítíme štěstí. Ale tento pocit je více úlevou, stavem beze strachu, než skutečnou a již neměnnou hodnotou.

O své přítelkyni vím, že je na velmi vysoké duchovní úrovni. Nerad to takhle formuluji, protože duchovní úroveň je nesmysl, ale snad to tak bude srozumitelnější. Napsal jsem ji, že nemá nárok na spokojený život v této dimenzi. To ji rozhodilo, vypadalo to, jako bych ji to nepřál. To není přesné. Přesnější je, že má úkol, má něco konkrétního udělat a to není záležitostí běžného života. Není to o skvělém partnerovi, není to o přátelích, existenčním bezpečí. Ne, to není. Jejím hlavním úkolem je poznat sama sebe. A tam ji to bude neustále tlačit. Poznat sama sebe znamená naučit se milovat svůj vlastní život, nesnažit se stále řešit své okolí a jeho turbolence, nepadat bytostně do starostí, nehodnotit svůj vzhled. Řečeno více jednoduše, nemá být součástí okolí, má odstranit veškerou naléhavost a smířit se s osudem. Neznamená to nic jiného, než naučit se sama žít. Jejím posláním je v první řadě osamělý život. To je první krok. Pokud tím projde, lidé z venku přijdou sami přitahováni jejím osobním magnetismem.

Nic, nic není důležité a naléhavé. Vše podléhá konečnému zániku. Máme vskutku jepičí život v této dimenzi a máme se učit. A učení je osud, nic jiného. Nejsme trestáni, nejsme zatracováni. Nic z toho. I napravování špatné karmy je zejména o našem pochopení a smíření, ne o trestu. Neboť i sebehorší trest je pouhopouhou formou energie. Naše vysvětlení a pohled se nepočítá.

Pokud tedy řekne, jsem nesmírně unavená, odpovědí není nic jiného než, ty se štveš. Má matka je nemocná. Smiř se s tím. Ber to tak, jak to je.

Aby mně bylo dobře rozuměno, neříkám buď pasivní. Není k tomu důvod. Nic nám přece nebrání udělat cokoliv, co může náš život změnit k tomu, co je z našeho pohledu mnohem lepší. Říkám jen, nebraňme se tomu co zrovna přichází, nebojujme, ale pochopme lekci. Nic jiného. Není nic horšího než nespokojenost s danou přítomností. Není nic horšího než očekávání lepšího života a odmítání toho stávajícího.

Někdy je totální deprese tím nejlepším počinem učení. Proč? Protože v depresi, když je člověk skutečně na dně, může přehodnotit své priority, důležitosti, motivace a nakonec zjistit, že zásadních a naléhavých věcí je velmi málo. A obrací ho to do sebe, chce mít klid, chce být sám se sebou, nechce řešit jiné lidi. A nakonec tyto hrozivé stavy mají v sobě kapacitu naprosto přebudovat svůj nadcházející život. Měli by na tom být lépe než lidé, kteří žijí život, jež je v žádném případě nemotivuje, nebaví je a jsou nespokojení.

To proč lidé žijí mizerně je hodně ovlivněno očekáváním okolí, všemi těmi těžkými podmínkami spojenými s motivací. Jsou to ty: musím, měl bych, nemůžu jinak, mám povinnosti, závazky, dělají to všichni, musím se obětovat. Můžeme to praktivovat, ale až jednoho dne zemřeme, stejně budeme mimo tuto hru a svět se bez nás bude muset obejít. Abychom objevili sami sebe, lásku a bezmeznou úctu k sobě, naučme se zkraje být sobečtí. Neznamená to nic jiného, než dát sobě přednost. Nejsme davem, i když jsme trénovaní tak přemýšlet, jsme originálními jedinci s nekonečnou kapacitou žít ve štěstí. Proto nic není hrozivé, ani smrt nebo nemoc ne. Hrozivý je náš vzdor vůči vlastnímu životu a osudu. Máme vždy volbu se rozhodnout. Co skutečně musíme? To "musíme" je ve všech případech naším svobodným rozhodnutím.

Nedostatek inspirace, představa, že svět je temné a děsivé místo k žití. Není to pravda. Právě v pokoře a důvěře, právě v onom přijímám to bezvýhradně a věřím v moudré vedení, je skryta svoboda. Pokud nás osud nemůže zaskočit, zastrašit, co nám tedy hrozí? Nic.

Naše představy a tyto představy jsou ve velké části naroubované okolím, jsou naše předsunuté jednotky. Máme šílenou podmínku. Pokud se naše představa neshoduje s realitou, jsme zklamáni, rozhořčeni nebo smutní. Ale sen a skutečnost spolu neustále bojují a my máme omezenou schopnost přetvářet danou přítomnost. Někdy se to povede, dosáhneme cílů a cítíme hrdost a zadostiučinění. Tento pocit je velmi prchavý, protože změny jsou neustále přítomné. Jediné štěstí, které je věčné a nesmrtelné, je v nás. A nemá podmínky. Nemá. Ty podmínky k tomu, abychom se cítili šťastní, dáváme jen my. Sami si házíme klacky pod nohy, stavíme nekonečné bariéry podmíněnosti. Nehledáme štěstí v jednoduchosti fyzické přítomnosti na tomto světě.

Moudří muži to říkali správně. Neulpívejte, dostanete se do víru nekonečné touhy umístěné někdo vpředu, mimo váš dosah. Mějte, ale buďte vždy ochotni ztratit. Užívejte, ale nevlastněte. Vlastnictví je v kontaktu se smrtí stejně nesmysl. Dělejte co vás těší a baví. Ale nenadávajte na přítomný stav, ať je jakkýkoliv.

Důvěřujte.

Buďte věrným spojencem lásky.