Narážím hlavou neustále o betonovou zeď. Potkávám tolik nešťastných lidí. Ta špička ledovce jsou lidé, kteří skutečně pláčou nahlas, jsou v depresích a přemýšlí nad odchodem z tohoto života.
Ne že by se nakonec rozhodli to reálně udělat, ale i pouhá představa je pro ně lákavá. Ovšem, to co se skrývá pod hladinou, není zatím vidět. Žijeme v šílených kompromisech, ve vztazích, které jsou dávno mrtvé a bez života, děláme věci, které jsme nechtěli dělat, cítíme nepochopení, ne lásku a marnost. Nemohu než do nekonečna opakovat, žijeme jen svůj vlastní život, ne tisíce životů, jen ten svůj. Ten jediný k nám skutečně patří. A my jsme také strůjci a budovateli tohoto života. Pokud dovolíme, aby vše, co nás tíží a demotivuje, ovlivňovalo naše city a prožitek, jsme jen my sami odpovědni. Je to naše naprosto definitivní a hlavně, svobodné rozhodnutí.
Někdo se dostane tak hluboko dolů, že mu nezbývá jiná alternativa, než stát se totálně sobeckým. Nikdo toto označení nemá rád, máme přece pomáhat. Proč ne?
Protože riskujeme odsouzení okolí a hlavně odsouzení sama sebe. Ale v tom stavu, ve kterém se nacházíme, jiné varianty už neexistují. To osud křičí do léta hluchých uší o bolesti, kterou neustále prožíváme. To osud nám dává nekonečné varianty na výběr ohledně našich dalších kroků. Výhodou pádu na samé dno je pevná opora pod námi a jediná cesta, vzhůru. Jen v tomto stavu můžeme ostrým nožem krájet a krájet. Odstraňovat vše, co nám ubližuje, co nám nepůsobí radost a potěšení.
Kdo tady nejvíce trpí. Tělo ? Ne tělo vydrží hodně a nakonec hodně těchto turbulencí přežije bez újmy. Srdce, duše ? Ano, ty trpí. Není to o ničem jiném, než o skryté kapacitě těch nejkrásnějších a nejblaženějších pocitů, které můžeme prožívat, které máme vždy v sobě a se kterými jsme se narodili. Mysl, trpí mysl ? Vypadá to tak, ale mysl zejména odsuzuje, protestuje a těží z obrovského přívalu energie, kterou takto nesmyslně mrháme.
Sobectví, ať je to jakkoliv nehezké slovo, neznamená nic jiného, než na čas oddělit drtivý vliv okolí, našich neustále reptajících myšlenek a filtrací, co je skutečně štěstí a bolest. I sem se naše mysl neustále plete a vyhrazuje si právo rozhodování. To aby k tom nedocházelo, spočívá v trpělivémprosazování naší myšlenkové pasivity vůči vnitřnímu soudu i chvále. Poté se pozornost a tím i naše energie upře směrem, který je pro nás radostnější. To že to hodně lidí prostě nedělá je důsledek našeho několikaletého zautomatizování, lpění na minimálních jistotách, omluvách toho druhého, jakémsi zvráceném údělu trpět, nemožnosti něco změnit. Nebo, nedostatku energie ke změně.
Na světě se proplétá obrovský Babylon názorů, pravd a přesvědčení. Pokud komunikujeme, komunikujeme jen sami se sebou. V podstatě se dá říct, že toho druhého ani neposloucháme. To co k nám přichází a to co odchází od nás je filtrováno jen našemi parametry a ty jsou často odlišné. Je obrovským uměním vypnout vlastní myšlenkové pochody a prostě poslouchat bez komentáře, bez nekonečného nabízení řešení. Neumíme přijmout druhého člověka ve stavu, v jakém prostě zrovna je. My se nebojíme, že zemřeme hlady nebo žízní, my se bojíme, že ztratíme určitý řád našeho žití, přijdeme i ty byť malé, ale přesto tak těžce vydobité statky. Vše se dá ztratit, jistota není nikde. Neexistuje. Není.
Je život krásný?
Je, určitě. Pokud ho příliš nezkomplikujeme. Pokud si sami nedáváme podmínky pro dosažení našeho štěstí. Ale štěstí podmínky nezná. Štěstí leží ve své naprosté přirozenosti a nehybnosti právě pod těmito podmínkami. Je nepřenositelné. Každý si může prožívat jen to své vlastní štěstí. Pokud máme pocit, že jsme někoho šťastným udělali, pak provdou je to, že ten druhý si štěstí vygeneroval naprosto sám. Někdy i tím, že jsme splnili část jeho snu, jeho specifické podmínky.
Proto jsou vztahy, láska mezi dvěma lidmi, tak křehké. Je to podmíněné. A stačí tak málo, změní se podmínky pro generování štěstí u jednoho z nich. Může tím být nuda v sexu, ztráta zaměstnání, záliba v drogách. Cokoliv. My chceme, aby se ten druhý choval podle naší momentální představy, on chce to samé. Jak to má fungovat ? Je zde všudepřítomná změna, nic není statické.
Není to ani rozumný přístup. Jediné, co sami můžeme jakžtakž ovlivnit je stálost nás samotných. A toho druhého nechme jeho osudu. Copak můžeme vědět, co potřebuje prožít, proč došlo ke změně? Jestliže se druhý změní natolik, že se dostaneme do zóny bolesti, je lépe odejít v míru a nechat věci svému osudu. Protože i když samou podstatou je to stále ten samý člověk, jeho myšlenkové pochody z něho pro nás již udělali cizince. Proč vzpomínat, co bylo na začátku ? To už není. Člověk se každým ránem znovu narodí a večer zemře. Nikdo nemůže žít minulost ani budoucnost. Nejde to.
Je i jiná varianta, nesmírně těžká. Můžeme se naučit akceptovat lidské bytosti, jejich duševní a mentální stav, tak jak je. Snad uvidíme to, co je již neměnné a to samotnou podstatu života, nekonečnou a klopotající energii, vznik a zánik. Zdroj světla, ne světlo samotné, ať je jakkoliv zabarvené.
Jako by náš prožitek života byl obrovským zábavným parkem. Lidé jsou stejní, atrakce různé. A my si nemusíme odepírat prožitek námi preferovaných atrakcí. Dokonce můžeme nechat našeho partnera bavit se na veletočích, které baví jeho a my půjdeme na ty své. Tato dimenze je božská atrakce a nakonec je zdarma.
Nikdo si nezaplatil vstup do parku a z parku se určitě dostaneme všichni zpět domů.