Tentokrát píšu o tom, proč se Buddha nestal komunistou a jestli buddhismus může zabránit konci světa.

Jeden můj přítel, který cvičí zazen, v poslední době říká, že se blíží nějaká pohroma, nějaká zkáza, protože lidstvo už ve své neomalenosti zašlo příliš daleko. Je mu z toho smutno a chtěl by odjet někam do Indie a jen sedět nahý u řeky a pozorovat pomíjivost všeho.

Když se Buddha před dvěma a půl tisíci lety rozhodl opustit palác a hledat pravdu, svět byl samozřejmě plný utrpení. Buddha viděl, že lidé stárnou a umírají a někteří umírají kvůli nemocem už velmi mladí. Viděl hnilobu, špínu, chudobu a bolest všude kolem, do té doby mu skrytou za vysokými zdmi paláce. Buddha později přišel na to, že utrpení způsobují především naše touhy, nenávist a nevědomost a že když správně cvičíme zazen, naše touhy jsou podstatně mírněny, vůči druhým lidem už necítíme tolik nenávisti a poznáváme pravou povahu věcí. Od té doby, co toto Buddha objevil, se jeho učení a cvičení zazenu předávalo z generace na generaci, až přišlo k nám do Evropy a do Ameriky. I když buddhismus na světě vzkvétá, také je na světě pořád spousta nemocí, hladu a válek. Ve vyspělých zemích bují nenasytnost a arogance, zatímco v chudých zemích je hlad a také spousta nemocí. Nic se vlastně od doby Gautamy Buddhy nezměnilo. Těžko říct, jestli je dnes svět horší nebo lepší. O tom bychom mohli vést nekonečné diskuse.

Myslím si, že je potřeba zkoumat, zda smutek z nešťastného stavu světa je odrazem skutečného stavu světa, nebo je to pouze odraz stavu naší vlastní mysli. Když se podíváme, kolik je na světě úpadku, cítíme někdy pocit bezmoci. Jindy máme velkou snahu jít někam pomáhat. Jít někam, kde je příliš mnoho utrpení a něco konkrétního pro ty lidi podniknout.

Když Gautama Buddha opustil palác a našel svět v bídě a utrpení, určitě se sám sebe ptal, co může dělat. Mohl se vrátit do paláce, jít do kuchyně a nabrat tam do nějakých nádob jídlo a jít ho rozdávat mezi chudé. Kdyby to byl udělal, zjistil by, že jeden den nasytil několik hladových lidí, ale skoro nic se na stavu světa nezměnilo. Mohl by to dělat každý den a lidé by přesto umírali hlady nebo na následky nemocí. Představme si, že Buddha nešel za jogíny do lesa, ale místo toho dával chudým jídlo z paláce. Když přišel na to, že to nemá skoro žádný účinek na stav společnosti, rozhodl se pro politické řešení. Založil komunistickou stranu, přivedl na svět komunistické vidění světa. Získal podporu chudých mas a vyzbrojil armádu. Pak vedl revoluci a svrhl feudální řád. Lidé v Indii byli nějakou dobu nadšení, že je všechno všech a že všichni mají nárok na práci, ale po čase se ukázalo, že ani toto není konečné řešení bídy a neštěstí. Gautama nakonec snědl nějaké špatné jídlo a zemřel jako komunista. Naštěstí pro nás to takhle nebylo a Gautama hledal pravdu, která není závislá na tom, jak svět vidí nějaká skupina lidí. Zajímala ho pravda jako taková.

Ačkoliv se Gautama Buddha probudil do skutečnosti a prohlásil, že spolu s ním se do skutečnosti probudily všechny bytosti, svět zůstal dál plný utrpení. Problém je v tom, že člověk, který vnímá věci ze svého vlastního hlediska, vnímá utrpení světa jinak, než jak ho vnímá člověk, který se na věci dívá střízlivě. Když se na svět díváme střízlivě, zachováváme si schopnost řešit věci v souladu se skutečností. Naše vlastní pocity už nám nepřipadají tak důležité a svět nevidíme ani příliš nadšeně, ani příliš pesimisticky. Přesně tak svět viděl Buddha. Zjistil, že nejlepší způsob, jak řešit utrpení světa, je učit o překonání utrpení prostřednictvím praxe zazenu, vhodného, vyrovnaného způsobu života a střízlivým pohledem na svět.

Když jeden člověk cvičí zazen, může se mu zdát, že to nikomu nepomáhá, leda jemu samotnému. Pokud se na svět díváme objektivně, čili pokud ho posuzujeme jako vnější pozorovatelé, přicházíme na to, že můžeme pomáhat jen nějakou konkrétní činností. Tak se snažíme pomáhat chudým nebo vynalézt nějaké léky nebo bojovat proti drogám. I když se snažíme sebevíc, na světě přesto zůstává obrovské množství utrpení. Naproti tomu pokud se na svět díváme subjektivně, čili pokud svět vnímáme jako stav naší mysli, zdá se nám, že je úplně jedno, co se děje na druhé straně planety, protože my tady meditujeme a cítíme se výborně. To, jaká je naše mysl, je mysl celého vesmíru. Když sedím v zazenu a jsem klidný a vyrovnaný, celý svět je klidný a vyrovnaný. To je ale jen jedno hledisko. Objektivní podmínky nás nutí pít a jíst, pracovat a podobně. Když se na svět budeme dívat pouze subjektivně, stanou se z nás duchové bez vztahu ke skutečnosti. Když se na svět budeme dívat pouze objektivně, budeme se pořád jen řídit vnějšími podmínkami a náš stav mysli a těla bude pořád závislý na vnějších okolnostech. Buddha ale nebyl ani pouze subjektivní, ani čistě subjektivní. Spojil obě hlediska. Prostřednictvím jednání v přítomnosti našel realistický, vyrovnaný vztah ke světu.

Cvičení zazenu není popírání reálných problémů světa. Ani to není nějaká konkrétní pomoc konkrétním lidem. Zazen je obnovení našeho reálného vztahu ke světu. Když cvičíme zazen, naše chování v každodenním životě se stává vyrovnané a realisticky aktivní. Pomáháme druhým především tak, že s nimi žijeme ve vyrovnaném vztahu. Jestliže nacházíme takový vyrovnaný postoj k sobě, druhým a ke světu, představa eventuální apokalypsy na nás příliš nedoléhá. Když máme střízlivý pohled na svět a vyrovnaný způsob života, inspirujeme druhé, aby tak mysleli a žili také. Kdyby lidé na celém světě měli realistický pohled na svět a kdyby nepodléhali touhám, nenávisti a nevědomosti, žádná apokalypsa způsobená civilizací by nehrozila. Realita je ale taková, že většina lidí je ovládána touhami, nenávistí a nevědomostí. I když si toho byl Buddha vědom a počítal s tím, že nemůže objektivně změnit svět, šel příkladem a vedl druhé k probuzení do skutečnosti. I když nezměnil svět jako takový, inspiroval miliony lidí k překonání utrpení a k probuzenému způsobu života.

Možná nějaká apokalypsa přijde. Vše jednou musí skončit, dokonce i život na naší drahé planetě. Ale dnes ještě neskončil a je tu spousta krásy a radosti. Nebe je ještě modré a v noci jsou někdy vidět hvězdy.