V buddhismu se často mluví o tzv. čisté mysli. Mít čistou mysl. Ale co to je čistá mysl? Někdo si pod tím představuje mysl zbavenou myšlenek. Ale myšlenek není třeba se zbavovat. Jde jen o to nemít jimi mysl zcela zamořenou. Když cvičíme zazen, naše myšlení se uklidňuje, nedochází ale k úplnému zastavení myšlení. Kdybychom se snažili zastavit myšlení, vyvíjeli bychom jakousi idealistickou aktivitu a o to v buddhismu nejde. Myšlení je součástí normálního stavu těla a mysli. Je součástí našeho života. Takže co se v buddhismu myslí pod pojmem "čistá mysl"? Jde o mysl, která není posedlá nějakými neodbytnými myšlenkami. Ale mistr Dogen tento termín prakticky nikdy nepoužíval, nikdy jsem na tento termín u Dogena nenarazil. Je to proto, že Dogen zdůrazňoval, jak je mysl a tělo vlastně součástí jednoho neoddělitelného celku. V tom byl nesmírně moderní. Zazen znamená pracovat současně s tělem a myslí, být aktivní současně fyzicky i mentálně - v zazenu se tělo jaksi smiřuje s myslí a mysl s tělem, vlastně jim dochází, že se bez sebe nemohou obejít, a tak si přestanou překážet. A tato harmonie těla a mysli je totéž co znovunabytí normálního stavu těla a mysli. 

Takže když je naše mysl zahlcená myšlenkami, pohybujeme se v jakémsi vymyšleném světě a nejsme v kontaktu s realitou. Někdy schválně utíkáme před realitou do našeho fantastického světa. Někteří lidé žijí téměř výhradně ve svém fantastickém světě, ať už je to svět politiky, sexu, duchovního učení nebo vědy. Jakoby mimochodem chodí, sedí, jedí, pijí, vyměšují, jako by byli náměsíční. Nevnímají moc okolí, leda že to okolí s nimi taky sdílí ten jejich fantastický svět. Jedna rocková kapela se jmenovala Talking Heads, Mluvící hlavy. To je narážka na lidi, kteří v televizi o něčem bez přestání blábolí, aniž by si uvědomovali, co nebo kdo jsou ve skutečnosti. 

Proč lidé utíkají od reality? Teď mě napadá, že tzv. reality show není vůbec "reality show". Není to ukázka života ve skutečnosti, ale ukázka života ve fantazii. Nikdy jsem se moc na reality show nedíval, ale co jsem viděl, nezdálo se mi, že by tam kdokoliv z těch aktéru třeba řekl: "Hele, mám modrý kartáček na zuby. Jakou barvu má tvůj kartáček?" Nebo: "Moje postel je dost velká a měkká, dobře se v ní spí." Místo toho tam řešili, proč brečí Honza a proč Jindra nespí s Vaškem a koho pomlouvala Hanka. U toho srkají limonádu, jedí sušenky, a přitom jsou uplně mimo realitu. 

Lidé se nezajímají o skutečnost, protože prakticky nevědí, co to je. Tak se radši pořád potácejí ve světě fantazie. Až na to, že tomu světu říkají realismus. "Víš, přemýšlím o důležitých věcech, o nové přítelkyni, o novém autě a o tom, jaké si pořídit domácí kino. Jsem realista, žádný snílek..." A idealisté říkají:"Ty jsi ale hlupák, měl bys meditovat, to pak dosáhneš osvícení, budeš osvobozen a budeš v pohodě. To je teprve bomba!"  Ale v obou případech jde o fantazii a únik před realitou, před skutečností takovou, jaká je, než ji začneme zpracovávat a dávat jí jména. Nikomu se nelíbí být nahý, neoznámkovaný, nepopsaný a naprosto obyčejný. To je to poslední, co by někoho zajímalo, včetně buddhistů, jogínů nebo křesťanů. Všichni chtějí být někde, někým, ale skoro nikoho nezajímá skutečnost sama v tomto okamžiku. Kdo je jako Maharshi, kdo je jako Buddha, kdo je osvícený a kdo ne? To jsou legrační představy. Takhle se baví snad jen děti v mateřské školce. Na něco si hrajou, protože jen tak být sami sebou jim připadá nudné.

Kdybychom věděli, jaká je skutečnost opravdu, což je stav, který zažíváme v zazenu a tento stav se pak automaticky objevuje v našem každodenním životě, zajímala by nás a vyhledávali bychom ji. Lidé říkají, že mají strach z toho a onoho, ale ve skutečnost mají strach ze svých vlastních myšlenek a představ. Sedím tak na zafu před bílou zdí a protože nemám zrovna co na práci, tak mě napadá, z čeho bych tak mohl mít strach. Koukám na zeď přede mnou a nic mě nenapadá. V jednom komentáři někdo napsal, že jsem daleko od zenu. Ha! Konečně něco, z čeho bych mohl mít strach. Tak si představuju, jak jsem daleko od zenu. Jsem tady v ložnici a vedle je kuchyň. Co když je zen v kuchyni? Ale co když je mnohem dál? Třeba někde na ulici? Nebo až v Malešicích? Tak se začnu třást hrůzou, že ten zen je tak daleko. Ale když se nad tím zamyslíme, tak se celý tento pocit strachu s myšlenkami, které ho doprovázejí, odehrává někde v naší mysli a nemá nic společného s realitou. Prostě tady sedím na zafu a nic si o sobě nemyslím. Necítím ani nadšení, ani zklamání, jen sedím, dýchám a cítím se dobře. Ve skutečnost ani nemůžu říct, že já se cítím dobře, protože to "já" nelze nijak identifikovat. Takže něco se cítí dobře. Ale když chceme to "něco" identifikovat, tak ho taky nemůžeme najít, takže snad jedině říct, že vesmír se cítí dobře. Jenže taky bychom museli analyzovat, co to je "cítí" a co to je "dobře". Všechno jsou to jenom myšlenky. Realitě jsou ukradené.

Kdyby lidé věděli, jak je realita nezávislá na lidských názorech, jak nemá strach ani obsese, všichni by ji hned chtěli. Ne že by se pak zcela vzdali sexu nebo politických úvah nebo náboženství, ale realitu by považovali za něco, co je ústřední a co je určující pro všechny další aktivity. Většina nábožensky orientovaných lidí hledá Boha nebo osvícení. Blouzní kdesi v ideálním světě, který je velice maličký a vejde se do pár čtverečných centimetrů lidského mozku. Tam si představují Boha nebo osvícení. Přitom by to měli dělat obráceně, nehledat Boha a osvícení, ale nechat - dovolte mi, abych ty termíny nahradil slovem "skutečnost" - nechat skutečnost zazářit v tomto okamžiku  a na tomto místě. To je ani ve snu nenapadne.

Lidé se nebojí svého pravého já, lidé se bojí umělého já, což je představa, kterou si o sobě vytvořili. A tento strach není nic jiného než nejrůznější myšlenky. Co když mě opustí přítelkyně? Budu se cítit opuštěný? A když jsou bez přítelkyně, cítí se opravdu opuštění. Ale oni nejsou opuštění, oni si velice živě představují, jak jsou opuštění. Oni se vlastně bojí, že jim bude v budoucnu smutno. Vlastně by jim teď nemuselo být smutno, ale ta představa, jak jim v budoucnu bude strašně smutno, je přivádí k zoufalství. Protože nějakou hodinu dvě to určitě bez přítelkyně každý vydrží. Ale ta představa, že už s ní nebudete nikdy v tom vášnivém objetí! To je na sebevraždu. Možná byste bez ní vydrželi i měsíc, měsíc byste se radovali, protože byste věděli, že přítelkyně zase přijede odněkud z daleka a skočí vám kolem krku. Ale protože si to neumíte představit, protože si pod pojmem realita představujete, a to je opravdu legrační, představujete, jak sedíte sami někde doma večer co večer a přítelkyně už nikdy nepřijde, této představě říkáte realita a propadáte hroznému smutku. Takže vaše opuštěnost není opuštěnost, ale totální odlet do světa fantazie, do světa, kde bývalé přítelkyně už nikdy nepříjdou. Jste posedlí těmito obrazy a ničí vás to. Přitom 90 %procent času, který s takovou přítelkyní zažíváte, je úplně obyčejný život. Nezažíváte s partnerem žádnou extázi, jen je vám spolu dobře, tu a tam možná nějaký orgasmus,  ale bez toho se dá vydržet nebo k tomu nepotřebujete partnera. Ačkoliv je nám s partnerkou většinou prostě dobře, spíše normálně nebo taky otravně, je nám úžasně, když si představíme, že nás někdo má rád. A to je opět blud a fantazmagorie.

Jak se to, že vás má někdo rád, vlastně projevuje? Usměje se na vás. Dobře, ale to se na vás usměje i prodavačka v tabáku. Pohladí vás po vlasech. No dovolte, nejste snad dítě! Sex, to už jsme probrali. Popovídáte si o svých starostech. Ale to můžete s přáteli. V čem tedy ta láska partnerky spočívá? Většinou jen v tom, že si tu lásku představujete. To vás hřeje. To že vám partnerka zrovna skočila kolem krku vás trochu vylekalo... Pravou lásku můžeme prožívat s přáteli, s příbuznými, s lidmi na ulici, s kolegy v práci, kdykoliv se k někomu chováme laskavě a pozorně. To je láska. Nejsou to představy v hlavě, ale skutečné činy. 

Když překonáme strach ze samoty, protože přicházíme na to, že samota je výmysl a nesmysl, můžeme mluvit o strachu ze smrti nebo z bolesti. Ale to jsou pořád jen samé fantazie a žádná skutečnost. V životě jsem měl dvě autonehody a u žádné jsem nepocítil ani na moment strach. V prvním případě není divu, auto jelo rychlostí asi 2 km za hodinu křižovatkou a najednou do mě narazilo jiné auto. To jsem strach neměl, byla to jen rána a pokroucené plechy. Ta druhá nehoda se odehrála v o dost větší rychlosti na náledí. Dostal jsem hodiny a jak jsem je dostal, jediné, co mě napadlo, byl vztek na sebe sama, asi sekundu jsem si nadával, že rozbiju auto a že to je zbytečné, protože jsem na tom ledě jel moc rychle. V dalším momentě už ale na nadávky a lítost nebyl čas. Auto se se mnou roztočilo a já akorát čekal ránu. Nebyl vůbec žádný čas na strach. Taková intenzivní  akce tady a teď je tak pohlcující, tak vás to vtáhne do děje, že na nějaký strach není pomyšlení. Myslím, že kdyby se před vámi v džungli najednou vynořila anakonda, taky byste neměli strach. Ten adrenalin by vám jen vlil do těla spoustu energie, abyste okamžitě utekli. Takové silné momenty jsou pro většinu lidí jediné chvíle, kdy nejsou ve světě ideálů a fantazií, ale opravdu plně angažovaní ve skutečnosti.

Kdyby lidé věděli, že skutečnost je něco, co máme pořád k dispozici a že to je ten "nejvyšší stav buddhovství", přestali by fantazírovat, a místo toho by plně žili v přítomnosti, víceméně v klidu, aniž by se snažili ze sebe udělat něco, co nejsou, a aniž by hledali něco, co nikdy najít nemůžou, protože to neexistuje.

Skutečnost nemusí být nutně něco skvělého, ale taky to není nic skličujícího. Jedna z nejlepších věcí, kterou objevíme, když se vrátíme do skutečnosti, je, že můžeme dýchat. To, že můžeme dýchat, oceníme prakticky jenom tehdy, když jsme probuzení ve skutečnosti. A když oceníme možnost dýchání, taky oceníme to, že můžeme jíst a pít. Oceníme možnost chodit a otáčet hlavou. Oceníme možnost zavřít oči a otevřít oči. Oceníme možnost zapálit svíčku nebo lehnout si do postele a spát. Když pak potkáte nějakého milého člověka a budete ho držet za ruku, budete mít pocit, že se děje něco velkého. Něco nepopsatelně čistého a hřejivého. Ale k tomu, abychom tyto věci mohli prožít, potřebujeme odvahu vrátit se do svého původního domova ve vesmíru.