Jaký je smysl dělání konkrétních věcí? Proč uklízíme? Proč se díváme na televizi? Proč meditujeme?  Jakmile se nad tím zamyslíme hlouběji, tak jde vlastně o samotný smysl života.

Když se začnete zajímat o buddhismus, jistě to má záměr. Chcete pochopit  kdo stvořil svět, kdo jsme, odkud jsme přišli  a tak dál. Máte spoustu otázek a věříte, že na ně najdete odpověď, pokud budete studovat buddhismus. Později pochopíte, že hlavní náplní buddhismu je praxe zazenu a obyčejný život. Dobře, říkáte si, budu cvičit zazen, abych pronikl do tajemství věcí. A současně studujete sútry a různé texty, abyste lépe chápali smysl cvičení a způsob, jakým sedět a dýchat. Takže pořád máte spoustu důvodů, proč cvičit zazen a proč studovat buddhismus. Pak řekněme dosáhnete nějakého probuzení a řeknete si, tak a je to. Končím se zazenem, končím s buddhismem, věc je hotová,  není třeba ji dále řešit. To je ale omyl, věc není nikdy hotová, život je pro nás výzvou k probuzení v každém okamžiku.  S tím souvisí právě cvičení zazenu bez cíle a konání bez cíle.

U Kodo Sawakiho jsem narazil na výrazné upozornění, že zazen necvičíme pro něco, ale pro nic. Dobrá, nejdřív něco hledáme, tak cvičíme zazen,  a když to najdeme, tak ho cvičíme stejně, protože jsme pochopili, že to, co jsme hledali, je normální, vyrovnaný stav těla a mysli, který nejlépe uskutečňujeme v zazenu. Takže necvičíme zazen proto, abychom něčeho dosáhli, ale proto, že už zazen sám je dosažením. Na to ale můžete namítnout, že to je pořád ještě důvod proč cvičit zazen. Ano, a právě tenhle bod jsem nechápal. A právě tento bod chci vysvětlit v této eseji a nakonec se ukáže, že se snažím vysvětlit smysl života vůbec.

Mistr Shunryu Suzuki učil, že neuklízíme proto, abychom uklidili. Učil, že buddhismus je o tom, že uklízíme, protože uklízíme. Protože ten nepořádek je vlastně prázdnota, není žádný důvod ho uklízet. Ale my přesto uklízíme, bez cíle, prostě jen uklízíme, to je náš způsob, učil mistr Suzuki. A tohle mi několik let vrtalo hlavou. Když mám v létě na odosobnění na starost vytírání podlahy nebo luxování, někdy si říkám, že to přece snad dělám proto, že tu je nepořádek a že to musíme uklidit. Když se doma rozhlédnu po bytě a vidím nepořádek, tak mě napadne, že by mi mistr Suzuki řekl: „Vidíš? Nepořádek. Ale ne abys uklízel, protože vidíš nepořádek. Prostě uklízej. To je náš způsob.“ 

Jaký je rozdíl mezi tím, když něco děláme za nějakým účelem, a když to prostě jenom děláme? To je opravdu zapeklitý problém. Nejdřív bychom si mohli vysvětlit, kde se ve vesmíru vzala ta kategorie „záměr“. Když si představíme, jak planeta Země vypadala ještě před tím, než se tu objevily první živé organismy, tak vidíme rozbouřené oceány, aktivní sopky, vichřice, pohybující se ledovce, zemětřesení, oheň, padající hvězdy… Vlastně tak nějak  funguje celý vesmír. Všude pořád něco vybuchuje, padá, rozbíjí se, naráží na něco jiného, pak třeba vzniká život a zase zaniká. Těžko v tom můžeme hledat nějaký záměr. Záměr je totiž kategorie, která je výtvorem inteligence. Neřekl bych, že vítr fouká proto, aby ze stromů sfoukal listí nebo prší proto, aby země nevyschla. Řekl bych, že věci v přírodě se dějí v jakémsi organickém celku. A v tomto organickém celku se objevuje život  v podobě sinic a nějakých primitivních rostlin. Cítíme, že ve vesmíru funguje jakási nevyčerpatelná energie, která pořád všechno mění. Není pochyb o tom, že ve všech aktivitách vesmíru je nějaký řád, ať už ho chápeme nebo ne.

Kde se ale ve vesmíru vzala kategorie, jako je záměr, kde se vzala otázka „proč“?   Když vidíme lvy, jak loví buvoly, tak si můžeme říct, že v tom je záměr. Loví, protože se potřebují nažrat. Žerou, aby měli sílu znovu lovit buvoly. Ale zkuste proniknout do mysli lva. Těžko tam naleznete nějakou myšlenku jako: „Musím jít na lov, už mi kručí v břiše“.  Zvířata se řídí instinkty, nikoliv záměry. Kdyby lvi přemýšleli o tom, jaký smysl má lovit a žrát a spát, tak by mnoho lvů pravidelně páchalo sebevraždu. Mnoho lvů by totiž došlo k závěru, že to žádný smysl nemá. Měli by pravdu? K tomu se ještě dostaneme. Kukačka nepřemýšlí o tom, co z toho bude mít, když vyhodí  vajíčko z cizího hnízda. Neříká si, vyhodím cizí vejce, aby se sem vešlo to moje. Ta kukačka to prostě udělá a nic si o tom nemyslí. Udělá to znovu a znovu, to je životní styl kukačky. Vezměte si takového pračlověka. Dokud nepřemýšlel, taky dělal věci instinktivně. Když vyráběl oštěpy, možná už přemýšlel. Jak dlouhý ten oštěp má být? Jakmile začal přemýšlet, napadlo ho: „Kdyby se  tak ten oštěp dal vyhandlovat, potřebuju oštěp, ale nebaví mě ho vyrábět. Mámo, nešel tudy nějaký obchodník s oštěpy? Mohli bychom nějaké oštěpy vyměnit za sušené maso.“ Jakmile takhle začal pračlověk přemýšlet, stal se z něho člověk moudrý, homo sapiens. Jenže paradox je v tom, že spíš než moudrý se z něho stal člověk inteligentní, moudrost často postrádající. Jeho moudrost dostala trhliny,  jakmile se začal ptát proč. Proč mám vyrábět oštěpy? Je to otrava. Jak souvisí orkány, sopky a krupobití, které se dějí v rámci organického celku vesmíru s úklidem mé kuchyně? Byli jsme vyhnáni z ráje v okamžiku, kdy jsme se začali ptát po smyslu věcí. A jak jsme se ptali po smyslu věcí, taky nás napadlo, že lepší než jít pěšky je jet vozem a lepší než štípat dříví je topit plynem. Někdo vymyslel žárovku a automobil a internet. Já v žádném případě neříkám, že problém spočívá v žárovce nebo v počítači, který teď sám používám. Problém není v těch věcech. Když už je teda máme, tak budiž. Problém je v otázce „jak se vyhnout téhle nudné činnosti“.

Takže když se zamyslím nad tím, proč mám uklízet, napadne mě okamžitě – protože tu je nepořádek. Když se zamyslím nad tím, proč mám jít nakoupit, tak mě napadne – protože je lednice prázdná. Místo toho nám mistr Suzuki říká, že jako buddhisté bychom měli uklízet bez cíle a jít nakoupit bez cíle. Když se vrátíme zpět do jeskyně, nalezneme tam vcelku spokojené ženy, jak udržují oheň a žvýkají kůži. Nedívají se přitom na hodinky.  Ani jedna z nich nenadává, kde se flákají muži s tím úlovkem. Ony si jen hledí své práce. Uvnitř mysli a těla pociťují totéž, co pociťoval Buddha, když dosáhl probuzení – naprosté vyrovnání se stavem věcí v tomto okamžiku, splynutí s aktivitou celého vesmíru.

To, co má mistr Suzuki na mysli, je návrat k původní aktivitě jedince v rámci jeho harmonické koexistence s veškerým děním ve vesmíru. Můžete namítnout – dobře, budu prostě jenom uklízet, ale nikdo mi nevyvrátí, že nakonec to stejně dělám, protože je tu nepořádek. Můžu si hrát na buddhistu a uklízet jakoby bez cíle, ale stejně nakonec uklízím kvůli nepořádku. Dobře - tak si na buddhismus nehrajte a prostě uklízejte a neptejte se proč. Dělejte něco pravidelně a stane se to součástí celku, součástí vesmíru a nebude vás to obtěžovat. Je rozdíl mezi úklidem, který provádíme v rámci přirozeného chodu vesmíru, a  úklidem, který si zdůvodňujeme.  Jakmile si totiž zdůvodňujeme úklid tím, že je tu nepořádek, pak přemýšlíme, jak ten úklid přeskočit, jak ho nemuset dělat. Pokud tu vidím nepořádek, tak se soustředím na ten okamžik, kdy bude uklizeno. A protože se soustředím na bod v budoucnosti, nemůžu plně prožívat přítomnost. Tím, že neprožívám plně přítomnost, jsem nespokojený a otrávený. Jiný příklad je vaření. Jakmile vaříme, protože se chceme najíst, určitě by nám nevadilo, kdyby někdo uvařil za nás. Ale v tom je přesně pes zakopán. Pokud vaříme, abychom uvařili, pak nevaříme, ale otravujeme se a v myšlenkách jsme někde jinde. Pokud uklízíme, abychom uklidili, pěkně nás to štve a chceme to co nejvíce urychlit. Pokud ale pouze vaříme nebo  pouze uklízíme, aniž bychom si to museli nějak zdůvodňovat, je to harmonická činnost v rámci aktivity vesmíru. Stáváme se tou kterou činností samotnou. Naše já jako subjekt mizí v harmonickém propojení s činností, objektem. Subjekt a objekt se stávají jedním a v této jednotě, která je vlastně akcí v tomto okamžiku, zanikají veškeré naše problémy, které se vždy vztahují do minulosti nebo budoucnosti. 

Jistě je snadnější plně splynout s vesmírem při procházce po zasněžených hřebenech než při mytí nádobí. Ale v tom je krása buddhismu. Ukazuje nám,  že i mytí nádobí je činností, kterou můžeme dělat plně a přítomně a bez pomyšlení na „já“, které „myje“  „nádobí“. Nakonec tu není ani „já“, ani „mytí“ ani „nádobí“. Je tu jen tento okamžik, v kterém jsme aktivní v rámci vesmírného dění. Toto vesmírné dění má svůj vlastní zvláštní smysl. Smysl,  který překonává význam slova proč.