A přitom mě učí sám velký učitel, život. Jeho třídou a probíranou látkou je každý jednotlivý den, od rána do večera, od večera do rána. Život je proud, proud energie a je pro mě stále obtížné nechat se s důvěrou unášet. Bez odporu, bez směru, bez specifického přání a trýznivé touhy po všemožných cílech. Ten směr je zřejmý, není těžké ho cítit. Je to volání srdce, duše, jít právě tam, kde se cítíme dobře, co tušíme jako to pro nás nejlíbeznější, nejskvělejší. Mám na výběr.

Mohu si stanovit pevné, rigidní cíle, prosperitu, dělat práci, která tak vynáší a která mě netěší. Nebo, která je trochu bez šťávy. Ten proud je tu stále a já musím vzít všechnu odvahu do něho vstoupit bez zoufalého máchání rukou k dosažení bodu, který slibuje domnělé, slibované bezpečí. Vždyť přesýpací hodiny života nezadržitelně propouští zrníčka dnů a včerejší zrnka jsou mimo můj dosah. Včerejší dny, činy, myšlenky se rozpustily zpět do nekonečnosti. Něco se mění,mění se to každý den. Neměli bychom zbytečně trpět, pokud v rukou třímáme meč svobodné vůle. Otevřít oči a podívat se poněkud z dálky, jak vlastně vypadá ten můj život, jak vypadá teď a jak se jeví vzpomínkami na minulost. Jak vypadá tento člověk, co prožívá, je šťastný z kroků, pro které se rozhodl a jejímž je jediným tvůrcem?

Včera jsem psal o potencionalitě. Je těžké se tím zabývat. Je těžké se přimknout k oceánu bez hranic, bezbřehé a za naše možnosti uchvacující inteligenci. Scházejí všechny lidské instrumenty jakými jsou cesty, možnosti, motivace, poslání, smysl, důvod. Lze se vůbec něčím takovým zabývat? Přesto o tom hovoří všechna náboženství, ať je tím Bůh, Božstvo, To nebo jiná objektivní či neobjektivní entita. Ale potencionalita, zdroj všech možností, stvoření, není forma. Ta forma je výron oné inteligence do hmotné či nehmotné formy. Ať již mluvím o materiálním nebo myšlenkovém světě. Přimykám se k něčemu, co nikdy neuvidím, neobsáhnu a přesto cítím zvláštní, laskavý pramen tryskající v mé hrudi a zpětně poznávám dosah a moudrost událostí, které se již kdysi staly. K tomu, pokud se tak rozhodne, každý musí dojít sám. Jen sám.

Je jistě velmi příjemné a námi akceptovatelné a srozumitelné přimknou k učiteli, učení a stoupat po pomyslném žebříčku směrem ke svému štěstí. Jsme obklopeni přáteli, kteří vytvoří bezpečný kruh akceptování a tolerance. I tato práce má bezesporu svůj smysl i účel, neboť nahrazujeme to nefunkční, strnulé a dogmatické novým myšlením, nadějí a vášní se svým životem něco velkého provést. Říkáme, dávejte si pozor před podvodníky, falešnými učiteli a mesiáši. Běžte k tomu, kdo má kredit, kdo vás nezklame. Ale nikdo nás nemůže zklamat, nebo, zklamat nás může každý, i Buddha a Ježíš. Ale zklamání je naší součástí a pouhou disproporcí mezi domnělou realitou a naším snem. Pokud nás, mně, někdo zklame, zklamal jen naší představu při úplné absenci tolerance vyjímečnosti každého lidského jedince. Je to forma, vše co obsáhneme je forma a formou také zůstane. Pokud nenajdeme kuráž se této formy zbavit. Zbavit se všeho, k čemu jsme existenčně přimknuti, i Boha.

Jediná cesta k původnímu, přetvávajícímu a budoucímu zdroji je meditace. Já jinou cestu neznám. Meditace je bránou ven z naší dimenze, i když stále budeme pevně zaklesnuti do stávajícího světa. Ale ne meditace jako technika, pouze meditace jako totální odevzdání se. Čemu, to nevím. Proč znát odpověď, nemusím vědět co to je, kde to je, co s tím mám dělat. Prostě se odevzdám bez čekání, bez pokroku a progrese, nechávám to být ať je to samo sebou.

Poztrácel jsem mnoho motivací, nevím co znamenají mé články, jaký mají význam a smysl. Nepátrám po tom. Jsem tu a nabízím celého já se vším všudy tomu neznámému, tajemnému, co cítím, co se rozlévá a nabývá na síle v mém těle. A ten pocit se prohlubuje, něco se děje. Jediné, co mohu dělat a dělám je pozorování vlastního prožitku, zvláštní extáze a nekonečné smíření. Stále cítím, že jsou okolo lidé, kteří se chtějí obejmout, pohladit a podívat se do očí. Snad proto píšu, mé články hledají v kontextu všedních dnů lidi, které mám poznat, potkat a sdílet tu zvláštní radost z žití. A …. daří se to. Daří. Je jedno, je-li to jeden člověk, dva nebo více lidí. Jeden člověk je tak jako tak všechno.

Láska je bez hranic, obsáhne vše kam je dovoleno jí vstoupit. Je beze smyslu, bez účelu, bez podmínek. Je to jezero zalité měsíčním svitem, ozářené věčným sluncem, do kterého můžeme s důvěrou a niterní touhou vstoupit všichni a všichni budeme přijati. Odmítat lásku, odívat ji do specifických forem s onou původní láskou nic neudělá. Je darem oceánu stvoření a je zřejmě i jejím záměrem, důvodem a motivací. Hloupě řečeno.

Všichni, já, ty, toužíme po lásce. Po té universální lásce, všeobjímající a nekonečné. Ne po lásce, která je zkroucena vlastnictvím, povinností, obětí a podmínkami. To není láska, to je existenční potřeba, zvyklost, automatizace. Poznání, snad víra, že jsme jedním a tím samým, že naše duše je součástí nekonečna nás pomalu přivede k tomu, že se stírají rozdíly. Tak jak se díváme na překrásný koberec jako na nádherné a velkolepé dílo, tak i jednotlivé vlákna, i ty nejmenší tvoří celý koberec. Vše, lidé, zvířata, příroda, planety, jsou vlákny a nic není výše a nic není méně. Protože my sami, já, ty, jsme zároveň člověkem, sluncem, skálou, stromem, planetou a vším.

Pochopit, že mé vidění, slyšení a cítění je důvodně omezené, abych mohl prožívat to, v čem jsem se narozením ocitl. Ale nezapomínat na to původní, z čeho jsem spleten, stvořen a čeho jsem součástí.

Pokud se tak rozhodnu, pokud se tomu oddám, pokud se toužím ponořit.

Pokud miluji.