Doputoval k nám pěkný text od jednoho našeho čtenáře. Stojí za přečtení a tak jej rádi zveřejňujeme.
....oběd je u konce. Slunce nemilosrdně praží a odpolední teplota se vyhoupla na stupeň,který jsem dosud nezažil. Vlastně se nyní nacházíme v zeměpisné šířce, nedaleko rovníku. Alespoň jednou jsem vděčný, že je Indie zvýhodněna podnebím, které podporuje aktivitu, protože většina lidí mizí do lesíků, kde se oddávají spánku po obědě. Takže mohu přistoupit k Maharišimu tak, jak jsem zvyklý; bez přehnané pozornosti nebo zmatku.
Vstupuji do velké haly a usedám poblíž něho. Mahariši se zpola opírá o bílé polštáře, rozmístěné po divanu. Jeden z přítomných tahá neustále za šňůru, která roztáčí vějíř. Měkký zvuk šustění provazu a jemný bzukot vějíře, jak se otáčí dusným vzduchem, zní mým uším příjemně.
Mahariši drží v rukou složený rukopis knihy a velmi pomalu něco vpisuje. Několik minut po mém příchodu knihu odkládá a volá jednoho žáka. Prohodí mezi sebou několik slov v tamilštině a muž mi tlumočí, že si jeho mistr přeje zdůraznit své politování nad tím, že jsem se nemohl zúčastnit jejich oběda. Vysvětluje, že žijí prostým životem a protože nikdy předtím nehostil Evropana, nevědí, co mu nabídnout. Děkuji Maharišimu a říkám, že budu velmi potěšen, když budu moci s nimi jíst jejich nekořeněnou stravu; další potravu si obstarám ve vesnici. Dodávám, že pokládám problém potravy za méně důležitý než hledání, které mě přivedlo k jeho poustevně. Mudrc soustředěně naslouchá, jeho obličej je klidný, neproniknutelný a neosobní.
"To je dobrý cíl," konečně poznamenává.
To mně dodává odvahy, abych stejné téma šířeji objasnil:
" Mistře, studoval jsem naše západní filosofie a vědy, žil a pracoval jsem mezi lidmi našich přeplněných měst, okusil jsem jejich radosti a dovolil jsem si uvíznout v jejich tužbách. Ale také jsem odcházel do odlehlých míst a tam bloudil uprostřed samoty hlubokých myšlenek. Tázal jsem se mudrců na Západě; nyní jsem obrátil svou tvář
k Východu. Hledám více světla."
Mahariši kývá hlavou, jakoby říkal: "Ano rozumím."
"Slyšel jsem mnoho názorů, naslouchal mnoha teoriím. Intelektuální důkazy jedné či druhé nauky se kolem mne kupí. Jsem tím unaven, skeptický ke všemu, co nelze prokázat osobní zkušeností. Odpusťte, že to říkám, ale nejsem zbožný. Existuje něco za hmotnou existencí člověka? Jestliže ano, jak to mohu pro sebe realisovat?"
Tři, nebo čtyři stoupenci Maharišiho, kteří se kolem nás shromáždili, užasle zírají. Urazil jsem křehkou etiketu poustevny tím, že jsem mluvil tak otevřeně a odvážně k jejich mistrovi? Nevím; snad je mi to i jedno. Nahromaděná síla mnohaletého přání se neočekávaně vymkla mé kontrole a unikla mi ze rtů. Jestliže je Mahariši tím správným člověkem, určitě pochopí a mávne rukou nad pouhým porušením konvence.
Neodpovídá slovy, ale zdá se, že upadá do celé řady jakýchsi úvah. Protože se nedá nic dělat a protože nemám již zábrany, oslovuji ho potřetí:
" Moudří ze Západu, naši vědci, jsou pro svou inteligenci velice uznávani. Přesto však přiznávají, že za skrytou pravdu za životem mohou vrhnout jen málo světla. Říká se, že ve vaši zemi existují někteří, kteří mohou poskytnout to, co naši západní mudrci neodhalí nikdy. Je tomu tak? Můžete mi pomoci, abych zažil osvícení? Nebo je samotné pátrání po pravdě pouhým přeludem?"
Nyní jsem dosáhl svého cíle v konverzaci a očekávám reakci Maharišiho. Stále na mne zamyšleně hledí. Snad uvažuje o mých otázkách.
Deset minut míjí v tichu.
Konečně otevírá ústa a říká vlídně:
"Říkáte já. Já chci vědět. Povězte mi, kdo je toto já?"
Co tím míní? Nyní přerušuje překladatele a mluví ke mně anglicky. Zmocňuje se mě údiv.
"Obávám se, že nerozumím vaší otázce," odpovídám bez vytáček.
"Není to jasné? Myslete znovu!"
Znovu si lámu hlavu nad jeho slovy. Náhle mi hlavou bleskl nápad. Ukazuji prstem na sebe a říkám své jméno.
"A znáte ho?"
"Celý svůj život!" usmívám se na něj.
"Ale to je jen vaše tělo! Znovu se ptám: Kdo jste vy?"
Nemohu najít pohotovou odpověď na tento záhadný dotaz.
Mahariši pokračuje:
"Poznejte napřed toto Já a potom poznáte pravdu."
Moje mysl se znovu zamlžuje. Jsem hluboce zmaten. Svůj zmatek vyjadřuji nahlas. Ale Mahariši zřejmě vyčerpal své znalosti angličtiny, neboť se obrací k překladateli, který mi tlumočí odpověď.
"Je jenom jediná věc, kterou můžete dělat. Dívejte se do svého vlastního já. Dělejte to správným způsobem a najdete odpověď na všechny vaše problémy."
Je to podivná odpověď. Ale ptám se ho:
"Co musí člověk dělat? Jakou metodu mám sledovat?"
"Hlubokým uvažováním o povaze já člověka a stálou meditací lze najít světlo."
"Často jsem se věnoval medtaci na pravdu, ale nevidím žádné známky pokroku."
"Jak víte, že jste nedosáhl žádného pokroku? Není snadné vidět vlasní pokrok v duchovní oblasti."
"Je nutná pomoc učitele?"
"Mohla by být."
"Může učitel pomoci člověku, aby se díval do vlastního já způsobem, který navrhujete?"
"Učitel může člověku v tomto hledání dát vše,co potřebuje. To se může poznat jen na základě osobní zkušenosti."
"Jak dlouho to trvá, než žák získá osvícení za pomoci učitele?"
"Vše závisí na vyspělosti mysli hledajícího. Střelný prach chytne hned, kdežto k zapálení uhlí je zapotřebí mnoho času."
Mám dojem, že mudrc nerad hovoří na téma učitelé a jejich metody. Ale moje umíněnost je tak silná, že tento pocit odsunuje stranou a já kladu na stejné téma další otázku. Mahariši otáčí netečnou tvář k oknu, hledí na prostor hornaté krajiny vzadu a neuznává mě za hodna odpovědi. Přijímám tento pokyn a od svého záměru upouštím.
"Žijeme v kritické době; mohl by Mahariši vyjádřit svůj názor na budoucnost světa?"
"Proč byste se měl znepokojovat kvůli budoucnosti?" táže se mudrc.
"Neznáte ani pořádně přítomnost! Starejte se o přítomnost; budoucnost se pak postará o sebe sama."
Další odmítnutí! Ale já v nutných případech neustupuji tak snadno, neboť přicházím ze světa, kde životní pohromy dopadají na lidi mnohem intenzivněji než zde, v tomto míruplném útulku džungle.
"Vstoupí svět brzy do nové éry přátelství a vzájemné pomoci, nebo se propadne do chaosu a války?" trvám tvrdošijně na svém.
Nezdá se, že by to Maharišiho těšilo, ale přesto odpovídá:
"Existuje Jeden, který řídí svět, a je Jeho věcí také se o něj starat. Ten, kdo dal světu život, ví také, jak se o něj postarat. On nese břemeno tohoto světa, ne vy."
"Když se ale rozhlížíme kolem nepředpojatýma očima, je těžké poznat, kam tato dobročinná pozornost míří," namítám.
Zdáse, že mudrc je ještě méně potěšen. Ale přece jen odpoví:
"Jaký jste, takový je svět. Jaký smysl má snaha pochopit svět, když nechápete sebe? Toto je otázka, o které hledající pravdu nemusí uvažovat. Lidé plýtvají svou energií nad takovými otázkami. Nejdříve najděte pravdu za sebou; potom budete spíš schopen pochopit pravdu za světem, jehož vy jste součástí."
Nastane náhlá odmlka. Někdo z přítomných se přiblíží a zapaluje další vonou tyčinku. Když cítím, že náš rozhovor je skutečně u konce, zvedám se z dlaždičkové podlahy, spojím ruce v dlaních na rozloučenou, a odcházím.