vznášíš-li se na mocných perutích omámený výškou,věz že jsi součástí předlouhého náhrdelníku prosluněných dnů a konejšivých nocí.

Neboť jsem ulehal na měkké lože a chtěl ti vyprávět o příbězích, které obrousily a formovaly říčky a řeky mých bídných zkušeností i znalostí k potřebě dosáhnutí střípků moudrosti a stálého vděku. Jsi něžnou láskou má drahá, jsi klenotem vykutaným z paprsků zářících hvězd a pověstí, o vytrysknutí pramene vzkříšení a lehkosti zpřetrhání pout na samém konci tvé cesty. Byť na sebe bereš různé podoby, od čerstvosti mládí k vráskám stáří, od bezstarostnosti bytí k poznání náhlých obratů měnících se událostí, ten poklad uložený pod nánosem pohybů a změn zůstává nevykraden.

Vidíme barevnost rozličných forem, slyšíme vodopád tříštivých zvuků, cítíme hebkost i drsnost záhybů teplé kůže a vidíme to, co vyhloubilo hluboké brázdy uvnitř našeho poznání. A přesto nevidíme, neslyšíme a necítíme mnohé, k čemu nás nabádá chvění našeho srdce, nemůžeme spatřit svá odložená andělská křídla a nedokážeme obejmout do náruče to nejcennější. Vznášíme se v hlubinách toho, co nemělo vzniknout, toho, co jest a toho, co bylo vzato zpět. Protože pokud cítíme lásku, tak je. Pokud cítíme bolest,je. Pokud odtlačujeme zpět to, co má projevit svou tvář, nemůžeme jinak, než uvěznit to nejdražší do prokletých kobek našeho vzdoru.

A tak to je, má paní. Řídíme koráby svého osudu na rozbouřeném moři, které vzniká z chasu našeho vzdoru a pýchy. Neboť děsivé i klidné vlny jsou stvořeny naším záměrem a loď věčnosti hledá své cesty v mnoha neznámých vodách.

Život, má paní, není tím jak o něm přemýšlíme. Život je nekonečné tepání burácející energie nedbajíce na odlesky našeho rozdělení a připoutaného významu. Neboť život je tvárný a vyvíjí se v toku, narážející na překážky našeho odmítání a plynoucí bez odporu tam, kde je koryto široké a volné.

Pojď má paní, ulehni na lože, kde není skrytých úmyslů a předzvěstí a nech se zamknout do mé konejšívé náruče, neboť jsem připraven ti vyprávět líbezné a tajemné pohádky o tom, co jsi byla, jsi a budeš. Ty, královno mých dnů i nocí přijmi slova, která uslyšíš, neb rozechvějí struny tvé touhy.

Jsme sami sobě prokletím, neboť dohlédneme tam, co ozáří pochodně v této komnatě. Slyšíme v kamenných zdech ozvěnu vlastního hlasu a cítíme omezenou hloubku a šíři tohoto místa. Chtěj poznat co se skrývá za těžkým závěsem starého, okovaného okna vedoucího do neznáma. Neboť svět zde nekončí, svět nemůže být konečný. Snad budeš mít závrať z nahlédnutí do neznámých hlubin, snad se zachvěješ strachy a úzkostí ze ztráty poznaného, sevřeného domova, který obýváš.

Neboj se má paní, neboj se mého dotyku, který je veden důvěřivostí srdce a radostí z tvé přítomnosti. Neboť jsi vším, bezstarostnou dívkou i moudrou stařenou. Jsi tím co bylo, je a bude. Jsi náklonností stvořeného, nádobou přicházejícího a slibem omamného. Jsi esencí všech žen, které okusily měkkost i nepodajnost bosých chodidel na hlíně tohoto světa, přinášely vždy nové a nové světlo a v bolestech zakoušely přicházející život z říše nepoznaného.

Má touha vzdávat ti hold i poděkování je bezmezná a upřímná. Neb vidím jen hloubku tvých očí a dotek sametových rtů. Mé myšlenky se přelévají v přílivu i odlivu hlubokých moří, ukryvající obé, strašlivé výlevy živlů i ticho vzdálených hlubin. Jsme tím, čím jsme. Jsme květem i plevelem v rozlehlé zahradě všeobjímajího poutníka skrytého kápí.

Má paní. Ta cesta, pouť i pohyb,nikdy a nikde nekončí. V zrcadle nekonečnosti zahlédneme svou vlastní nesmrtelnost a slávu, bídu i pád. To zrcadlo ukazuje to i ono. Vidíme svou tvář a přesto jsme si vědomi pouhého odrazu. Platí obojí, v rozměrnosti mnoha vyjádření a zjevení. Tak i tvá pravda je tvou pravdou, stejně jako má, v náručí pravdy pravd. Vždyť i lež má své chlebodárce vidíce tuto skutečnost jako pravdivou. Vždyť vše může být pravdivé i nepravdivé, ani božská zrcadla nejsou dokonale vybroušená pro toho, kdo nahlíží se zájmem. Ale zrcadla jsou součástí síně a síň je součástí nekonečného prostoru. Byť netušíme začátek ni konec.

Již ležíš má paní a zavíráš svá chvějící se víčka. Zde je teplo mých dlaní, mé bezpečné náruče. Odměň mě hebkostí tvých vlasů a líbezností tvého dechu. Cítím tvé srdce, teď již bije pokojně a pravidelně. A okno je dokořán otevřeno, přinášející konejšivé tóny šumotu stromů a zpěvu ptáků.

Vidíš to slunce, má náhle jinou barvu. Je nahé, neoblečené v těžkých závěsech tvých starostí a úzkostí. To slunce se již nezmění, pro tebe má drahá zůstane stejně zářivé a bude ti vždy sloužit. Neboť slunce je vyjádřením oné lásky, která plane bez odpočinku pro všechny. Slunce nerozumí odmítání či vyzdvihování v klokotu našich směšných příkazů a přání. A slunce, stejně jako tvůj dávný rytíř, odchází a opouští tvou náruč. Přesto se neztrácí a vždy přináší novou naději tepla i světla v podobě měsíce. Klenotu, který zářivý Bůh sňal ze svého krku a zanechal zavěšený na tmavé obloze. Tak se projevuje to původní, má drahá. Pokud nás opouští, nic nejsou platné naše výčitky či křik, neboť vše se projevuje i zaniká tak, jak osud šije barevné roucho našeho života v prožívání.

Už spíš. Můj zrak bloudí po křivkách tvého božského těla a ruka spočívá na těžkém meči mého poslání, mého závazku i služby.

Spíš a jemný úsměv doprovází tvůj sen. Sen o nekonečnosti našich životů, sen o lásce k novému stvoření, sen o konejšivosti našich odchodů, hloubky šumících hvozdů a zpěvu peřejí skotačících řek, sen o nekonečném tanci bohů a bohyň, sen o zázraku žití.

Spíš a čeká tě nové ráno. Tak jak se vše otáčí, odchází a přichází, nikdy nekončí. Co bylo ztraceno, bude nalezeno. A co je nalezeno, může se ztratit. Ale život má paní, se neztratí nikdy. Pouze se někdy ukrývá a není k nalezení. Ale stále tady je. Vždy tady nechává svou pečeť a tím je naděje.

Naděje, že láska a soucit nezanikne, že objetí a pohlazení budou vždy přítomné a čekající.

Spi, spi má paní.

Jsi věčností.

Jsi věčným světlem a ozářenou cestou.