Když jsem kdysi bydlel na Proseku a jel městským autobusem domů, přisedl si ke mně jakýsi chlápek, slovo dalo slovo a on mi začal povídat o svém těžkém životě. Neskončil s tím ani když jsem vystupoval, naopak nabídl se, že mne vyprovodí domů, aby mi svá trápení mohl dopovědět. Asi se cítil povzbuzen tím, že jsem přikyvoval na důkaz, že ho poslouchám. Tak se mnou došel až k mému bytu a zeptal se, může-li jít dál, že mi to ještě nedopověděl. Souhlasil jsem a dál chlapa soustředěně poslouchal. Jeho vyprávění bylo plné bolesti z toho, jak mu svět v podobě lidí kolem, bez přestání po léta ubližuje. Byly to samé hovadiny.

Když s tím skončil, řekl mi, že to všechno neříkal jenom tak. Prý poznal že jsem soucitný člověk a že mu mohu pomoci.

Zeptal jsem se čím a on odpověděl, že zná řešení svého trápení, ale nedokáže ho sám uskutečnit. Už půl roku se marně pokouší skočit z Nuselského mostu. Několikrát tam stál za zábradlím a vždycky to vzdal, protože ho nakonec přemohl pud sebezáchovy. A že mi to celé vypráví proto, že mne chce o něco požádat, že má pro mne nabídku. Vlastně obchod.

Jelikož našetřil 30 tisíc korun (v sedmdesátých letech), chce mi je nabídnout za to, když ho z toho mostu jaksi postrčím. Ať ho probůh pochopím a neodmítám, protože jeho trápení je už nesnesitelné.

Pak jsem tedy začal mluvit já. Nevyprávěl jsem mu o tom, že mi komunisti sebrali cestovní pas, nesměl jsem tedy do zahraničí a jako profesionální muzikant (hrající kapitalistický jazz) jsem tím byl odrovnaný. Neříkal jsem mu ani o tom, že nevím, z čeho zaplatím nájem za tu provlhlou cimru v polorozpadlém domku ve Střížkovské ulici, kde jsme zrovna spolu seděli. Moje nedávná operace na Bulovce, kde to tehdy bylo "o fous", denní zkušenosti s fízly od STB ani nedávná sebevražda jedné bláznivé narkomanky, se kterou jsem se předtím na její prosbu formálně oženil abych jí v něčem pomohl, nic z toho by ho nezajímalo, proto jsem mu to neříkal.

Začal jsem mu místo toho povídat něco o nemocných lidech, kteří žijí po léta s těžkými handycapy a denně podstupují zápas o to, aby mohli vidět ještě ten zítřejší východ slunce. O svobodných mámách, které se v podobných "bytech" jako je ten můj, starají o svoje děti. Taky něco o Africe a dětech, kterým není dopřáno přežít kojenecký věk jsem mu povídal, o válkách a katastrofách, při kterých umírají lidé, toužící po životě.

Bylo toho dost, co mne při pohledu na něj napadalo a můj hlas přibíral na síle. Ke konci jsem na něho docela slušně řval, že je takovej jeden rozmazlenej bolestínskej fracek, co ho ještě ani nenapadlo vžít se do trápení někoho jiného a místo toho, aby se koukal vyhrabat ze svých sraček, tráví čas tím, že se v sobě nimrá. A že takovej ubožák si nezaslouží ani aby ho někdo strkal z mostu. Ale jestli chce mermomocí odejít ze světa, tak ať to udělá pořádně, jako chlap. Ale předtím ať nezapomene těch třicet tisíc dát někomu, kdo si váží života a ty peníze by mu mohli bodnout. Ať si toho člověka pečlivě vybere s vědomím, že je to jeho úplně poslední čin na tomhle světě. A ať se při tom vybírání nevynechá. Ať připustí, že by ty peníze mohl věnovat sám sobě do začátků.

Poradil jsem mu tehdy myslím, ať udělá cokoliv, co ho teď napadne. Hlavně když to nebude to skuhrání, kterým jen světu přidává na utrpení, jakého je tu dost i bez něho. A teď ať laskavě vypadne, protože už mu nemám co povídat.

Ten asi čtyřicetiletý mužský si zaraženě začal sbírat svoje svršky (protože se mi tam v tom amoku začal i svlékat) a pak zamlkle odešel.

Potom jsem ho párkrát viděl. Jednou shraboval listí do vozíku, pak jsem ho potkal v hospodě, kde byl s takovou tichou ženskou kterou mi představil, no a než jsem se odstěhoval viděli jsme se ještě párkrát. Vypadal dobře. Mám z toho pocit, že se mu ten jeho životní skok tehdy povedl. Asi jsme se potkali ve správný čas na správném místě. I mne to tehdy nějak vzpružilo.

Nejsem si ale jistý, že by to tak muselo dopadnout, kdybych mu tehdy v tom svém podnájmu povídal že on je TO a že jenom JE.

Asi by nerozuměl.