O čirém bytí a o bytí stvořených věcí. Druhá část překladu.
Rozmluva první
O čirém bytí a o bytí stvořených věcí
Mistr: Dávej tedy pozor, co nazývám čirým bytím!
Učedník: Prosím Boha, aby mi dal porozumět.
Mistr: Země a kámen, zvíře a pták, člověk a anděl - každý z nich má bytí; takže pták má bytí ptáka a člověk bytí člověka. A přece tu není rozdíl v bytí, neboť je míněno ve své čirosti.
Učedník: To se mi zdá podivné. Řekl jsi přece, že kámen má bytí kamene a člověk bytí člověka. Poněvadž se ale kámen a člověk od sebe velice liší, zdá se mi, že i jejich bytí jsou stejně tak rozdílná.
Mistr: Máš pravdu, že bytí člověka a bytí kamene jsou rozdílná, protože jsi nepojal bytí v jeho čirosti. Když totiž říkáš "bytí člověka" nebo "bytí kamene", pak spojuješ bytí s kamenem a s člověkem. Proto jsem řekl: Pojme-li se bytí jako čiré, pak mezi kamenem a člověkem či jinou věcí není žádného rozdílu. To můžeš například vypozorovat z toho, když řeknu: "Nebe a země jest", pak toto "jest", které je řečeno o nebi a zemi, nemá samo v sobě žádnou rozdílnost, ať už jsou si nebe a země jakkoli nerovny.
Učedník: Docela dobře rozumím tomu, že nebe a země jsou naprosto odlišné, ale že v tomto "jest" není žádná rozdílnost, to nemohu tak dobře pochopit.
Mistr: Řekni, jaké rozdíly shledáš, když vyslovím dvakrát "jest", nebo desetkrát či ještě vícekrát? Zamysli se nad tím.
Učedník: Ať řekneš "jest, jest", kolikrát chceš, nevidím v tom žádný rozdíl než pouze v počtu slov. Když ale řekneš: "Nebe jest. Země jest, nebo člověk jest", pozoruji v tomto "jest" odlišnost v tom, že země je jiná než nebe a nebe zase jiné než člověk.
Mistr: Pravda z tebe mluví. Dej Bůh, abys rozuměl tomu, co jsi právě řekl! Neboť ať už se řekne a vysloví jakkoli často, je to vždy jen
jedno jest a bytí ve své čirosti. Je-li tu však nějaká rozdílnost a jinakost, pak pocházejí z toho, že je sem přivedla odlišnost stvořených věcí. A proto je bytí nebe jiné než bytí země. Avšak čiré bytí je nedílné a nemá v sobě žádnou nahodilost
[5] ani žádnou rozdílnost. Proto chceš-li nahlížet Boha, pak ho nahlížej jako čiré bytí, které je celistvé a nesložené, bez případků toho či onoho,
[6] a nerozlišené.
Učedník: Máš na mysli, jak se domnívám, například to, když si pomyslím: "Toto je, nebo tamto je", pak mě právě "to a ono" klame. Znamená to tedy, že na to, co tu je, nenahlížím podle čirého bytí v jeho vznešenosti.
Mistr: Ano, to jsi řekl podle pravdy. Chceš-li vidět čisté bytí, nech to a ono, a nahlížej na pouhé
jest. Pak uvidíš, co je čisté bytí.
[7]
Učedník: Tvým slovům již nemohu déle odporovat. Nyní vidím, že se nechávám mýlit mnohostí stvořených věcí, které všechny v tomto bytí stojí, a že nejsem s to čirost bytí nahlížet. Neboť když chci pomyslit na ryzí bytí bez toho a onoho, tu hned se moje myšlenka spojí s obrazem (a představou) a spojuje bytí se stvořenou věcí nebo se způsobem a formou [jejího bytí]. Ale udivuje mě ještě toto: Je-li čiré bytí Bůh, jak jsi řekl, proč tedy Boha nevidím, když vidím, co čiré bytí je?
Mistr: Kdo nahlíží čisté bytí v jeho čirosti, ten vidí Boha v jeho božství. Proto když se Mojžíš tázal našeho Pána, co o něm má říci dětem Izraele, řekl mu Bůh: ["Pověz jim:] Ten, který jest, mě posílá" (Ex 3,14). - Tímto slovem Bůh mínil, že on sám je čiré bytí,
[8] neboť pouze a čistě je,
že je.
[9]
Učedník: Tato slova mě poněkud udivují. Domníval jsem se, že nebe a země jsou pouze a čistě tím, že jsou. Neboť kdyby nebyla země jako jsoucí, pak by nebyla země zemí. A ani nebe není nebem, pokud není pouze a čistě tím, že jest.
Mistr: Dotkl ses hluboké otázky. Musíš však vědět, že země ani nebe ani žádné stvoření není pouhým holým bytím. Neboť kdyby podstatou nebe nebo jiného stvoření bylo pouze to, že jsou, pak by stvořené věci mohly být bez své existence
[10] právě tak málo, jak málo by mohly být poznány bez vlastnosti své přirozenosti.
[11] Pak by ovšem bylo stvoření vlastně věčností. Kde je přirozeností pouze to, co jest, tam se může toto "jest" ztratit přirozenosti právě tak málo, jako přirozenost své skutečné poznatelnosti.
[12] Pohleď: Dříve, než bylo stvořeno nebe a země a ostatní stvoření, byly již božskému pohledu známy, aniž však tato stvoření měla nějaké "jest". A protože toto "jest" [teprve] připadlo k podstatě stvořených věcí, nemohou být ze své podstaty věčné. Poněvadž ale Boží "jest" je bytostnou povahou Boha, proto mu toto "jest" už nemůže nijak připadnout a stát se nějakým případkem jeho přirozenosti; ta je totiž věčná.
[13] Jen on v sobě zahrnuje to, že jeho bytí je [zároveň] jeho bytostnou povahou bez jakéhokoli rozlišení, o čemž u žádného stvoření nemůže být řeči.
Učedník: Pokud ti správně rozumím, máš na mysli toto: Ačkoli člověk nemusí vždy být, přece ho lze poznat na základě lidské přirozenosti, kdyby ale bylo jeho "jest" totožné s jeho přirozeností, pak by člověk nikdy nemohl být Bohem poznán; jedině tehdy, když by existoval. A kdyby ho zase Bůh od věčnosti znal, musela by být jeho přirozenost ve svém vlastním bytí věčná. Člověk by tedy musel být buď věčný, nebo by ho Bůh nemohl znát před vstupem do vlastní existence.
Mistr: Bůh buď pochválen, že jsi mě tak pozorně poslouchal! Proto otevři své oči a nahlédni do tohoto čistého zrcadla čirého bytí! Kde je čisté bytí, tam jsou přirozenost a existence bytostně jedno; tam nemůže přirozenost
být bez své existence ani tato přirozenost nemůže být bez své existence
poznána. A kde žádný rozum nedokáže odlišit přirozenost od existence, tam není žádný rozdíl ani žádný případek. Proto praví učitelé, že Bůh je co do podstaty to první, protože on je svou přirozeností bez případku a nedílný. Kde je čiré bytí, tam je věčné bytí. Kde je bytí ve své čirosti, tam nemůže žádný rozum přehlédnout jeho existenci. Kde nikdo nemůže přehlédnout jeho existenci, tam nemůže žádné srdce pomyslit nic většího. Proto je Bůh to nejvyšší, co může člověk pomyslit.
[14]
Učedník: Jak mám rozumět tomu, že čiré bytí je to nejvyšší dobro, které žádné srdce nemůže pomyslit?
Mistr: Všechny věci jsou v bytí podle míry svého dobra, takže jejich bytí je o tolik větší, o kolik je větší jejich dobro. Proto se říká, že dobro je (dobrem) podle míry bytí. Proto je nejvyšší bytí (zároveň) nejvyšším dobrem. Čiré bytí je tedy bytím nejvyššího dobra. Proto je v čistém bytí zahrnuto samo nejvyšší dobro.
[15]
Učedník: Pouč mě v té první věci: proč se míra dobra měří podle bytí a proč je čiré bytí nejvyšším jsoucnem nad každým jsoucnem!
Mistr: Pohleď, umírání, smrt a zánik všech věcí není nic jiného než vypadnutí z bytí.
[16] Měj však na paměti, že důstojnost věcí nespočívá na ničem jiném než na vstupu do bytí.
[17] I když stvořeným věcem [bytí] přibývá a ubývá, přesto se to všechno děje v bytí. Proto se tedy jejich důstojnost měří podle míry bytí.
Učedník: Sleduji tě pozorně: Máš na mysli, že jak čas činí ve stvoření [věci] staré a nové, a jak zase z času vypadnou, že právě tak je to i s bytím.
Mistr: Nalezl jsi vhodné přirovnání. Neboť zrovna tak jako samotný čas není ani menší ani větší, ani starý ani mladý, ani spojený s věcmi, které jsou v čase, právě tak je čiré bytí nespojené s věcmi, které jsou v bytí. Čiré bytí také není méně nebo více podle toho, jestli věci, které jsou v bytí, jej mají více nebo méně.
[18]
Učedník: Tak mi tedy pověz, proč je (právě) čiré bytí tím nejvyšším jsoucnem nad každým jsoucnem, které ale čirým bytím není?
Mistr: To se vpravdě nazývá velké Bytí, od něhož veškeré bytí pochází, v němž všechno bytí trvá a bez něhož žádné bytí není.
Učedník: Kdybych tomu lépe rozuměl, ukončil bych již svou otázku. Neboť vyznávám ti v důvěře, že jsem často slyšel, že v Bohu, skrze Boha a podle Boha všechny věci jsou. Tomu jsem schopen sice snadno uvěřit, ale rozumem to stále ještě nedokážu pochopit.
Mistr: Není divu, že tomu dobře nerozumíš, neboť velcí mistři sami přiznávají, že to až do základu nebyli s to pochopit. Do určité míry to může člověk nahlížet pomocí vhodného podobenství jakoby v nejasném zrcadle. Pohleď, všechno, co je stvořené, přebývá v bytí; každá věc podle svého způsobu – podobně i člověk, který má lidské bytí. Ptám se tedy, zdali má člověk bytí sám od sebe, nebo od nějakého jiného bytí.
Učedník: Já říkám: lidské bytí není lidským bytím samo od sebe. Neboť kdyby nebylo (samotného) bytí, nebyl by tu ani člověk ani jeho bytí.
Mistr: Z toho poznáš, že jeho bytí pochází od nějakého jiného bytí. Neboť kdyby pocházelo ze sebe sama, bylo by věčné.
Učedník: Tomu dobře rozumím. Pokud by nebylo věčné, muselo by mít nějaký počátek. Ale (svůj) původ by muselo vzít buď samo od sebe, nebo od nějaké jiného [stvořeného bytí]. Kdyby však vzalo svůj počátek od nějakého jiného, nemělo by zase své vlastní bytí. A aby si lidské bytí dalo bytí samo ze sebe, to se mi zdá nemožné.
Mistr: Myslím, že je naprosto pochopitelné, že se žádná věc nemůže zrodit sama od sebe. Neboť kdyby se nějaká věc zrodila sama ze sebe, musela by mít bytí před tím, než se zrodila. Aby však měla bytí před tím, než sama je, a aby tedy byla před svým zrozením, to není možné. Z toho plyne zásadní pravda: co je ze sebe sama, to je věčné, a co není věčné, to nemůže mít bytí samo ze sebe.
Učedník: Díky Boží milosti a tvému učení jsem porozuměl, že bytí, které samo není věčné, pochází od věčného bytí jakožto působící příčiny. Ale chtěl bych ještě od tebe slyšet, jak každé [jednotlivé] jsoucno v tomto bytí přebývá, jak časné věci spočívají v čase a všechny pravdy v jedné Pravdě. K této otázce mě přivádí známé slovo učitelů, které praví: Všechny věci jsou od Boha jako od svého tvůrce a v Bohu jsou jako ve svém bytí.
Mistr: To je ono tajemné Slovo, kdy se učitelé omlouvají, že nebyli a nejsou s to je proniknout. Neboť když řeknu: Všechny věci jsou v božském bytí tak, jako by bylo stvoření vštípeno do božského bytí, tak jako člověk sestává z těla a duše, kde je tedy ten velký rozdíl mezi božským bytím a (bytím) stvořených věcí? Když ale řeknu: Stvořené bytí je v Bohu, tak jako je například člověk v nějakém domě či chrámu, kde je potom vnitřní bytí božské podstaty ve stvoření;
[19] jak může být čiré a nedílné Boží bytí ve všech stvořených věcech vnitřněji a hlouběji, než jsou tato stvoření sama sobě?
[20] To je tak vážná otázka, že učitelé o ní neradi mluví, protože naše oči stojí před touto pravdou strnulé a oslepené.
Učedník: Dobře pozoruji lidskou hloupost, jak je touto pravdou přetížena a zatlačena do temnoty. Přesto se dovolávám tvé otcovské věrnosti, abys mi o tom něco pověděl, aby má mysl nabyla alespoň správného směru, když už nemůže být přímo osvícena. Věřím, že se na tebe Bůh nerozhněvá, jestliže se pokusíš vyložit, co se stejně asi bezezbytku vysvětlit nedá. Ale je to láska, která mě nutí, abych se po tom pídil, a ne nějaké chytráctví nebo dychtivost smyslů.
Mistr: Je-li tomu tak, budu tím usilovněji tuto pravdu hledat, i když se někdy ukáže milovníku pravdy jako divoká srna lovci, nedá se však chytit ani polapit. Chceš-li tedy o ní něco slyšet, pomoz mi trochu hledat a lovit, možná se zjeví naší lásce jako těm dvěma učedníkům, když spolu kráčeli a v lásce rozmlouvali.
[21]
Učedník: Nakolik umím a mohu, jsem k tomu připraven.
[5] zuval; případek, přídavek, nahodilá vlastnost, akcidens.
[6] Srv. Eckhart, LW I, 166,12n:
Similiter autem de esse absolute et simpliciter nullo addito, et aliter de esse huius et huius (Podobně tedy [mluvíme] o bytí absolutním a jednoduchém bez jakéhokoli přídavku, a jinak [zase] o bytí tohoto a onoho).
[7] Srv.
Augustin,
De Trinitate VIII c. 3 n. 4:
Quid plura et plura? Bonum hoc et bonum illud: tolle hoc et illud, et vide ipsum bonum, si potest; ita deum videbis (A co mnohé a mnohé? Dobro toto a dobro ono: odstraň toto a ono, a nahlédni, pokud můžeš, samotné dobro; tak spatříš Boha). Srov. dále zejm. Bonaventura,
Itinerarium mentis ad Deum c. 5 n. 3:
Esse igitur quod primo cadit in intellectu, et illud esse est quod est actus purus ... illud esse est esse divinum (Tak tedy bytí je tím prvním, co přichází na mysl, a jedná se o ono bytí, které je čiré uskutečnění ... a ono bytí je božské bytí). Z Bonaventurovy metafyziky Boha jako čirého bytí vychází i Eckhartův žák dominikán Jindřich Suso (Seuse) v 51. kap. své
Vita, kde své duchovní žačce odpovídá na otázku „Kde a jak je Bůh“.
[8] Srv. Augustin,
De fide et symbolo IV, 6:
[...o Bohu] jakož i o jednorozeném Synu Božím se nemůže říci "byl", anebo "bude", nýbrž pouze "jest". Vždyť to, co bylo, již není; a co bude, ještě není. On je tedy neměnný, bez závislosti na čase a bez střídání. A myslím, že v ničem jiném nemá svůj původ to, že právě takové pojmenování sebe samého sdělit sluhovi svému Mojžíšovi. Neboť když se ho on ptal ... od koho má říci, že je posílán, dostal odpověď takto řkoucího: "Já jsem, který jsem." A potom připojil: "Tak řekneš synům Izraele: Ten, jenž jest, poslal mě k vám." In: sv. Augustin,
Čtvero pojednání o křesťanském boji. O víře a vyznání víry. Krystal, Olomouc 1948, str. 21. - Křesťanská metafyzika na základě tohoto místa v druhé knize Mojžíšově (Exodus) 3,14 pojala Boha jako jsoucno (řec.
ego sum ho ón), a tím převzala metafyziku antickou. Proto se středověká a zejména Tomášova metafyzika právem označuje jako "metafyzika Exodu".
[9] wann er allein lauterlich ist, daz er ist. Toto vyjádření lze přeložit i obvyklým a známým výrokem: "Bůh je, co je." Ale autor tohoto traktátu podle našeho názoru chce právě zdůraznit slůvko "že je" namísto "co je", aby nenavozoval představu, že Bůh je ve svém čirém bytí "něco" myslitelného.
[10] istkeit; zde užíván ve smyslu lat. ekvivalentu
esse existentiae,
popř.
actus essendi.
[11] natur; tento pojem je zde nadále používán a významově kolísá mezi pojmy „přirozenost“ a „podstata“ (bytnost), lat.
substantia a
essentia. Zatímco
wesen zde vždy označuje "bytí", lat.
esse, popř.
esse essentiae.
[12] Autor tím chce vyjádřit scholastickou myšlenku, že podstata/přirozenost a poznatelnost jsou sice myslitelné jako od sebe odlišné, ale ve skutečnosti jsou neoddělitelné. Jakmile totiž spadá jsoucnost vjedno s přirozeností, pak nemohu myslet tuto přirozenost bez její jsoucnosti.
[13] K této a následující argumentaci srov. Tomáš Akv.,
De ente et essentia c. 5.
[14] Anselm z C.,
Proslogion k. 2-4, in: J. Sokol (ed.),
Mistr Eckhart a středověká mystika, str. 81-83, přel. L. Karfíková. Zvon, Praha 1993.
[15] O vztahu jsoucna a dobra viz Tomáš Akv.,
De Veritate q. 21.
[16] Srv. Sokol,
Eckhart, káz. 82, s. 266: „Všechno, co má nedostatek, odpadá od bytí.“ (M. Eckhart, DW I, 132, 1:
abeval von wesene).
[17] Srv. Augustin,
Vyznání, kn. 13, hl. 31: „Dobré je vše, co vůbec nějak jest. Vychází totiž od toho, který nemá bytí, nýbrž je samo bytí“ (Kuncíř, Praha 1926, s. 516). Sokol, tamtéž: „Všechno, co něco jest, spočívá pouze na bytí.“ – Srv. dále
Tomáš Akv.,
S. th. I q. 4 a. 2:
Omnium autem perfectiones pertinent ad perfectiones essendi... (Veškeré dokonalosti náleží k dokonalosti bytí; podle toho totiž něco je dokonalé, že má nějakým způsobem bytí). Autor uvažuje v duchu Tomáše, že vyššího dobra mohou dosáhnout věci, které mají intenzivnější a komplexnější stupeň existence.
[18] Mistr zde argumentuje v podstatě Tomášovou naukou o stupních bytí: Věci zaujímají tím vyšší stupeň bytí, čím větší množství uskutečněných možností v nich nacházíme. Čím jsou věci bytostně bohatší, tím "více" a intenzivněji existují a tím více participují na Bohu, který je nejvyšší čiré uskutečnění (
actus purus), na Bytí, které je čirým bytím (
esse purum). Viz Tomášova čtvrtá cesta důkazu Boží existence in:
S. th., I 2 3c, o níž nedávno poutavě pojednal Roman Cardal in:
Distance 1/1999,
„Rigorizovaný důkaz Boží existence – díl 3“,
s. 8–22; a dále in:
Bůh ve světle filosofie, Krystal OP, Praha 2001, s. 84-101.
[19] die innerkeit gotlichez wesens an der creatur; tj. imanence Boží ve stvořených věcech. Blíže k tomu Tomáš Akv.,
S. th. I q. 8
[20] Srv. Augustin,
Sermo 45 n. 452:
... et est intimior animae quam ipsa sibi (... a je duši vnitřnější než ona sama sobě).
Confessiones l. 3 c. 6:
Tu autem eras interior intimo meo, et superior summo meo (Ty jsi však byl vnitřnější než mé vlastní nitro a vyšší než nejvyšší vrchol mého ducha; dle:
Vyznání, Kuncíř, Praha 1926, s. 75). Dále srov.
Soliloquia, c. 31: „Usilovně jsem se namáhal hledat Tě mimo, zatímco Tys byl ve mně ... Hledal jsem Tě venku, zatímco Tys byl uvnitř“; a
Enarrationes in psalmos, ps. 118, sermo 22, par. 6:
Tu interior intimis meis...
[21] Učedníci na cestě do Emaus; srv. Lk 24,13–32.
Dialog In principio (Rozmluva první)
