Začneme geniální schopností lidského tvora, myšlením. Vidíš, tady je celé myšlení, přímo před námi. Já si své na chvíli ponechám, abych mohl popisovat a chápat co vidím. Teď jsi bez myšlení, bezduchý tvor. Zkusím ti vložit sousto do úst. Žvýkáš, skvělé. A teď ti odkrojím tvé pudové chování. Tak. Teď jen dýcháš. A těžko se napiješ nebo něco sníš. Nevíš, co to znamená. Nevíš co znamená tvůj hlad a žízeň. Přesto, kápnu-li pár kapek vody do tvých úst, polkneš. Teď ti na malou chvíli odříznu podmíněné reflexy. Na malou chvíli, protože by jsi se udusil a zemřel.

S možností, že jsem ti odňal podmíněné reflexy, co zbývá? Životní síla. Duše? Je duše jen životní silou? Musí být nejen energií stojící za naším zrozením a smrtí, musí být i inteligencí tvořící z malého zárodku celého člověka, z malého semínka košatý strom.

Co je tedy nejcennější? Základna pyramidy nebo její vrchol? Základnou je životní síla a vrcholem myšlení. Někdy se stane, že člověk ztratí své myšlenky. Ocitne se v komatu a my pláčeme. Proč? Proč nepláčeme, když někdo z našich drahých jen spí? Protože víme, že je velká jistota, že se druhého dne zrána probudí a že nebude jenom živý, ale i jeho myšlení bude takové, jaké známe. Přitom se i člověk zblázní, nerozumíme mu, vykládá nám nesmysly a nepoznává nás. Ale on, jeho myšlení, myšlenky, byť nesrozumitelné pro jiné lidi má stále komplexní. Celá jeho pyramida je celistvá a funkční.

Potom se může zdát, že nejcennější na celém seskupení člověka je srozumitelné a nezměněné myšlení. Identita, povahové vlastnosti, příslušenství k materiálním věcem, majetku, rozpoznávání lidí. Jak můžeme pochopit a ocenit kvalitu duševního života blázna, jak můžeme ohodnotit kvalitu snů člověka v komatu? Vždyť jediné, co platí, je vlastní prožitek prožívaného, ne?

Narodí-li se nám dítě, milujeme ho z celého srdce. Je naše. Děti jsou bezbranné a nevinné a pokud se kdy stane, že zahyne i cizí dítě, dotkne se nás to. Proč? Proč děti a ne dospělí lidé? Jaké mají děti kvality, že jim vždy dáváme přednost ? Pokud by byl cizí člověk stejný jako dítě, bezbranný, nevědomý a závislý, milovali bychom ho stejně? Někteří lidé takoví jsou, v ústavech, v nemocnicích, v hospicech. Není v tom jen naše vědomé uvědomění, je v tom silný, ochrannářský pud. Již z doby pravěké, kdy bylo těžké přežít a kdy byly právě děti nejzranitelnější a přitom jedinou zárukou přežití svého druhu. A příroda má silný úmysl ochránit každý žijící druh. Proto muž nemá jen jednu spermii, má jich milióny, stejně vybavených : cílem, DNA a hybností . Miliardy dětí umírá při každém výronu. Jak bychom my bojovali v tak velkém davu, kdybychom věděli, že jen jeden z nás doběhne do cíle? Co naše sebevědomí, smysl pro férovost a spravedlnost?

Ať chceme nebo nechceme, nejcennější je pro nás nabyté a naučené myšlení. Naše vědomá příslušnost k tomuto světu. Přitom vstupní cenzory jsou mechanickou záležitostí. Jak oko, tak ucho, hmat a chuť. Je toto vybavení inteligentní? Je oko přemýšlivé, nebo ucho? Ne, jsou neutrální, přenášejí signály tak jsou. Děti tak fungují. Něco se děje, mozek je prázdný a teprve připravený k absorpci nových a nových podnětů. Mozek si pamatuje, pokud jsou vytvořeny vazby a to vědomé zaměření sloužící k zapamatování je učením. Ukazujeme dítěti jablko a učíme ho slovu jablko. Poté se k jablku vlastní zkušeností přidruží chuť. Až v mozku se objevuje komplexní složka jménem jablko se vším všudy. Předtím to jablko nebylo, bylo to filtrováno akceptací chuti.

Cítím, nechce se mně psát věřím, že každé slovo, pohyb, myšlenka, konstrukce událostí, pokud se jednou objeví, již nezanikne. Je tady, je k dispozici. Tak jako každá spermie může být novým člověkem nebo odpadem. Jako by měl Bůh radost z tvarů, tvoření a předal tento dar lidem. Ovšem, pokud mluvím o radosti, je těžké předpokládat, že k ní existuje i bolest. Je radostí, když se vlna rozbije o krásnou, zlatavou pláž plné dovádějících dětí a bolestí vlna, která se osamoceně a beze svědků roztříští o pustou skálu pobřeží? Pohyb nezná ani radost, ani bolest. To, co se jeví jako bolestné bylo i radostné, i neprojevené. Není nakonec bolest a radost pouhou pudovou záležitostí, snahou o splnění příkazu přírody k zachování specifického rodu? Nenaučili jsme se sami v čase vytvořit a pojmenovat ohromující komplex zkušenostních prvků nebezpečí a bezpečí znamenající právě bolest nebo radost?

Věřím, že v sobě neseme dvě inteligence. Jednu známou a preferovanou myšlením a druhou opomíjenou, branou jako samozřejmost. Jen tělo samotné převyšuje dosavadní úroveň inteligence. To samé příroda kolem nás, vesmír, narození a smrt. Inteligence, získaná jak vzděláním tak genetickými předpoklady, je pro nás cennější. Můžeme se k ní hlásit, používat ji, kultivovat a využívat. Ta druhá, společná inteligence, kterou jsme prolnutí, používat tímto způsobem nejde. Pokud jsme příliš upnutí k vlastní osobnostní inteligenci, která tak jako tak využívá universální inteligence používáním nástrojů těla a přírodních zákonů, nemůžeme čerpat z ohromného rezervoáru tvořícího zdroje, protože naše vědomá pozornost je upnuta na úzkou výseč našeho pseudo- vlastnictví.

Jak se tedy přiblížit k Bohu? K věčné inteligenci? Jsme toho plní, ne, jsme tím a ničím jiným. Jak géniové čerpají z této nekonečné pokladnice vědění?

Mluvíme o svobodné vůli. Co to je svobodná vůle? Naše vědomé rozhodnutí. Vědomé rozhodnutí je podloženo záměrem a záměr je podložen zkušeností. A zkušenost je kombinací vjemů a vysvětlení. Vstoupit do všezahrnující dimenze vše-inteligence nelze. Jsou jen jediné dveře a tou je víra. A víra není nic jiného než důvěra spojené s pokorou. Pokora je důležitým parametrem, protože znamená, že se nebudeme cítit chytřejší než ona inteligence. Chceme se něco dozvědět, tak tam nebudeme vstupovat s naším vysvětlením. A důvěra znamená jak zaměření pozornosti, tak náše uznání, že něco takového existuje mimo naše běžné chápání. Pokud existuje tělo, příroda, přírodní zákony, proč ne? Universální inteligence si nás najde sama. I to je chybně řečeno. Zaměříme jinak pozornost a … budeme pozorní. Nebudeme se věnovat svému vysvětlení a zdůvodnění, počkáme. Stojíme u dveří, krátce zatlučeme a trpělivě čekáme. Tak jako čekají spisovatelé, malíři, hudebníci, vědci. Pozornost, naše nasměřování neboli touha, prosba, žádost zde musí být. Mozek nedokáže být v klidu a tak ho nasměřujeme sami. Universální inteligence přichází nejčastěji přez planinu ticha, tichého očekávání, meditaci. Nezvyšujeme marast našeho vnitřního chaosu uvažováním o tom, jak s tím naložíme k našemu osobnímu prospěchu, zisku a převahy. Toužíme se přiblížit k matce a otci, k těm, kteří za tím vším stojí. K jinochovi i k dívce, ke starci a stařeně.

Nemůžeme objevit nic jiného než nesmrtelnost, smyslnost a krásu, měnící se smršťující a rozpínající nekonečnou energii.

Nebude to jen naše inteligence, ale nebudeme o nic okradeni.