Ten klid, který tváří tvář bezstarostnosti mládí chutná tak trpce a shovívavě. Tvé stáří by mělo být tvým požehnáním a porozuměním rozmarů okolního světa, kdy tvá lidskost vytesána do konečné malby, jakou sis přál.

A odvaha by měla být pečetí tvé osobnosti, neboť ve stáří ztrácíš vždy méně. Proč se ti zdá, že zrníčka písku v přesýpacích hodinách tvého času jsou kluzčí a rychleji propadávají na hromádku pohřbených dní. Věz, že každé roční období má privilegium vládnout a řídit svět. A pokud tvé znavené nohy vstoupily do období podzimních plískanic a zimních mrazů zři, že tvé kolo konečně spěje ke svému požehnanému cíli.

Přesto dívej se pozorně, neboť není konce bez začátku a začátku bez konce. Byť důvěrně známe jen své zrození a víme o našem odchodu. A právě tato jistota, předávání pochodně života z dítěte na starce nás může naplňovat radostným očekáváním z nových začátků. Ach ano, necháme zde své plačící blízké a nabytou moudrost, často těžce vykutanou z neradostných prožitků. Ale, proč by se měl ztratit otisk tvých šlápějí z kroniky nekonečnosti a slávy?

Stáří je krásné, je naplněné předešlými činy, shovívavostí srdce a moudrostí řeči. Neboť nevstupuješ do bran, ke kterým si nenašel klíče a o které se rozbíjí dychtivost mládí. Staré slunce, stará planeta, setrvávájí pokojně na svém místě, vědomy si svého prostoru a určení na pozadí tryskajících změn. Dny nejsou tak čilé, neutíkají k představám, lákavým odleskům a přicházející ticho probouzí něžný hlas srdce. Jen ty se můžeš zastavit a obejmout své vnouče opravdovou láskou tryskající z mlčenlivé radosti. Proto jsou staří lidé tak podobni dětem, neboť se k dětskému věku blíží, procházející stínem závěsu smrti, která není zlá ani hrozivá, jen nepoznanou zkušeností.

Proto, neodmítej milníky odvíjející se cesty, na kterou se každý s určitostí dostane, protože samotné okolí je výrazné, méně zamlžené a tolik nespěchající. V jarním období je les bouřlivý a chaotický. V tom letním silný a zalitý horoucím sluncem. A v podzimním vybarven všemi barvami světa, vesmíru, je vznešený a klidný. Zima, zima je obdobím spánku, odpočinku a rozjímání. Zima je lože Boha, který je odměněn sladkým odpočinkem a úlevou.

Vše je krásné, i mládí, věk dospělosti i stáří. Vše má své rozkošné kouzlo, nezaměnitelné s jiným obrazem. Vše má řád a cit. Své barvy, pohyb, význam i naplnění.

Čas běží překotně, ale je čas časem, nebo se v pravidelnosti mění kulisy jeviště pro nové, tak vzrušující hry? Hovoříme v bolesti a obavách o odcházejících rocích a snad se jen ocitáme v jiném představení, které je čerstvé, nově zrozené a nesouvisející se skončenou hrou, kterou jsme prožili na jiném místě. Proč se trápit jinou planetou, nemusí být stejná, identická, poznatelná zkušeností a zážitkem. Tak jako jsou některé bouřlivé, hravé a mladé, tak ty druhé jsou klidné, mírné a zralé. Jakou mají mít souvislost s časem, jedná-li se více o prostor,barvy a pohyb?

A tak, zavíráš-li naposledy oči svému drahému příteli, usmívej se. Neboť nebyl o nic ošizen, tak jako nikdo z nás a prožil všechny roční období , spěje k novému začátku. Snad jen lítost, žehrání a pocit nedostatku, zmaru svého života zarmoutí srdce Stvořitele, který nám nabízí jen svou lásku a bere své děti něžně do nekonečné náruče proměn.

Usmívej se a věř tomu, že koloběh semen, stromů a pařezů je věrným odrazem vesmírného dění. Ani seschlý pařez nepláče nad zmařeným časem, ani dychtivé semeno se nebojí svého nenaplnění a strom nepláče nad první, usychající větví.

Věř, že láska je světelnou nití bez začátku a konce, držící zrození i smrt pospolu, v nerozlučném tanci vesmíru.