Díváš se na kapku rubínové krve roztříštěné na bledém povrchu kůže tvé paže. A věříš, doufáš i žadoníš, upírající pohled na oltář ozářeném blednoucí, zkomírající září kostelních svící, svlékající světce s neprostupným úsměvem na zašlém obrazu neznámého umělce. Věříš, že tvé utrpení bude vykoupeno nebeskou září a nekonečným požehnáním, až příjde tvůj soudný den.

Chladný vítr nelítostně vymetá zatuchlé, kamenné rohy starobylé hrobky. Tví bratři již dávno odešli, opustili tě, samotného v hlodající, chorobné víře ve spravedlnost tohoto světa. Odešel mlčenlivý zástup nepřístupných, tichých a přesto plačících duší vyvolených. Tam venku, venku, křepčí a opilým hlasem zpívá neznámý, nesrozumitelný a nebezpečný svět. Svět žen, prostopášnosti, nemravnosti, nečistoty a zvůle silnějšího. A ty, ty toužíš po klidu, po záchraně své duše, po dokonalé správě tvého nicotného života, po bezpečí ve stínu kříže.

A byl jsi jiný, mladý a nedočkavý, než tě sevřela pevná a naléhavá obruč přítele mnicha, otce, toho, který jednoho večera zanechal ledové tělo a otevřená ústa v prostém lůžku opuštěné kobky. Odešel, aniž stačil zvrátit tvou pochybnost a víru na jeho stranu. Odešel, a ty se bojíš zvednout a vrátit se do chaosu hlučných měst. Proč odešel, proč tě nechal v bolestech vlastního rozhodnutí, napospas pátravým, nedůvěřivým pohledům světců z obrazů, tak nerozhodnutého a bojácného.

Je tak snadné uvěřit mámivému slovu a myšlence skrývající se v zaprášených knihách s vyrytými čarami do kůže hřbetu. Je tak snadné vracet se k teplému krbu a plné, kouřící misce. A poté, v ten pravý čas odhodlání a nadšení odhodíš vše známé a srozumitelné, abys uzavřel své kroky, dech, myšlenky a srdce za starobylou, skřípějící branou v zástupu mlčících bratrů.

Je tak snadné uvěřit v hřích svého zrození, v nedůstojnost prožívaného života, v pekelné intriky i boží poslání. Je snadné uvěřit v hrůznost požitků, které skýtá teplé ženské tělo a v záplavu nových a nových pokušení. Je to snadné, pokud je naše vlastní schránka nasycena a nakrmena.

Jak dlouho zde bezvládně ležíš, jak dlouho? A smrt, milosrdná smrt stále nepřichází. Kráčející v temnotě, neviditelná a nevypočitatelná. Nevidíš schody, nevidíš anděly s napřaženou náručí, nevidíš prapory oslavující tvé velkolepé vítězství víry, nevidíš nic. Jen své ruce, své pavoučí a bledé ruce napřažené k obrazu za oltářem, který mlčí.

Dny jsou tak nemilosrdné, noc zahalí svým růbášem den a den je nakažený šerostí nocí. Vzpomínáš, vzpomínáš na svého kněze, spokojeného a kulatého mužíka znajícího každou odpověď dřív, než tvé rty zplodily další otázku? Je snad blažeností se neptat, je blažeností navléknout si pohodlné okovy víry a umlčet nepokoj duše, nepokoj rtů, nepokoj strachu? Kde jsi pane, kde jsi Bože, že strpíš muka svého milovaného dítěte, které prožívám ve tvém předsálí?

Ticho, vše pronikající ticho. Vše se zdá být klidné a tiché, i tělo očekává smrt bez vyptávání, chvějící se hladem a zimou. Je mně zima, zima. Je snad ďábel má vlastní, horečnatá hlava, hlava z které ukapávájí pochybnosti, která rodí v bolestech další a další otázky na které nepříchází osvobozující odpověď? Je hlava ďábel? Ďábel který přehluší touhu srdce a který si klade další a další podmínky k dosažení stavu bezbřehé radosti? Ďábel, ďábel, ďábel, stále jen on, nikdy nás neopustil. Nechal Bůh ďábla páchat své zločinosti v jeho jménu? Chce nás Bůh sadisticky ztrestat za společný hřích a uvrhnout nás do ještě většího otroctví ve vyhnanství svého ráje? Ne, ne, ne. Dost.

Máme svou svobodnou vůli zničit, zeslabit, odmítnout ji a poddat se nezpochybnitelnosti víry ? Máme uznat svou malost, nedostatačnost vlastního odhodlání, nepochopitelnou nedůvěru v písmo a odkaz popraveného světce ? Vždyť pane, ty nejsi vidět, nejsi viděn. Nejsi se mnou, nikdy jsi nebyl a nepodpíráš mé ztrápené tělo, nedáváš mně důkaz sebe, vnuknutí, signál, naději, že jsi.

Co uděláš se zástupy tvých oddaných, kteří popřeli svou pozemskou existenci, odevzdali svou vlastní duši na tvůj nenasytný oltář? Kde jsi, kde jsi můj pane, můj stvořiteli, má naděje?

Cítíš se osamělý. Komu záleží na tvé smrti? Snad hladovým havranům poletujícím kryptou vytlučeným a zašlým oknem. Komu záleží na tvé mizerné oběti? Svíce již zhasly a neproniknutelná tma vráží nelítostné spáry do sítnicí tvých očí. Bojiš se. Bojíš se, neboť v tuto chvíli zde mohou být oba. Unavený Bůh i vitální ďábel. Bojiš se myšlenek, které v neproniknutelném tichu chrámu zněly jak prásknutí bičem. V křečovitých dlaních svíráš neopracovaný, dřevěný kříž. Pomož mně, pomož mně zardousit neuhasitelný pramen trýznivých otázek. Pomož mně objevit sílu víry. Jsem slabý, vyčerpaný.

Vidíš mně, dítě, dítě. Neumím se rozhodovat, nechci se rozhodovat mezi vámi dvěma. Oba jste silní a nelítostní, krutí. Proč mně má vlastní matka v bolestech vypudila na tento cizí svět, proč, k čemu? Proč jsem zatížen dědičným hříchem, který na mě naložil starý, nasávající kněz v dobách mého prvotního porozumění? Co jsem provedl, já nezatloukal ostré hřeby do vztyčeného kříže. A s důvěrou navštěvoval ponuré prostory pod dohledem kamenných soch nepřístupných, neživých a mračících světců.

Proč je má myšlenka, pochybnost a otázka jediným svědkem neprostupné tmy? Proč jen ona zde zůstala, abych se neocitnul v naprostém odcizení? A od koho přicházejí odpovědi, porozumění a pochopení věcí světských. O tebe pane, od ďábla, od koho?

Mé srdce již netouží po ničem, choulí se vyděšené v hrudi zapomínajíce klenoty rozkoší dávných dní. Těch rozkoší před kterými nás pane varuješ. Těch rozkoší, které vlévá teplo do smíchu, pohybu i srdce. Objetí člověka, jen člověka, ne vyvoleného, člověka. Proč cítím naplnění svého života důvěrou v řeku osudu, která mění řečiště svého toku v nádherných i bolestných krajinách. Oč krásnější je tvůj ráj od ráje našich činů, radostí srdce, zářivého slunce a tajemné luny? Proč nás odrazuješ od spatření líbezných zákoutí zahrady Země, proč se máme přimknout k tvému království vznášející se v dusivém kadidle tvých arogantních staveb? Proč máme máčet kůži ve tvé mrtvé vodě, když vody potoků, jezer a moří jsou tak živé ? Nač klečet před studenými sochami dávno odešlých lidí nelítostných pohledů, ač zářivé oči, hladivý úsměv a přítulná náruč našeho milého je tak naplňující. Proč číst nelítostná slova tvé knihy, bičovat s krutostí potřeby a touhy duše, drásat se pochybnostmi a strachem, můžeme-li položit své tělo do hebké trávy a poslouchat krásný, podmanivý hlas hvozdů a rozpustilý zpěv ptáků?

Vždyť v dobách tvé největší slávy a světské síly olizovaly nebe tisíce zapálených hranic a snad ten nářek křičících a mučených lidských bytostí neoblažoval tvé uši, pane? A jak se ti líbí skvělé barvy, okazalost a intriky tvých zvěstovatelů a zástupců na zemi? Ani tvůj milovaný syn se neoblékal ve zlaté, nadřazené roucho, neuzavíral se do starobylých stěn honosných domů. Ne, on v prostém rouchu, beze strachu kráčel zástupem lidí, toužících vyprávět o naději, nesmrtelnosti a nekonečnosti.

Vždyť, jsi tak slabý a nerozhodný, abys poroučel a vyhrožoval těm, kteří nepotřebují tvou říši? Neumíš mít rád člověka bez víry, jehož jedinou vírou je prožitek vlastního života? Necháš své ctitele a válečníky ukazovat nemilosrdným prstem na temnotu zahrnující téměř vše, ženy, vášeň, touhu, život? Necháš je vyhrožovat strastí pekelných plamenů a zatracením smrti? Vždyť jen oni a ďábel bojují o lidské duše, kdo jiný?

Kdo jiný? Kdo jiný?