Starší z nich byl odmalička zádumčivější, přemýšlivější oproti mladšímu, který žil v radosti každý den a bral život se vším, co přinášel.

Brzy se ten starší rozhodl odejít z domova za poznáním , rozhodnut hledat ve světě moudrost. Nadlouho se bratři rozloučili. Minuly roky. Starší bratr chodil od mudrce k mudrcovi, od chrámu do chrámu, poznával učení východu i západu, pobýval na severu i na jihu. Měl výbornou paměť, bystrý rozum, všechno chápal rychle a lehce si zapamatovával. Jeho pouť světem trvala kolem šedesáti let. Zešedivěly jeho vlasy a brada. Zvídavý rozum stále putoval a moudrost poznával. Štědře rozdával moudrost ostatním hledajícím a stal se z něho velký mudrc.

V aureole slávy se jednou objevil i v rodné vesnici, kde se kdysi narodil. Všichni osadnícimu mu vyšli naproti a také mladší bratr s podobnými šedými vlasy, jásaje vyběhl mu v ústrety a s radostným dojetím ho zval do svého domu. Vznešený mudřec se unaveně posadil kestolu prostorné světnice a takto k svému bratru promluvil: "Splnil jsem svou povinnost. Poznal jsem učení velkých mudrců, stvořil jsem své. V domě se nezdržím dlouho, učit ostatní - to je teď můj úděl. Ale podělím se s tebou o nejdůležitější pravdy. Tady je první: všichni lidé mají žít v překrásné zahradě."

Tu mu bratr nabídl k ochutnání plody z vlastní zahrádky: "Ochutnej, sám jsem je pro tebe sbíral, vybral jsem ty nejlepší."

Zádumčivě mudřec ochutnával různé překrásné plody a pokračoval: "Je třeba, aby každý člověk sám vypěstoval rodový strom.Až zemře, ten strom zůstane dobrou památkou pro jeho potomky. A také jim bude čistit vzduch."

I odpověděl mladší bratr: V tom roce, co jsi odešel do světa, zasadil jsem dva stromy, cedry. Jeden za sebe a ten druhý za tebe."

Mudrc se zádumčivě díval z okna na stromy, pak promluvil: "Existuje veliký cit - Láska. Ne každému je dáno prožít život s Láskou. Každý člověk svým každým dnem má usilovat o Lásku."

"Ó, jak jsi moudrý, můj starší bratře! Poznal jsi velké moudrosti, před tebou přicházím do rozpaků, promiň, ani jsem tě neseznámil se svou manželkou." A přivolal veselým hlasem svou životní družku. Přívětivá stařenka, které dobrotivé plamínky svítily z očí, přišla se přivítat se svým švagrem.

Stále déle zůstával mudřec v přemýšlení. Jeho zadumanost přerušil šum dětských hlasů. Uslyšel jemudřec a řekl: "Člověk se má snažit, aby poznal velkou moudrost, jak vychovat děti šťastné a spravedlivé ke všemu."

Ve dveřích stáli dva chlapci, ne starší než šest let, a asi čtyřletá holčička a hádali se. Všichni tři se snažili přivlastnitsi svého dědečka ke společnému hraní a nemohli se domluvit, komu z nich dá dědeček přednost.

Jeden s chlapců si chtěl s dědou malovat, druhý si přál pískat na píšťalku a holčička chtěla dědečkovi ukázat, jak pěkně umí tancovat. S úsměvem i smutkem se díval mudřec na vnoučata. Připravuje moudrou odpověď, napínal vrásky na čele,ale nic nevymyslel. Mladší bratr v rozpacích, bez většího přemýšlení řekl:"Vůbec se nemusíte hádat. Tancuj má milá vnučko, já budu hrát na šalmaj, jeden malý muzikant nám bude pískat na píšťalku a ty, malíři, nakresli to, co vytvářejí zvuky hudby a jak tancuje naše baletka."

Mudřec mlčel, mudřec poznal……

Když zábava skončila, zvedl se a pravil svou největší moudrost, která se mu zjevila v tomto domě: "Není třeba nic hledat. Vše, co potřebuješ, máš od narození. Hledáním se jen vzdaluješ od podstatného, od sebe sama."

Toto je i pro nás veliká moudrost, která si zaslouží našeho pochopení.