Vždy mě fascinují úvahy a hranice domnělé morálky týkající se interrupcí. Kdy můžeme zabít nového člověka? Do určitého času jeho vývoje, v okamžiku, kdy má dítě ručičky a nožičky a už vypadá jako člověk? Co je to předtím? Příšera, UFO?
Lidé se tímto trápí od nepaměti. Co zabíjíme jiného v interrupci než úplné dítě ? Nevyrostlo by, nebyl by to jednoho dne skutečný člověk? Mohli bychom jít do extrému, máme právo zabíjet spermie, vajíčka ? Ano, to je přece jasné a nakonec se to děje zcela automaticky. Ale není jedna ze spermií skutečným budoucím člověkem, v té chvíli pouze budoucím potenciálem ? Možná je zde druhý extrém. Setkáme se v posmrtném životě s duší a ona pohrozí prstem : „ Ty, ty, ty, vzal jsi mně mé tělo“, a třeba se u toho bude smát, Třeba jen tělo, nic hrozného. Protože, jaký je rozdíl mezi velmi malým plodem, který můžeme ještě legálně odstranit a plodem větším, připomínajícím člověka? Větší plod je jen více jídla a času. Co jiného? A pokud se dítě narodí, má pouze tvar, nepřemýšlí, stejně jako plod v jakékoliv fázi vývoje. Pokud někdo vezme život, tedy tělo, malému dítěti, je hnusným a nelítostným vrahem. Proč? Protože to dítě vypadá jako člověk, pláče a směje se jako člověk. Pokud někdo zabije spermii, nic se neděje. Ale ve spermii je ukryto vše, to nejcennější, co člověk obsahuje. V přísunu jídla není ukryto nic, jen hmota. Přesně ta hmota, která se vrátí zpět do země. Proto ten, který rozhoduje kdy se smí a nesmí usmrtit plod je blázen, přisvojující si právo, které mu nepřísluší. Neseme v sobě nového člověka stále, jak muž, tak žena. To že vidíme tvar, pohyb, reakce nic neznamená. Život nemá začátek, ani konec. Je nepřetržitým proudem, nekonečností. Nosíme v sobě celé generace, které teprve přijdou i generace, které odešli. Životní síla, duše, není svázaná s tělem, je vše prostupující. Je to jako vítr, který nafoukne balón, vítr se nemění, je pouze na čas uvězněn do formy. Ale stále má stejnou kvalitu a vlastnosti veškerého větru. Narození dítěte je vítr v balónku. Když balónek splaskne, nebo praskne, vítr pokračuje na své nekonečné pouti. My lidé bychom řekli, malá zastávka na cestě ale to jen proto, že jsme fascinovaní tvarem, ne vlastností a podstatou.
Mohl bych předpokládat, že lidé věřící v nesmrtelnost duše vidí smrt člověka jako bezvýznamnou záležitost. Prostě duše se uvolní z vězení těla a se stane volnou. Ne svobodnou, je stále svobodná. Věřím tomu, vidím člověka, jako duši, tělo, pudy, myšlení, city, DNA. Tak každý muž a žena je chodící pokladnicí DNA, genů, které mohou předat a předávají do nového člověka. Člověk, tak jak ho dokážeme popsat, se sestává i z myšlenek a zkušeností. Ale to je schopnost, naučená schopnost, a je ze všech atributů jedna z nejslabších. Tělo a myšlenky, ty zde zůstávají. Je samozřejmě možné a tak to cítím, že každá myšlenka se okamžitě přidruží do obrovité zásobárny ostatních myšlenek. Poté DNA je tak jako tak roznášena lidským rodem, jako když včely oblétají a opylují rostliny. DNA patří živým bytostem, roznáší se jako geniální vir. Je to základní manuál této dimenze, velké ulehčení. A duše? Duše je snad nesmrtelná a snad nejvíce cenná, životní energie. Něco, co zůstává navždy, beze změny.
Když zemře bezdomovec, nikdo nepláče. Zemře-li vážený člověk, je to pro nás velká ztráta. Přitom to nejcennější, duše, jsou stejné, jsou přece věčné. Tělo zde zůstává. DNA je nevyčerpatelná, musel by zahynout i poslední člověk, dvojice, muž a žena. Myšlenky. Ano, myšlenky hrají zásadní roli. Neboť myšlenky jsou úzce propojeny s činy a …. ty jsou viditelné, srozumitelné, porovnatelné, měřitelné. Můžeme sdílet myšlenky, zkušenosti, zaznamenat je v knihách a projevech. Jsme posedlí myšlenkami. O sobě, o světě, o druhých. Pláčeme, protože se nám stýská po myšlenkách. Samozřejmě že vidíme člověka jako celistvou bytost. Má tělo, city, charakter, projevy. Ale tělo svého drahého by po pár měsících v zemi ve svém bytě stejně nikdo nechtěl. I když někteří jedinci to dělají, nechávají těla ve sklepních prostorech. Není to hezký pohled. Duši nikdo nevidí, i když se o ní hodně hovoří. Nemusíme si jí přece osahat, obtěžkat, stačí že rozpoznáme rozdíl mezi mrtvolou a živým člověkem. Žije, tak jeho duše setrvává v těle.
Takže, pokud rozlišujeme mezi lidmi a hledáme kvalitu, můžeme se zaměřit pouze na myšlenky a činy. Na něco, co bylo nabyto až v průběhu života. Naše myšlení se může měnit, stále se mění, tak i naše konání. Někdy záleží na náhodě, v jakém prostředí člověk vyrůstal. Ale hodně věcí zůstává skryto. Duše a pudové nastavení. Neříkáme, ty máš skvělou duši, já taky, vezmeme je na večeři. Co bychom tím mysleli? Nebo, úžasné, jak dokážeš pudově jednat, ten skok z hořícího domu byl úchvatný. To jde mimo náš dosah a to jen proto, že duše a pudy jsou takříkajíc stejné a identické u každého.
Je samozřejmě těžké říct : „ Tento člověk uvolnil duši z těla, nic se nestalo“. My se bojíme, že přijdeme o tu pracně nabytou strukturu zkušeností a jejich zatřídění, které nám umožní se specifikovat, izolovat, pomocí jména, tvaru, prožitku, majetku, vlastnictví, počítaje vlastnictví ostatních bytostí. Proto, zeptá-li se mně někdo zda tedy souhlasím s interrupcí, nebo dokonce s vraždou, co mu mám odpovědět? Zřejmě řeknu, je přece škoda nevyužít příležitosti s ochutnáním naší existence. Na druhé straně třeba také odpovím, že věřím v nesmrtelnost duše a pomíjivost těla i myšlení.
Je to jako bych přišel nahý na břeh jezera, oblékl neopren a skočil do vody. Poté bych si buď dobře nebo špatně zaplaval, záleželo by na teplotě vody, vlnách, mých plaveckých schopnostech. Vylezl ven, zahodil neopren a šel domů. Banální záležitost. Ale co když ten já byla duše, přišla a odešla. Ten neopren bylo DNA, pudové a ochranné vybavení a to jezero myšlenky, prožitky, zkušenosti, emoční a citové prožití této existence. Pokud by tomu tak bylo, nebudu plakat, že jezero opouštím, že neopren nechávám na břehu. Budu se těšit domů, jezero a neopren nikam neutečou. Zítra si třeba zaplavu znovu a v jiných místech.
Považuji možnost prožít tuto dimenzi za úžasný dar. Co nám schází? Máme dokonalé tělo, dokonalé DNA, dokonalou schopnost sami rozhodovat. Za přispění svobodné vůle a schopnosti vidět svět naším myšlením, prožít prožitkem. Pokud se nám tento svět nelíbí, není takový jaký měl být, kdo za to může, co jsme nedostali? Možná právě proto je zrcadlo předmětem, který nám odpoví na všechny otázky.