Netvrdím, že lidé jsou buď jednoho typu nebo druhého, ale vnímáme tyto aspekty odděleně a podle toho se taky chováme. Většina lidí se snaží aktivně zařadit ve společnosti a dělat něco, aby pomohli. Ale někteří duchovně orientovaní lidé věří, že nejlepší je opustit to, co je světské, a vést asketický život mimo rušnou společnost. Je autenticita mé buddhistické zkušenosti závislá na tom, jak dlouho žiju mimo společnost? Kdyby tomu tak bylo, bylo by to jednostranné chápání buddhismu. Když se mistr Dogen stal učitelem a žil v klášteře a staral se o své žáky, ve skutečnosti se nezřekl světa. Ve svém díle  Shobogenzo se několikrát zmiňuje o různých laicích, tedy buddhistech, kteří měli rodiny a zaměstnání, a kterým to nebránilo v tom, aby cvičili zazen a uskutečnili pravdu. Takže Dogen neučil, že je nezbytné odejít ze společnosti a izolovat se někde za účelem studování a praktikování pravdy. Věděl, že pravda není něco jednostranného. Není ani pouze vnější, ani pouze vnitřní.

Řeknete si, k čemu jsou teda ústraní na venkově nebo daleko v horách, k čemu kláštery, disciplína mnichů? Ústraní a disciplína mnichů je důležitá pro ty, kteří se rozhodli takto žít, ale nemusíme se takovým životem příliš zabývat, když takovým způsobem nežijeme. Na druhou stranu není důvod, abychom se nemohli každý rok účastnit nějakého týdenního ústraní.  V minulosti jsem se na ústraních vždycky velice uklidnil a našel tam uspokojení v obyčejném, každodenním životě. Ano, ale až do chvíle, kdy mě pohltilo šílenství a hluk velkoměsta. Šílenství a hluk velkoměsta mě po návratu brzo vyvedly z rovnováhy. To jenom ukazuje, že jsem praxi v ústraní nepojal správně. Nejezdíme na tyto akce proto, abychom se na omezenou dobu uklidnili, a pak s hrůzou zjistili, že život ve společnosti je nesnesitelný pro „tiché buddhisty“, jako jsme my.  Nejde o to vyhýbat se hluku nebo nervózním lidem. Někdy sedíme tiše v meditační hale a cítíme vůni tyčinky. A někdy stojíme na hlučné křižovatce a cítíme výfukové plyny. Těžko můžeme říct, co z toho je lepší. Obojí je skutečnost a obojí lze brát jako Buddhovo učení. Nicméně je důležité najít si každý den chvíli pro spočinutí v klidu na tomto místě, v tomto okamžiku, pokud možno v tichu. Když se naučíme ocenit takovou chvíli nejdříve doma nebo v meditační místnosti, časem zjistíme, že takový klid nacházíme dokonce i v tramvaji cestou do práce hlučnými předměstími.

Žít v harmonii s druhými a se sebou je důležité, ale je hloupost snažit se být duchovnější než druzí. I když žijete v paneláku a pracujete na soustruhu, nic vám nebrání v tom, abyste každý den nějakou dobu cvičili zazen a žili úměrně podmínkám. Buddhismus je každodenní zkušenost za protiklady jako uvnitř a vně, já a společnost, ticho a hluk. To je skutečné osvobození člověka. Nemusíme být závislí na tom, jak si duchovní život představují druzí. My sami musíme cítit, jestli jsme vnitřně vyrovnaní a spokojení s obyčejnými každodenními zážitky.  Když si uvědomíme, že naše vnitřní zkušenost není oddělena od vnější zkušenosti světa, naše egocentrické tendence se značně oslabí. Ale ačkoli nejsme bytosti oddělené od vesmíru, neznamená to, že nejednáme jako jedinci. I když kameny a stromy nejsou odděleny od vesmíru, chovají se jako jednotlivé veličiny. Nosíme kameny a sadíme stromy. Neříkáme, že jsme přinesli vesmír nebo zasadili vesmír. Takže jako jedinci máme různé úkoly, ale tyto úkoly mohou být v harmonii s celým vesmírem. Když jsou naše činnosti založené na egocentrických tendencích, někde ve vesmíru se objeví, dřív nebo později, utrpení. A určitě nějakým způsobem zasáhne taky nás, kdo jsme se zachovali egocentricky.

Musíme si všimnout utrpení světa, ale taky bychom si mohli všimnout, jak trpíme jako jednotlivci.  Je vidět, že někdy nedokážeme zastavit své vnitřní hádky a konflikty, ale také si můžeme všimnout, že svět nemůže zastavit své války a bitvy. Existuje však nějaký podstatný rozdíl mezi tím, jak trpíme jako jedinci,  a jak trpí svět jako objektivní veličina? Když praktikujeme a studujeme buddhismus, snažíme se udržovat rovnováhu mezi zájmem o vlastní zkušenosti a o zkušenosti světa. To znamená, že bychom se měli snažit jednat v harmonii se skutečnými podmínkami světa.

Když cvičíme zazen, cítíme, že se jako jednotlivci prolínáme s vesmírem. To neznamená, že mizíme nebo že se z nás stane mrak nebo pouhý stín. Nejde ani o nějaké promíchání, jako když mícháte barvy. Mám na mysli to, že těžko můžeme stanovit hranice mezi “já” a vesmírem. Někdy slyšíme, že když jeden člověk cvičí zazen, celý vesmír cvičí zazen. Materialisticky vzato je to holý nesmysl. A donedávna to nedávalo valný smysl ani mě,  i když jsem se za čistého materialistu nikdy nepovažoval. Když jsem dřív cvičil zazen, tak jsem si prostě představoval, že to nemá nic společného s tím, co se děje někde mezi vojáky na Blízkém východě. Jak bychom mohli zastavit válku pouze tak, že si sedneme v lotosové pozici? Já jsem to viděl tak, že tu jsou dvě zřetelně odlišné skutečnosti – já cvičím zazen ve Vršovicích a někdo válčí v Africe nebo Asii. Ale jde o to, že cvičit zazen není něco jednoznačně  materiálního, fyzického. Cvičit zazen jako jednotlivec, který se prolíná s vesmírem, je něco, co přesahuje počty a měření. Není to něco čistě objektivního, ani čistě subjektivního. Ale určitě je to něco skutečného.

Filozofie vždycky řešila rozpor mezi materialismem a idealismem – filozofové se sotva kdy dokázali přenést přes tato jednostranná pojetí světa. Věda se těmito filozofickými problémy většinou nezabývá a prostě si hledí svého – studuje svět jako něco objektivního. To je úkol vědy - dívat se na svět objektivně, ano, ale to pořád neřeší  existenciální problémy lidí. Matematika, fyzika, chemie a další obory jsou nesmírně praktické a pomáhají nám plnit nejrůznější přání, ale nedokáží vysvětlit zkušenost jednotlivce jako něco, co přesahuje protiklady vnitřního a vnějšího, duchovního a materiálního, subjektivního a objektivního.

Když zazen cvičíme špatně, sedíme na svém místě jaksi zarputile - odmítáme se vzdát svých názorů a fyzického vnímání sebe sama jako bytosti oddělené od dění vesmíru. Když takto lpíme na své oddělené existenci, považujeme své tělo za jasnou hranici “já” nebo považujeme svou mysl za něco, co patří pouze nám. Ale když cvičíme zazen správně a nelpíme na svém jednostranném vnímání sebe a světa, můžeme si všimnout, že vnější svět a vnitřní svět jsou jen aspekty téže skutečnosti. Jak by mohla zeď, která se zdá být přímo přede mnou, existovat jako něco, co nemůže být vnímáno nějakým jednotlivcem? A jak bych já, jako jednotlivec, mohl existovat, aniž bych cokoli vnímal? Protože ta zeď je vnímána mnou, je také uskutečněna mnou, jinými slovy, sotva ji můžeme určit jako něco, co existuje zřetelně mimo mě. Navíc bychom mohli říct, že ta zeď vnímá mě, protože není důvod tvrdit, že toto vnímání je aktivováno něčím, co se liší od zdi. Takže když tvrdíme, že “já vnímám zeď”, je to jednostranné a když tvrdíme, že “zeď vnímá mě”, je to také jednostranné. Ale je tu v každém případě jakási zeď, neboli skutečnost, která překonává všechny úhly pohledu.

Jakmile překonáme rozpor mezi objektivním a subjektivním chápáním světa, najdeme uspokojení ve skutečnosti takové, jaká je sama o sobě. A když nacházíme uspokojení ve skutečnosti takové, jaká je sama o sobě, nechceme prostě zůstat na filozofické úrovni chápání světa, protože takové chápání světa nás nikdy plně neuspokojí. Filozofii můžeme skvěle využít pro to, abychom pochopili problematiku myšlení a překonali ho naší vlastní, slovy nepopsatelnou zkušeností. A když překonáváme slova, zavíráme knihu a zajímá nás něco skutečného. Celý tento článek jsem psal jen proto, abychom spolu nahlédli do problematiky subjektivního a objektivního vnímání světa a abychom si naznačili, jak buddhismus tento rozpor překonává a jak ukazuje na naši vlastní, slovy nepopsatelnou zkušenost člověka. A když jsme si to už všechno řekli,můžeme přestat filozofovat a třeba se podívat, jestli svítí měsíc.