List Jakubův 3,5-6
Hle, jak malý oheň veliký les zapálí! I jazyk je oheň, svět bezpráví; jazyk je v našich údech tím, co špiní celé tělo, rozpaluje kolo zrození a je rozpalován Gehennou.

Tento transkript přesně odpovídá řeckému originálu. Většina nejdostupnějších českých překladů nahrazuje klíčovou pasáž "kolo zrození" (ton trochon tes geneseos) významově odlišnými termíny. To je dobře patrné z následujícího srovnání:

Český ekumenický překlad:
Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.

Nová Bible Kralická:
Hle, jak maličký oheň zapálí veliký les! I jazyk je oheň, svět nepravosti. Jazyk má mezi našimi údy takové postavení, že znečišťuje celé tělo a zapaluje běh naší přirozenosti, neboť je rozpalován peklem.

Bible Kralická:
Aj, maličký oheň, kterak veliký les zapálí! A jestiť jazyk jako oheň a svět nepravosti. Takť jest, pravím, postaven jazyk mezi údy našimi, nanečišťující celé tělo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa rozněcován od ohně pekelného.

Nová Smlouva KMS:
Hle, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! I jazyk je oheň, svět nepravosti; jazyk je mezi našimi údy ten, který poskvrňuje celé tělo, zapaluje běh našeho života a sám je zapalován Gehennou.

Originál respektuje pouze Bible Kralická (vyd. 1613). Vysvětlující poznámku pod čarou uvádí i Nová Smlouva KMS (Křesťanská misijní společnost). Jak je to možné? Většina překladatelů se snaží hájit argumentem, že se původní autor textu přepsal. Místo slova "trochos" - "kolo" měl prý v úmyslu napsat "trochia" - "běh". Jenomže toto vysvětlení je samoúčelné a nemůže obstát. Je ostatně pozoruhodné, jak systematicky se doslovnému znění křesťanské překlady vyhýbají. A netýká se to pouze Jakubovy epištoly ale všech biblických knih. Motivace pro toto jednání je zřejmá - potlačit vše, co by mohlo vyvolat "nežádoucí" myšlenkové pochody čtenářů.

Princip znovuvtělování se objevuje v tajném učení židovských kabalistů. Reinkarnaci označují slovem "gilgul" (kolo), tedy stejně jako autor Jakubovy epištoly. Podobné vyjádření můžeme nalézt u hinduistů a buddhistů, kde se pro stěhování duší vžil pojem "samsára" (nebo též "sansára" - putování). Reinkarnace byla známa Egypťanům. Blízká byla i Keltům. Ve starověkém Řecku věřili v metempsychózu velké postavy filosofie - Pythagoras, Platón a Empedoklés. Na ně pak navázali novopythagorejci a novoplatonici. Ani islámu není reinkarnace úplně cizí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Myšlenku znovuzrozování přijímaly některé menšinové skupiny (drúzové a súfisté).

Opětovný vstup do těla byl nedílnou součástí gnostického učení. Všechny duše, které nežily čistým životem a nepřijaly Krista v celé jeho plnosti, jsou podle gnostického pojetí ve vhodný čas odesílány zpět do hmotného světa. Věčnému zatracení propadají pouze nejhorší nenapravitelní hříšníci. Koloběhu životů se vymaňují "děti Světla", které realizovaly pravou Kristovu nauku.

O putování duší učil největší křesťanský učenec a teolog prvních čtyř století Órigenés. Podle Órigena je všeobecným cílem stvoření "apokatastasis" (úplná obnova), návrat všech věcí na místo odpovídající jejich podstatě. Člověk musí proputovat mnoho vývojových stupňů. Může poklesnout až na úroveň zvířete nebo naopak vystoupit výš a stát se andělem. Cesta skončí až v okamžiku, kdy bude Bůh "všechno ve všem" (1 Kor 15,28).

Svatý Jeroným v roce 414 napsal, že nauka o opětovném vtělování byla vyučována odjakživa, ale informace byly předávány pouze vybraným jednotlivcům.

Vraťme se však zpět k našemu tématu. Autor Jakubovy epištoly se ještě na jednom místě dotýká reinkarnace, když píše:

List Jakubův 4,14
Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí.

Domnívám se, že tato věta byla záměrně formulována tak, aby ve čtenáři vzbudila dojem určité cykličnosti, tedy procesu, který se opakuje. Díky tomu je ve shodě s předcházející zmínkou o koloběhu životů.

Dalším velice zajímavým biblickým textem je pasáž z konce Janova evangelia:

Janovo evangelium 21,20-23
Petr se obrátil a uviděl, jak za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval a který se také při večeři naklonil k jeho prsům a řekl: 'Pane, kdo je ten, který tě vydává?' Když jej Petr uviděl, řekl Ježíšovi: "Pane, co bude s tímto?"
Ježíš mu řekl: "Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom? Ty mne následuj."
A tak se mezi bratry rozšířilo to slovo, že onen učedník nezemře. Ježíš mu však neřekl, že nezemře, nýbrž: 'Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom?'

Křesťanští teologové se už celá staletí pokoušejí Ježíšova slova vyložit a dát jim nějaký srozumitelný význam. O Petrovi a ostatních apoštolech kromě Jana se traduje, že zemřeli násilnou smrtí. Následování Krista je tak v tomto kontextu chápáno jako mučednictví. Jedinou vyjímkou byl Jan Zebedeus, který se dožil vysokého věku. Není vůbec jisté, zda Janovo evangelium napsal on sám. Většina biblistů přičítá autorství některému z jeho žáků. Nás může zajímat skutečnost, že záhadnou odpověď vzkříšeného Krista je možné interpretovat i z hlediska reinkarnace. Jan má zůstat na Zemi, dokud se se Kristus na konci věku znovu neobjeví. Současně je zdůrazněno, že to neznamená fyzickou nesmrtelnost. Možnost opětovného vstupu do těla se tedy nabízí jako přijatelné a celkem rozumné vysvětlení.

Jedním z nejčastěji citovaných biblických míst, na které upozorňují přívrženci reinkarnace, je 16. kapitola Matoušova evangelia:

Matoušovo evangelium 16,13-16
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Oni řekli: "Někteří za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha."

Věřili židé v převtělování? Tajná židovská nauka (později kabala) reinkarnaci uznávala. Lze ovšem namítnout, že většina společnosti neměla o existenci ezoterní mystické tradice ani potuchy, takže by se mohlo zdát pochopitelné, že Ježíš byl považován za jednoho z proroků, který vstal z mrtvých. Nicméně i na to je možné odpovědět, že lidé neměli k takové domněnce důvod, protože o Ježíšovi se vědělo, že je synem Marie a Josefa.

Matoušovo evangelium 17,10-13
Jeho učedníci se ho zeptali: "Jak to, že učitelé Písma říkají, že nejprve musí přijít Eliáš?"
On odpověděl: "Eliáš opravdu přichází a bude všechno obnovovat. Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak i Syn člověka bude od nich trpět."
Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.

Považoval Ježíš Jana Křtitele za znovuzrozeného Eliáše? Odpůrci reinkarnace tvrdí, že Eliáš nezemřel, a tedy že se nemohl ani vtělit. Ve Starém zákoně je o něm psáno, že "vystupil ve vichru do nebe" (2 Kr 2,11). Ježíš prý nehovořil o fyzické totožnosti Jana Křtitele, ale o jeho prorockém duchu, který měl s Eliášem společný. Na přímý dotaz farizeů Jan Křtitel navíc v Janově evangeliu odpovídá, že Eliášem není (J 1,21).

Janovo evangelium 9,1-3
Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: "Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?"
Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit skutky Boží."

Je zřejmé, že otázka učedníků by bez víry v reinkarnaci nebo preexistenci postrádala logiku. Jak jinak by se mohl člověk prohřešit už před svým narozením? Obvyklý výklad zastánců oficiální církevní věrouky dělá z učedníků hlupáky neschopné předem zformulovat svou otázku. Naštěstí existuje i jiný výklad, který považuji za mnohem reálnější. V evangeliích je psáno, že apoštolové na rozdíl od ostatních lidí "znali tajemství království Božího" (Mk 4,11), lze tedy předpokládat, že byli zasvěceni také do tajemství převtělování. V tom případě by jejich otázka nebyla nesmyslná.

Obraťme nyní svou pozornost ke Starému zákonu. Také tam lze narazit na několik velice pozoruhodných výroků, například v první kapitole knihy Jobovy (6. stol. př.n.l):

Job 1,20-21
Tu Job vstal, roztrhl si oděv a oholil si hlavu. Pak padl na zem, klaněl se a řekl: "Nahý jsem vyšel z mateřského lůna, nahý se tam vrátím."

Tento citát ani nehodlám komentovat. Myslím si, že zde se autor vyjádřil velice jasně a srozumitelně.

Bible a karma

S myšlenkou reinkarnace úzce souvisí také zákon karmy. Karma je slovo sanskrtského původu. V doslovném překladu znamená "čin" nebo "jednání". Zákon karmické odplaty je definován jako neustálý sled činů a jejich následků. Po každé akci následuje reakce. Vše, co učiníme, se nám dříve nebo později vrátí. Spravedlivá odplata nemine nikoho. To platí v dobrém i ve zlém. Ve Starém zákoně je to vyjádřeno nemilosrdně:

Exodus 21,24-25
Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu.

Žalmy 7,16-17
Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.
To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne.

Přísloví 11,24-31
Někdo je štědrý a jeho bohatství vzrůstá, jiný nadmíru hromadí, a jen chudne.
Duše, která žehná, bude prospívat, a kdo napájí, bude napojen.
Lid proklíná lichváře s obilím, požehnání na hlavu toho, kdo je prodává.
Kdo míří k dobru, dojde přízně, kdo jde za zlem, toho zlo postihne.
Kdo spoléhá na bohatství, padne, ale spravedliví vyraší jako listí.
Kdo svůj dům zanechává v nepořádku, dědí vítr a blázen se stává otrokem moudrého.
Plodem spravedlivého je strom života; moudrý si podrobuje duše.
Dostává-li spravedlivý zde na zemi svou odplatu, čím spíše zlovolník a hříšník.

Kazatel 10,8
  Kdo kopá jámu, padá do ní, kdo podkopává zeď, toho uštkne had.

Izajáš 33,1
Běda tobě, který šíříš zhoubu a sám nejsi huben, který jednáš věrolomně, ač se vůči tobě nikdo věrolomně nezachoval. Až dokončíš zhoubu, propadneš sám zhoubě, až dovršíš věrolomnost, bude věrolomně naloženo s tebou.

Ozeáš 8,7
Zaseli vítr, sklidí bouři.

Nový zákon neúprosný karmický princip změnil. Ukázal, kudy vede cesta ke spáse.

List Římanům 6,14
Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.

List Římanům 8,1-2
Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.

V okamžiku, kdy se člověk rozhodne následovat Krista a nastoupí mystickou cestu, stane se karmický zákon podružným. V našem srdci se narodí Boží Syn, který může provinění rozpouštět nebo transformovat. Všechny okolnosti našeho života se začnou přizpůsobovat nově vytčenému cíli. Ježíš však nepřišel zákon zrušit ale naplnit. A samotná víra (tak, jak ji chápeme dnes) ke spasení rozhodně nestačí.

List Jakubův 2,14
Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?

Povinností každého křesťana je následovat Krista. Povinností každého člověka je neporušovat karmické zákony a hledat pravý smysl svého života. Souzeni nebudeme na základě své víry ale na základě skutků.

Zjevení Janovo 22,12
A hle, přijdu brzy a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků.

Matoušovo evangelium 7,1-2
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám.

Matoušovo evangelium 5,26
Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Matoušovo evangelium 26,51-52
A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: "Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou.

Druhý list Korintským 9,6
Toto však vězte: Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet; a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.

List Galatským 6,7
Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.

Zjevení Janovo 13,10
Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí. Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít.

Z diskuse:

Víra "křesťanů" v reinkarnaci je však v přímém rozporu s Biblí, protože spása křesťana vězí v Kristu a ne ve slušném chování: "A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají." (Židům 9:27-28)

Odpověď autora:
Tuto pasáž z Listu Židům odpůrci reinkarnace často citují, ale význam, který je tomuto výroku přikládán, lze úspěšně zpochybnit.

1) Ekumenický překlad Bible s původním zněním textu manipuluje. Ostatní překlady do češtiny jsou přesnější. Například Nová Smlouva KMS:

"A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud, tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže těm, kteří ho očekávají k záchraně."

2) Výrok rozhodně není v protikladu s naukou o reinkarnaci. Každý člověk jednou umře. Vše, co má počátek, má i svůj konec. Vše, co se narodilo, musí i zemřít. Většina náboženských tradic se shoduje v názoru, že člověk po odchodu ze svého těla prochází zvláštním stavem vědomí, kdy do všech detailů vidí a hodnotí zpětně celý svůj život. Bůh mu ukazuje, kde se dopustil chyb, nebo kde naopak jednal správně. Stejné zážitky popisují lidé, kteří přežili klinickou smrt. Autor epištoly Židům se tedy nemýlil, když napsal, že je nám uloženo "jednou zemřít a potom bude soud". Naše bytostná osobnost tvořená tělem, duší a duchem se po smrti rozpadá a přežívá pouze její nesmrtelná část. Druhá část výroku podotýká, že Kristus byl obětován jednou. Ani tam není žádný rozpor s převtělováním. Někteří "křesťané" by možná Krista rádi nechali ukřižovat podruhé, jen aby měli větší "jistotu spasení", ale to neznamená, že je taková věrouka správná. Je jednoduché tvrdit, že má spása nespočívá ve slušném chování ale v Kristu. Tato teze je v zásadě pravdivá ale pouze v případě, pokud je dodržená zásadní podmínka:

Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane', vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. (Matouš 7:21)

Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem. (Lukáš 14:27)

Chce-li někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji. Kdo však zahubí svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji. Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši? (Marek 8:34-36)