Další překlad starého textu z konce 14. století.
Zdálo se mi, že vidím ležet nemocného člověka, kterého uvnitř sžírá jakási veliká bolest. Spínal prosebně ruce, zjevuje mi svou nesmírnou trýzeň, a dožadoval se ode mne pomoci. A tu mi jakýsi duchovní hlas pravil: „Pomoz mu!“
I promluvil jsem k tomu nemocnému: „Jak ti mohu pomoci?“
A on odpověděl: „Ranami Kristovými. Hledej je ve svém postu a ve spojení s Bohem v jednotě. Jinak se můj stav nezlepší, jedině když budu zajedno s Bohem a budu si toho vědom. Příčinou mých muk není totiž nic jiného než můj nepokoj. Neboť hle, při všem, co dělám a čeho se straním, při všem, co se mi přihází, vždycky mám pocit, že to má být nějak jinak.“
Nato jsem já řekl: „Věz, že půst, bdění, modlitba ani všechny skutky, jež počínají i končí v čase, nemohou tě posvětit a sjednotit s Bohem.[1] Jsou totiž časné, v čase začínají a končí, a jsou to tvé skutky. Jenže Bůh je Bůh, a ty jsi člověk.[2] Proto je nerovnost mezi Bohem a tvými skutky, a právě pro tuto svou nerovnost nemohou nastolit jednotu. Krom toho nejsou tvé skutky samy o sobě ani dobré ani svaté, pročež také nemohou nikoho učinit dobrým ani svatým. Všichni ti, kdo takové skutky konají proto, aby se sjednotili s Bohem, žijí v klamu.“
I pravil ten člověk: „Co a jak mám tedy dělat?“
Odvětil jsem: „Buď nástrojem Božím a místem, kde působí Bůh. Neboť věz: nakolik si člověk přisvojuje nějaké dílo, jež skrze něj Bůh působí, natolik není s tím dílem v Boží vůli; je totiž Boží vůle, aby člověk byl toliko nástrojem Božím a prázdným místem. Činí-li člověk takto, tu v něm všechny skutky stojí stejně vysoko a žádný není horší ani lepší než jiný, neboť všechny směřují k míru v člověku.“
Tehdy jsem se obrátil a spatřil jsem kohosi, kdo vyhlížel jako duchovní. Byl to dominikán, toho času mistr Písma svatého, a v rukou třímal písařskou tabulku. Zeptal jsem se ho, co má v úmyslu.
Odpověděl přísně: „Píši, že jsi zavržen od pravé křesťanské víry. Tvrdíš, že nikdo nemá konat dobré skutky, jako je půst, bdění, modlitba a jiná cvičení, že prý nejsou k ničemu. A říkáš také, že všechny skutky jsou v člověku stejné. To je blud, který se protiví veškeré pravdě!“
Tu jsem pravil: „Poslyš, neřekl jsem, že by skutky vedly k mylnému názoru. Řekl jsem, že nesprávný názor vede ke zbytečným skutkům. Učiň tak Bohu k vůli, a poslyš, co tím míním!“
„Proto jsem tady,“ řekl.
I pronesl jsem toto: „Věz, že všechny skutky, které kdy všichni tvorové vespolek vykonali ve svém stvořeném rozumu, nevyrovnají se tomu nejmenšímu skutku, jejž v člověku působí Bůh. Pročež také všichni, kdo něco činí kvůli Bohu nebo Božím darům, mýlí se ve svém přesvědčení, že mohou svými skutky dosáhnout Boha. Nepoznávají, že je to Bůh, kdo v nich působí skutky proto, aby se mu odevzdali a nahlédli, že on je tím vším: hledáním i nalézáním, toužením i přijímáním, jměním i schraňováním i pravým pokojem v důvěryplné jistotě. A chceš-li, sám poznáš, že mluvím pravdu! Pohleď sám do sebe a uvidíš, zdali jsi dosud všechny ctnostné skutky konal skrze Boha, anebo kvůli Božím darům; pohleď a shledáš, že žiješ v úvahách o svém vlastním užitku, a ne ke cti a slávě Boží. Rozumíš-li, zajisté to v sobě spatříš! Všimni si, že v ničem z toho nenalézáš pokoje. Pořád máš dojem, že by to mělo být nějak jinak a lépe. Ten nepokoj ukazuje, že nejsi pokojným, odevzdaným nástrojem Božím, v němž toliko Bůh je tím, kdo chce, působí a koná. Ty sám chceš všechno řídit a konat. A proto tě uvnitř tvé vlastní dílo trestá, zatímco má být přece hodno chvály. Pohleď sem, co děláš správně, a co nesprávně. Hle, pokoj a mír, který máš v pohrdání sebou samým a v naprostém sebeodevzdání do Boží vůle, v odevzdanosti, v níž jsi obrácen k věčnému předobrazu. Na něm vidíš, že jsi k ctnostným skutkům vyvolen bez svého přičinění. A právě tak se mají v tobě tyto skutky uskutečňovat v čase, aniž si je přisvojuješ, a ono věčné vyvolení ti nedá spočinout, dokud skrze tebe proudí ctnost ve výzvách času: toť pokoj a mír. Pak totiž tvá pomíjivost v čase a tvé bytí ve věčnosti dojdou v tom skutku rovnosti, a skutek tu uzří sám sebe ve svém věčném obraze. Tehdy stane člověk v míru a pokoji. Neboť zde je ctností samou a všechny ctnosti se tu konají skrze něj v jeho pravé odevzdanosti, a nikoli v pohrdání tím, co je vskutku správné, jak učí falešní vyznavači svobodného ducha, nýbrž v sebeodevzdání. Takové lidi by bolelo, kdyby se měli stranit nějakého konání, a s radostí by se nechali rozdrtit a roztrhat až po samo své vlastní Nic, které k nim v tom všem promlouvá. Toť jejich pokoj a mír, jejich radost, jejich potěšení, jejich život.“
Tu se ten mistr či pán poklonil a pravil: „Bůh buď pochválen, že kdy stvořil tebe, tvora, v němž vpravdě září Boží světlo!“
Padl jsem před ním na zem a upřímně jsem ho prosil: „Učiň tak skrze Boha a otevři se tomu, jemuž jsou otevřeny všechny věci. I ty mu buď otevřen, jinak budeš ve velké trýzni.“
On řekl: „K tomu jsem dosud nedospěl ani v nejmenším.“
A tu byl spánek u konce...
[1] Srov. M. Eckhart,
Naučení. 4. O užitečnosti opouštění, uvnitř i navenek: „Nepokoušej se založit svatost na nějakém konání; svatost by měla být založena na nějakém bytí, neboť skutky neposvěcují člověka, ale člověk by měl posvěcovat skutky. Ať jsou skutky sebevíce svaté, jakožto skutky nás vůbec nemohou posvětit“; in: Sokol (ed.), Eckhart
2, str. 126.
[2] Srov. Iz 55, 8–9: „Moje myšlenky nejsou myšlenky vaše, a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a myšlenky mé myšlenky vaše.“