Zapomínáme, že je pomíjivý a přesto se jím necháváme strhnout a ovládat. A tak logicky nedochází k růstu našeho Ducha a uzdravování Duší, ale paradoxně je hubíme.

Zkuste se jen na okamžik zastavit a představit si věznici, jež jsme nastolili našemu vnitřnímu životu. Vidíte tu schoulenou plakající Duši, která nemá už sil překřičet vaše ego, aby ji vypustilo na světlo, kde by měla možnost znovu se rozzářit a probudit ve vás vnitřní dítě co si tak rádo hraje, usmívá se, nezná lži, sobeckosti, povrchnosti a přetvářky?

Pokud se vězníme, dáváme prostor nevyrovnanosti, jejíchž vibrace jsou úrodnou půdou pro neustále zhoršující se myšlenky bez víry v lepší zítřky.

Pravda bývá smutná a bolestivá. Nechceme o ni slyšet a někdy snad i vědomě před ní zavíráme dveře a zamykáme je na dva západy.

Lidská duše je tím nejsložitějším "orgánem", se kterým jsme se dodnes nenaučili správně zacházet, ačkoliv jej neustále vědecky zkoumáme. Stav přístupu k pacientům s "ochoravělou duší" se v naší zemi v posledních letech sice poměrně zlepšil, přesto však lékaři na celém světě svou lidskou omylností mohou nadělat mnoho nenávratných chyb a poznamenat naše další bytí .......