O pár let později:

Přišel podzim a sním neustávající příliv božských slz a tlejícího listí. Ležela jsem ve své posteli. Právě jsem se chystala zapít pravidelnou dávku léků horkým čajem . V tom jsem znovu uslyšela známý hlas:"Nedělej to!". Poslechla jsem a léky nepolkla. Druhý den jsem oznámila svému ošetřujícímu lékaři, že nemoc si zaslouží přirozený průběh. Odmítla jsem léčbu a odevzdala tělo boji s chorobou, přičemž jsem neopomenula skutečnost, že v každé bitvě podstupujeme riziko prohry.

Svůj čas jsem trávila v malém pokoji. Často jsem pohlížela z okna na stromy a na jeho barevné proměny. Hledala jsem pravdu ve svých myšlenkách. Každou minutu, při každém tepu srdce. Konečně jsem svou čistou hlavu položila do pestrého polštáře, který jsem dostala jako dárek. Šetřila jsem si ho pro tento okamžik. Byla jsem ospalá a unavená. Tělo mě přestávalo hřát.

Náhle jsem ucítila znovu ten proud. Tentokrát mnohem intenzivněji. "Už mi není zima", vykřikla jsem nadšeně. Kdosi přede mě postavil zrcadlo. Nahlédla jsem. Mé fyzické tělo se rozplynulo. Na Zemi z něho zbyl jen popel, ale já jsem směla pohlédnout do tváře nádherné Pravdě. Zrcadlem se s lehkostí hemžila duha nepopsatelné krásy opisující mé pomyslné žíly...něžná, hebká růž následována oslnivě zářící žlutí božství chráněného čistotou namočeného štětce v bílé tempeře přecházející do nekonečného bledě modrého prostoru jistoty, jež lidské oko ještě nespatřilo.

Našla jsem tu Pravdu, o níž lidé bez přestání spekulují. Tu Pravdu, jež mnozí zavrhují. Pravdu co moudří hledají. Někteří marně tápou ve tmě, jiní se blíží světlu. Od této chvíle, která se proměnila v nepočitatelné okamžiky, je mým úkolem našeptávat a v podobě zmiňované duhy navštěvovat ty bytosti, jimž Pravda je cennější než zlato..