Slunce praží a já přivírám oči. Téměř nic nevidím. Musím jít dál, sama a nevybavená. Povlečená kůže se stahuje stejně jako pleťová maska na obličeji, kterou ženy používají pro svou krásu. Já se však cítím jako ušmudlané svinče ve výběhu. Mám se snad zlobit na vítr, prach či slunce?

„Sebe pozoruj, sebe poznávej a v sobě hledej odpovědi, mé dítě“, kdo to promluvil? Mé vyšší Já? Ano, samota mi napomáhá, odpovím si. Není toho mnoho, co by usnadnilo mou cestu. Ochránit oči před žárem a potkat tak pramen vody, abych se očistila a ulevila si od nepříjemného svírání kůže.

Cesta vyprahlou pouští byla sic dlouhá, ale můj cíl mne hnal kupředu a dodával síly. Prvně jsem to pocítila. „To proto, že jdeš za vlastním rozhodnutím“, připomnělo se mi znovu mé Já.

Odpočinek jsem vychutnávala při pohledu na zapadající ohnivou kouli, která zavládla nad prostorem, v němž jsem se ocitla. V ten okamžik jsem poznala, že jeho paprsky pronikají hlouběji než jen na povrch našeho těla, jemuž dodávají snědost. Šla jsem se sluncem v zádech vstříc právě vycházejícímu chladivému měsíci. Promlouvala jsem i k němu, a směla ho poznat. „Držím stráž nad vašimi hlavami“, odpověděl. „Pěknou práci odvádíš, když mou hlavu zaprášíš a oči zaslepíš“, pronesla jsem nahlas.

„Opravdu je to měsíc, kdo tropí tobě nesnáze?“, odporovalo mé Já, až jsem se zastyděla. „Až pochopíš, očistíš se“.

A tak tomu bylo. Mé vyšší Já mne potrápilo natolik, že jsem při své dlouhé cestě připustila sama sobě, jak nečistě jsem se k němu chovala, jak jsem svým přístupem k životu špinila jeho opravdovost a jak jsem před ním zavírala oči. Bůh požehnal mi touto cestou, abych na vlastní kůži okusila hořkost a zákeřnost přírody, jenž mne dokonale zrcadlila. Pokořila jsem se v pravou chvíli a zachránila svůj život před záhubou. Pokora mi věnovala dostatečný přísun průzračné vody a dostatečnou ochranu očí, abych směla dál jít po své cestě v čistotě, s otevřenýma očima a už ne sama.