Současní hledači drogových (houbičkových či ayahuascových) úletů, někdejší jógíni, mystici, ale i spiritisté, nebo malíř František Kupka a jemu podobní nadšení hledači absolutna také brzy zjistili, že počátek takovéhoto skutečného zklidnění mysli je provázen geometrickými vizemi, či dokonce přeludy a vidinami. Zatímco adepti jiných mystických a extatických tradic (včetně té křesťanské a islámské) se těmito vizemi nechávají unášet (či zastrašovat), a uvěří, že se s Ježíšem, svým zemřelým mistrem, Panenkou Marií nebo dokonce Bohem skutečně setkali, zenoví učitelé rozumně nabádají mnichy, aby se tím nedali ovlivnit a zastavit v meditačním úsilí. Je to jen „makyo“, chvilkový přelud, není to nic důležitého, říkají. Je třeba jít dál.

Problém je v kuřeti a slepici, nebo jinak, v mozku a mysli. Tedy v možnosti, jak si ověřit (hmotně) reálnost (nehmotného, vibračního) zážitku, když vše, co vnímáme, vidíme, je jen promítání na monitor naší mysli. Navíc ovlivněné (zkreslené, zabarvené) zkušenostmi, databází negativních emocí od narození, povahou a charakterovými vlastnostmi a kvalitami (ovlivněné porodem, výchovou, tréninkem zvládnutí emocí, či jak je tomu u nás, jeho naprostou absencí). Jak si může mysl být jista, že to, co vidí a zažívá, není jen činnost mozku? Jak může mozek slovem odhalit past slova nebo procesy v něm probíhající? V tomto smyslu oceňuji jiné rčení, zdařile popisující naši dosavadní, počáteční „vědeckou“, nebo, chcete-li, racionální snahu pochopit vědomím vědomí: „Vejce poučuje kuře, jak se snáší“.

Jedna část čtyřúrovňového procesu, neustále probíhajícího v jedné speciální části našeho mozku, v amygdale, je např. zaměřena na rozlišování, co je sen a co skutečnost. Ti, kteří to nedokáží rozlišit, brzy hynou, nebo dožívají v blázincích: jejich mozek je (v prožívání života Napoleona či jiné slavné osobnosti dějin) dokonale přesvědčivý.

Dobře si vzpomínám, jak jsem poprvé delší dobu seděl v zazenu. Bylo to v polském zenovém centru v Katovicích, kde se meditovalo směrem ke zdi, na které byla připevněna pytlovina. Já tenkrát nic o makyu nevěděl, a prostě jsem dělal, co bylo řečeno: „Seď zpříma v pozici lotosu, bez jediného pohybu, s očima trochu sklopenýma, ale jaksi rozostřenýma, a počítej dech od jedné do deseti .“ Pozici jsem už uměl, výdrž jsem měl taky, ale to, že se mi před očima začne pohybovat stěna a pak se na ní budou promítat nejrůznější obrazce, tvary a výjevy, mne překvapilo a zpočátku trochu vystrašilo. Naštěstí jsem večer  v místní strojopisné samizdatové knihovně našel polský překlad knihy P. Kapleaua Tři pilíře zenu, ve které tento kanadský a první současný západní mistr zenu nepoučeným Evropanům (na rozdíl od Asiatů, kteří to nikdy nepotřebovali, protože klášter byl téměř u každé vesnice) vysvětluje, jak sedět, co v zazenu dělat, a čeho a jak se, v případě makya, vyvarovat.

Skutečnou a vědecky ověřenou teorii vzniku těchto (entoptických a jiných) vizí ještě neznáme, to ale nic nemění na pronikavé a empirické moudrosti dávných prvních adeptů a mistrů zenu, kteří rozeznali fyziologický původ těchto přeludů a již celá staletí tak šetří spoustě meditátorů řadu následných nepříjemností.

Oni ti dávní mistři a guruové měli pravdu. Svět je skutečně iluze. Svět je to, co každému z nás promítá mozek na monitor mysli. Navíc s půlvteřinovým zpožděním (aby stihl sladit smyslové vjemy s databází paměti, databází emocí a sjednocující vlnou elektrických kmitů o 40 Hz). Iluzí také bylo a je tvrzení o jediné objektivitě dneška, vědě. Je stále zřejmější, že iluzí, májou, je i právě ona zvláště v minulém století (a bohužel u nás doposud) tak obdivovaná a propagovaná „objektivita“ vědců. Každý vědec je přece jen člověk a i on tedy žije v téže půlvteřinové iluzi přítomnosti. „Nad podílem nevědomí ve vědě nelze jen tak mávnout rukou,“ píše S. Pollack. Každý, i ten proklamativně nejobjektivnější vědec (nebo ryzí racionalitou se neustále zaštiťující makroekonom), ať se ohání objektivními podklady svých tvrzení sebevíc, je tedy také ovlivněn svými emocemi, které mu nevědomě jeho objektivitu „zabarvují“.

Dlouhodobá pravidelná meditace tak je, dokud nepřijdeme na efektivnější a především rychlejší způsob práce s myslí, doposud jedinou známou metodou, která dokáže prokazatelně transformovat (a nepřímo pozitivně ovlivnit) i ony nevědomé, od první vteřiny života hluboce zafixované (bohužel většinou negativní) emoce, jimiž naše běžným životem rozbouřená mysl přímo oplývá. Buddhisté (a meditátoři) jsou prokazatelně šťastnější, zdravější, ekologičtější. Jenže proto také jedno slavné zenové rčení zní: „Když potkáš Buddhu, zabij Buddhu!“ V našich křesťanských končinách bych dnes mohl parafrázovat: „Když potkáš Ježíše, zabij Ježíše.“ Rozuměj, nenech se zmást iluzí, makyem, protože tvá duchovní cesta (transformace toho, jak nevědomě pracuje mozek) by tím mohla být pozastavena, nebo zcela zablokována.

Většinou tyhle vize známe jen z literatury a umění (např. vize sv. Antonína), a řada „vizionářů“ negativní intenzitu svých vizí neunesla. Lze ovšem „ulétnout“ i v jinak: dostane-li se k duchovnosti usilovně směřujícímu nadšenci náboženské (extatické) vize, je to vize (makyo) často dokonale pozitivní. Zářící všepronikající světlo, pocit, že člověk všemu rozumí, vše zapadá a kypí propojeností a logikou požehnané existence - to vše je tak hlubinné a přesvědčivé, že není proč pochybovat. Jenže je to zase „jen“ vize.

Vzpomínáte na americký film Fenomén? John Travolta hrál mladého muže, který zažívá jak ona světla shůry, tak praktický vzmach své inteligence (dokáže se např. za hodinku naučit cizí jazyk). Nakonec se ale zjistí, že má nádor na mozku, který to vše způsobuje (rozuměj, nádor ovlivňuje mozek, který je stvořitelem našich světů).

Z jiného pohledu ale to, že se tyhle a podobné (pozitivní!) vize a makyo stávají stále většímu počtu lidí, svědčí jak o rostoucí potřebě praktické duchovnosti, tak o neuvěřitelných potenciálech lidské mysli. Teoreticky může tyto vodopády extatického požehnání zažívat každý člověk: každý máme v zadání svého (v ideálním případě nepoškozeného a životem v materialistické společnosti nedeformovaného) mozku možnost osvícení. Každý můžeme zažít hlubinné a tak slastné obrácení Šavla na Pavla (o čemž svědčí z poslední doby transformace materialisty a nemocného vědce dr. Krále v tolerantně polemického a zážitkem setkání s Bohem a dokonalostí niterného světa duchovnosti dokonale uzdraveného a cizí jazyky najednou ovládajícího člověka). Každý máme potenciál být ne historickým Buddhou nebo Ježíšem, ale podobně probudivší se (slovo buddha znamená z iluzí programu svého mozku „probuzený“) osobností, která konečně začne využívat možností své (doposud jen na téměř živočišné úrovni probíhající) existence. Takovýto zážitek pak dokáže nejen léčit a duchovně transformovat, ale navíc dát a dávat smysl naší individuální, ale i kolektivní, všelidské existenci.

Potkávejme (ve svých vizích) Buddhy, Ježíše nebo Panenky Marie (jako se to stalo mně) – stále lepší než kdybychom potkávali satany, vetřelce, esesáky či binládinovce, a vychutnejme si požehnání takovýchto okamžiků. Pozdravme je, ale jděme dál. Jsou to jen (jakkoliv pozitivní) makya. Cesta za dokonalou duchovností je sice na rozdíl od komentářů mnohých z těch, kteří „potkali Ježíše či Buddhu“ a zastavili se tak, pracná a mnohdy i bolestivá (viz úvodní citát), ale rozhodně stojí za to.