Často čtu, to je nebo to není duchovní, toto je pravda, toto není pravda, já mám pravdu, oni jsou zlí, ty jsi neduchovní, tebe čeká utrpení, já věřím svým zkušenostem, počkej - karma tě naučí, salónní advaitisti, zlá ega atd. atd.
Já jsem, pocit Bytí, Vědomí Já jsem, je tu ale vždycky PŘED všemi takovými úvahami.
Bez Bytí by tu žádná úvaha nebyla.
Duchovno.
Moc hezký slovo, moc hezký odvětví, směr, cesta, náplň života, jeho smysl, hledání smyslu, hledání Pravdy i pravdy, osvobození, osvícení a řada dalších moc hezkých slov....mysl. Mysl. Nic než mysl. To "druhé".
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kdysi se mě kamarád ptal, co s tím duchovnem furt mám. Já na to, že život, jeho smysl a tak, hledání bezpříčinné radosti a štěstí a vysvobození a mudrci a Bůh... On chvíli mlčel a pak řekl: no, to je, jako když mě baví tenis a auta, tak tebe baví duchovno. Já, že ne, že vyšší smysl, evoluce, cesta k nirváně a opět Bůh... On: hm, mě baví tenis a auta, tebe tohle, je to furt to samý - nějak se zabavit musíme.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Já jsem je "první". Všechno ostatní je "druhé". Vím, že jsem, vím, že jsem to já, kdo je a že ať už jsem v modu já nebo JÁ, pořád jsem to já, protože dvě já nejsem.
Nejdřív jsem já, pak až to, co já vnímám, co považuju za duchovno nebo neduchovno, za zlé nebo dobré.... Vím, že beze mě by nebylo nic, protože pokud nejsem, není, kdo nebo co by vnímalo cokoli jakoby druhého, takže stejně ať chci nebo nechci, ať to vím nebo nevím, jsem pouze JÁ a můžu se považovat za oddělené já a to druhé za to druhé, za to ostatní, ale stejně jsem to JÁ-JÁ, kdo tomu všemu a všem druhým dává život svou pozorností JÁ k já, co jako JÁ nechápu, chápu to jako "druhé". Ale první i druhé je totéž. V tomto modu je ale praktické pro fungování života, jaký je, pracovně, smluvně vnímat to první a to druhé. Já a ne-já. Přesto je pouze JÁ. Pak jakoby JÁ-JÁ. A pak jakoby já.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
A kde je v tom nějaké duchovno? Co není duchovno? Co není z Ducha, když všechno co je, závisí na mě-JÁ. Námitku, že to je solipsismus - třeba - opět vnímám já, všechno vnímám já, beze mě nejsou ani mistři, ani Bůh, ani nic, ani všechno, co nevnímám, neuvědomuju si, není. Namítnete, že pro mě není. Ano, ale tak je to se vším. Je Austrálie, když o ní nepřemýšlím a neuvědomuju si jí? Není. Pro mě není a tím pádem je, až když o ní vím.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kdysi jsem měl zážitek, že všechno a všichni je tu jenom proto, že Já jsem a proto, abych si toto - Sebe - uvědomil. Maháriši, Vacek, tyto spory, celý svět, vesmír, je tu proto, aby si uvědomil sama sebe.
Je to můj zážitek, všechno je můj zážitek. Všechno, co žiju, je můj zážitek a moje zkušenost. Zkušenost JÁ. Vím úplně všechno, protože cokoli se objeví v mysli, vím. I nevědění, i nevědomost. Vím, že nevím, je také vědění. Zároveň nevím vůbec nic, protože všechno se dá různě vysvětlit a interpretovat myslí, jen to, že jsem, je nepopiratelné. Jen JSEM je skutečné a první. Smluvně druhé je - jsem Dan, ty jsi on, ona, to je tohle a tohle není tohle.....
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Tak jaké duchovno a neduchovno? Jaké knihy a pravdy a zásady a nezásady a advaita a neadvaita a zanesená nádí a tisíciplátečné lotosy a škodlivost kouření a ....to může jít až do nekonečna.
Stejně o tom všem vím já. Pouze já. Jsem tu "dřív" než všechny tyto věci. Jsem tu dřív než Dan, než oponent Dana, než bolest v pravé noze Dana, jsem tu dřív než celý svět a jeho dějiny a jsem zároveň plně přítomen v každé z těchto věcí a osob a jevů a zároveň naprosto nepřítomen, protože jsem tu dřív než ony, než vy.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pokud připustím, že jsou ostatní - i když jen pro mě, když jsem v modu Dan - pak nemohou být jiní.
Nemohou, nemůžete nebýt JÁ.
Jste JÁ jako já, protože JÁ si vás uvědomuje/ji.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Stačí Já jsem neustále vnímat jako první a ono se samo vede od iluze k Pravdě.
Já jsem není nikdy nové, proto ani tento článek nemůže říct nic nového, protože všechno, co je nové, je zároveň "druhé". A "druhé" se dá rozebírat donekonečna. Ovšem druhé vede k prvnímu jenom chvíli (příprava, rozlišování), posléze už je třeba zaměřit se jen a pouze na Já jsem, na to první. Je to majetek a možnost každého z nás stejně. "První" i "druhé" se pak o sebe postará samo - zmizí v Tom.