Kdybych znovu žila se svým mužem, byla bych mu víc ženou.

Nechovala bych se k němu z pozice síly, protože to je mužská role, ale učila bych ho síle své lásky. Víc bych ho objímala a hladila než se přela a bojovala.

Neříkala bych, že k němu budu milá až potom, co bude milý on, protože muž přece nemůže vědět, co to je být milý, ale byla bych k němu milá, aby se naučil, co to znamená a jak je to i pro něho výhodné.

Nenutila bych ho žít podle svých očekávání, ale očekávala bych, že bude žít svůj život.

Už bych ho nekritizovala, protože to s muži nefunguje, většinou se zaseknou a nikdy na tuhle „prohru“ nezapomenou. Naopak, vždycky, i za sebemenší věc, bych ho chválila.

Víc bych mu naslouchala, a méně ho poučovala. Vím už totiž, že muži říkají stejnými slovy něco jiného než ženy (berou vše jako instrukci), a také že mluví málo, ale co řeknou, na rozdíl od žen udělají.

Nenechala bych se kamarádkami přemluvit k tomu, abych o něm mluvila, natož negativně. Naopak, vždycky bych stála při něm a bránila ho, třeba proti kamarádkám, ale dokonce i proti svým rodičům. Z historie a pozitivních příkladů totiž vím, že když žena následuje svého muže, zvláště v dobách krize, vždy ji to nakonec posílí a o to víc je sama sebou.

Už bych nevyžadovala, aby mi i po letech vyznával lásku před svými kamarády a už vůbec ne před jeho nebo mými rodiči nebo kolegy. A nechala bych na něm, jestli se budeme na veřejnosti držet za ruce.

Pokud bych chtěla, aby opravil kapající kohoutek, zmínila bych, že obdivuji jeho organizační schopnosti, s jakou vždycky dokázal sehnat opraváře (nechala bych na něm, kdy a jak), a jen tak mimochodem bych vyjádřila přání, aby ten kohoutek přestal kapat.

Nenutila bych ho chodit se mnou nakupovat, ale o to víc bych obdivovala, jak dokáže sehnat co je třeba.

Vysvětlila bych mu každý měsíc, že před menstruací a často i během ní budu říkat věci, které tak ve skutečnosti nemyslím – aby to nebral vážně (aby se k smrti nelekal že je našemu vztahu konec).

Naopak bych brala velmi vážně, když by se podivil nad mým dvacátým svetříkem nebo tričkem.

Domluvila bych si s ním jasné signály – například, když přijdu nahá (tomu neodolá žádný muž na světě), mám chuť se milovat. Nebo když si dám na hlavu ručník, bolí mne hlava (aby nepodléhal hlubinné krizi že zase něco zkazil). Už totiž vím, že mlčení ženy je mučení muže a muž je z ženy stále poněkud zmaten.

Nikdy bych mu nekladla nezodpověditelné otázky, protože už vím, že když muž něco neví, je ponížen a bere to jako životní prohru. A také bych o něm už nechtěla, aby rozhodoval, který svetřík mi víc sluší.

Nerozčilovaly by mne jeho ironické poznámky, protože bych už věděla, že to je jako když kluk podrazí holce nohy, tedy způsob pozornosti a vyjádření zájmu.

Nejprve bych ho nakrmila, a až potom bych si s ním povídala.

Nevytírala bych a nezametala pod jeho židlí, když na ní zrovna sedí, protože už vím, že i on v bytě potřebuje svůj bezpečný koutek a je tím ponižován.

Nevyčítala bych mu noviny a televizi, protože už vím, že to je jeho odpočinek po „lovu jelena“.

Neustále bych mu dávala najevo, jak mi imponuje, a sama bych se ho snažila co nejvíce (něžností, péčí, nebo nahotou) inspirovat. Nikdy bych mu neříkala, že se k sobě nehodíme, protože je tak jinej, ale obdivovala bych ho, jak je krásně jinej.

Omezila bych sledování telenovel a romantických filmů, protože se skutečností nemají pranic společného: jen programují k závislosti ke konzumu (propagovaných předmětů a pomyslných rozkoší). Už také vím, že poměřovat svého muže vyretušovanými hvězdami je nesmysl a začátek konce vztahu.

Nepřipravovala bych se na milování pozdě v noci dvacet minut v koupelně, protože vím, že nečinností trpí a že by mi mohl usnout, ale pomilovala bych se s ním a až pak bych šla do koupelny. A i kdyby zpočátku nechtěl, už vím, jak snadné je přemluvit ho k tomu. Při milování bych ho za neustálé chvály stále učila, jak mne potěšit. Už totiž vím, že zatímco žena je desetkrát citlivější než muž, a to na celém těle, muž je skutečně citlivý většinou jen na tom jednom místě, takže evolučně nemůže mít nejmenší ponětí, jak hladit ženu. A také že to má v tomto a jiných ohledech se mnou těžké, protože jemu ke spokojenosti stačí, abych přišla nahá.

Kdybych znovu žila se svým mužem, byla bych mu vstřícnou, jemnou a přijímající ženou, a on by pak tím víc byl uvolněným, ale zároveň silným, citlivě na mé potřeby reagujícím a oporu poskytujícím mužem.