Česká krajina je kulturní krajinou; nedotčená místa u nás téměř nezbyla (lze snad zmínit Boubínský prales nebo Křivoklátsko, od středověku chráněné jako královský lovecký revír). Přesto se zde na malém území nachází i velké množství přírodních zajímavostí, které odedávna k sobě přitahovaly lidské návštěvníky. Lidé krajinu Čech přetvářejí již několik tisíc let a každá doba po sobě zanechala určitý typ stop, každá vtiskla krajině svůj jedinečný rys.

Kultury žijící na území české kotliny se s krajinou, a především s ní, identifikovaly odedávna, vždy byla předmětem zájmu a obdivu mnoha umělců a básníků – mezi nimi i velikánů jako byl Rainer Maria Rilke nebo Goethe. I když od raného středověku hovoříme o české kultuře, je třeba mít na paměti, že prostor Čech obývaly současně i jiné národnosti – zejména Němci a Židé. Přesto však je kulturní vývoj území sevřeného ze všech stran kruhem pohoří velice homogenní.  

V této práci se pokusím zamyslet nad proměnami vztahu ke krajině Čech a Moravy v historickém vývoji našich zemí. Vzhlem k poměru rozsahu látky a omezeného prostoru této práce se jistě nevyhnu mnoha zjednodušením, spíše než o přesná data a popis historických událostí se však budu snažit vysledovat v hlavních rysech to, jak se měnil přístup obyvatel v českých zemích ke zdejší krajině, jakými změnami procházela a jakou tvář, nebo spíše kolik tváří, nám může ukázat dnes.

I.

Česká krajina je osídlena odnepaměti. První lidé sem začali pronikat již v paleolitu (starší době kamenné), jednalo se o kočovné tlupy lovců a sběračů. Nejstarší pozůstatky byly nalezeny na několika místech na Moravě v Dolních Věstonicích a okolo Pálavy, které proslavili známí lovců mamutů, v Předmostí u Přerova nebo v jeskyni Šipka u Štramberka; v Čechách jsou to lokality Zlatý kůň u Berouna, Podbaba a Šárecké údolí v Praze. O  náboženském a kultovním životě tehdejších lidí mnoho nevíme; pouze to, že jde o období, kdy se začínají objevovat první známky umění (jeskynní malby, Věstonická Venuše) a „duchovního“ uvažování (pohřby, dary zemřelým).

 S neolitickou revolucí a přechodem od kočovného lovecko-sběračského způsobu života k zemědělství (zhruba od     4. až 3. tisíciletí před Kristem) se změnil i charakter osídlení. Zemědělstvím byl člověk vázán na jedno místo, začal budovat první stálá sídla. Ta vznikala v úrodných krajích blízko řek, u nás tedy zejména na Jižní Moravě podél Moravy a Dyje a v Polabí.

Stálé osídlení s sebou přineslo první zásadní proměny krajiny, její odlesňování a obdělávání vzniklé půdy. Rovněž vznikla nutnost po pojmenování sídel i krajinných útvarů – kopců, vodních toků; člověk tak integruje krajinu plně do svého života. Se vznikem prvních stálých pohřebišť a s rozvojem duchovních potřeb obyvatel vznikají v krajině první posvátná a kultovní místa, spojená především s kulturami, které daly vzniknout megalitickým stavbám. Na našem území jsou to třeba dlouhé kamenné řady u Kounova nebo celá řada dolmenů, kromlechů a menhirů, objevovaných v poslední době na mnoha místech naší země. Vzniká tak první síť svatyní a kultovně využívaných energetických míst v krajině.

Doba bronzová (zhruba od poloviny 2. tisíciletí před Kristem) přinesla další významný zlom ve vztahu člověka ke krajině. S rozvojem metalurgie začal člověk cíleně využívat a těžit nerostné suroviny, potřeba obchodu protkala krajinu sítí obchodních stezek. Na jejich křižovatkách vznikají opevněná hradiště.

 Pohanské kultury žijící zde v té době známe pouze podle nalezišť jejich pozůstatků – lid popelnicových a mohylových polí, bylanská či knovízská kultura. Všeobecně se uznává (srov. Kalweit a další), že právě ve Střední Evropě v té době vzniká keltské etnikum, které se odtud v následujících staletích šíří na západ. Kmeny Bójů v Čechách a Kotinů na Moravě zakládají mohutná hradiště – Závist, Hrazany, Stradonice. S nástupem tzv. doby římské (1. stol. př. Kr.) jsou Keltové vytlačováni kmeny germánskými (Markomani, Kvádové) a ty posléze kolem 5. stol. po Kr. Slovany. Nešlo však o vytlačování v pravém slova smyslu; starousedlé kmeny s nově příchozími spolu pozvolna splývaly a nakonec plně asimilovaly.

Ačkoli všechny uvedené kultury se od sebe pochopitelně liší (rozebírat vzájemné odlišnosti je však zcela mimo rozsah této práce), pohanské pojetí jejich vztahu k přírodě je vesměs podobné. Oživují přírodu bohy, dobrými a zlými duchy, elementárními bytostmi, uctívají její dynamiku a životodárnou sílu, na niž jsou naprosto odkázáni. Keltové např. zakládají řadu svatyní kultu Matky Země a využívají i staré megalitické stavby; po celou dobu jsou uctívány posvátné hory (Říp a pověst o praotci Čechovi), stromy a háje, kameny, prameny a vodní toky.

Raný středověk je v našich zemích charakterizován především obratem ke křesťanství. Na Moravu r. 863 přichází z Byzance věrozvěsti Konstantin a Metoděj, Velká Morava vzkvétá hospodářsky i kulturně, hojnými styky s Byzancí se sem šíří východní (později pravoslavné) křesťanství s liturgií hlásanou ve slovanské řeči, která se právě v té době začíná štěpit na zárodky budoucích slovanských jazyků (čeština se za samostatný jazyk považuje zhruba od 10. století). Čechy se oproti tomu přiklánějí spíše k západnímu křesťanství, kníže Bořivoj přijímá se svou družinou křest v Řezně a stává se vazalem vznikající Svaté říše Římské. Ta se prostřednictvím latiny snaží potlačovat slovanskou liturgii a češtinu; nositelem české kultury se stávají některé tradiční kláštery.

Nástup křesťanství vede k vytlačování starých pohanských kultů. Mnohá posvátná místa jsou christianizována a jejich kultovní význam zůstává zachován: na místě pohanských svatyní vyrůstají rotundy, kostely a kláštery – převážná většina románských  i gotických památek vznikla právě na místech, kde uctívání Matky Země nahradila křesťanská liturgie. Dochází však i k nevratným škodám – jsou káceny posvátné stromy i celé háje, strhávány kamenné modly a dokonce ničena a znesvěcována pohřebiště (!). Růst počtu obyvatelstva vede ke vzniku a rozvoji měst a cest mezi nimi, pohanství dosud přežívá na venkově, v lesích a odlehlých končinách.

Hlavní vlna kolonizace české krajiny přišla s nástupem gotiky. Většina našich osad a pozdějších měst vzniká ve 13.–14. století, nově jsou osídlována hraniční pohoří (Šumava) či Českomoravská vrchovina. Právě z tohoto období pochází tak rozšířené české Lhoty – zakladatelé osady byly na určitou lhůtu (staročesky lhóta) osvobozeni od povinnosti odvádět příspěvky klášterům a panovníkovi. Rozvoj měst a růst obyvatelstva i na venkově a postupné šíření kultury a vzdělanosti vede k zániku posledních zbytků pohanství u nás.

Doba gotiky je neodmyslitelně spojena s jednou z nejvýznamnějších osobností našich dějin, císařem Karlem IV. Vzdělaný a duchovně inspirovaný císař nejenže se zasloužil o nebývalý kulturní rozkvět Čech (založení pražské univerzity, arcibiskupství), ale nesmírně obohatil i duchovní život země, jak vytvořením magické svatováclavské koruny a samotného kultu sv. Václava jako patrona a ideálního věčného vládce, tak i vědomým geomantickým vlivem na krajinu – stavba katedrály sv. Víta, založení Nového města pražského na půdorysu Jeruzaléma s cílem vytvořit nové Svaté město, Karlův most spojující pražská města na obou březích Vltavy, Karlštejn s kaplí sv. Kříže a řada dalších. Období vlády Karla IV. je vrcholem rozkvětu středověkého českého státu i v oblasti geomantie. Například na vzniku měst se v té době vždy podílel i tzv. lokátor, který doporučil vhodné místo v krajině a rozhodl o umístění kostela, hlavních náměstí a bran. Podobně gotická katedrála je uměleckým zpodobením celého tehdejšího světa, jeho filozofie, životního způsobu a duchovního směřování.

Následující doba přináší první všeobecný odklon od hodnot krajiny a geomantického umění. Husitské bouře, přes svůj duchovní náboj, spíše než k pozvednutí ducha vedou k vyčerpání obyvatelstva, neustále čelícího vojenským nájezdům, i samotných husitů. Husitská revoluce i vliv reformace v okolních zemích mají za následek prosazování protestantismu, který se odvrací od katolické obřadnosti k věcnějším formám uctívání, od dogmat a legend k střízlivému osobnímu vyznání, středem zájmu se místo náboženského kultu (jak tomu bylo ve středověku) stává praktický život. Koncem 15. století i k nám dorazila z Itálie vlna renesance a humanismu; dochází k rozvoji „exaktních“ věd  (zejména astronomie a alchymie) a racionální filozofie, umění se vrací k antickým vzorům, chce být oslavou člověka a jeho smyslového pozemského života. Lidé z reformačními válkami vyčerpaného venkova se poprvé ve větší míře stěhují do měst, kde je plně zaměstnávají kulturní vymoženosti té doby. Silně se rozmáhají řemesla a obchod. Není divu, že mizí fenomén krajiny jakožto duchovního prostoru a kultovního místa a i geomantické vědění je postupně opouštěno.

Politikaření českých stavů vede na začátku 17. století k jejich potlačení ze strany habsburských panovníků, kteří v zemi dědičně vládnou od r. 1526. Stavovské povstání je rozmetáno bitvou na Bílé hoře, jeho vůdci a čeští pánové jsou veřejně popraveni na Staroměstském náměstí. V Evropě vypuká třicetiletá válka a o slovo se začíná hlásit nová kulturní epocha – baroko.

II.

České země jsou po třiceti válečných letech, v nichž se mnoho vojenských operací odehrálo i na našem území, vyčerpány boji a drancováním a z téměř dvou třetin vylidněny.  Vestfálský mír potvrzuje jejich trvalou příslušnost k habsburské monarchii. Národ bez vůdců a bez možnosti podílu na moci je vytlačen na venkov, do zemědělství.

 Politický i jazykový útlak vede k postupnému obrácení k přírodě, k jejímu znovunalezení. To dokládá např. i vznik nebývalého množství lidových pranostik v tomto období, sledujících průběh zemědělského roku, vegetační a klimatické procesy. Lidé žili po celý rok v přírodě a s přírodou, na rozmarech počasí závisela úroda a tím i jejich živobytí; to přináší i částečné obnovení nejrůznějších pohanských zvyků a obřadů, leckdy však již zatemněných a čistě pověrečných. Dodnes z této doby přetrvaly kromě pranostik i nejrůznější vánoční a velikonoční zvyky či lidové pověry.

Nucená katolizace přinesla takřka úplný odklon od husitských a reformačních ideálů. Přinesla však také kult nových světců spjatých s českým prostředím (sv. Jan Nepomucký), množí se legendy o zjeveních a zázračných uzdraveních; na jejich místě vznikají poutní kostely a kaple, na něž se ve sváteční dny konají procesí. Mariánská poutní místa nahradila svatyně Velké Matky, na jejíž místo nastoupila Panna Marie; do krajiny a jejího rázu se tak po téměř tisíci letech vrací ženský aspekt, potlačený středověkým ryze „maskulinním“ uctíváním Otce a Syna. Obdělanou a zemědělsky využívanou krajinu protkávají cesty s kapličkami na rozcestích, průhledy mezi lesy a poli září venkovské kostelíky. Baroko, především ve své „lidové“ formě, je směrem, který se neodmyslitelně vtiskl do české krajiny a zformoval do jisté míry i její dnešní ráz. Zvlněná krajina se živě prolíná se zvlněnou linií barokních staveb; v zemi působí věhlasní architekti jako otec a syn Dientzenhoferové nebo Jan Blažej Santini, geniální stavitel, znalec kabaly, mystiky i starých geomantických postupů, jehož stavby – např. poutní kostel v Křtinách u Brna nebo areál kláštera na Zelené Hoře – v sobě spojují neobyčejnou uměleckou působivost a duchovní sílu.

Síla a krása české krajiny proniká jako útěšný motiv i do literatury, například v básnickém díle Bohuslava Balbína i mnohých lidových písmáků.

Hnutí tzv. národního obrození, nastupujícího v poslední třetině 18. století, tak velkou měrou čerpá z venkova, jeho krajiny a selského lidu. S opětovným rovojem českého jazyka na začátku 19. století se silně posiluje i národní uvědomění, spojené především se slovanskou ideou. Spisovatelé a malíři vyhledávají (po vzoru západoevropských literatur) staré pověsti, které by doložily slavnou minulost českého národa. Je přitom příznačné pro českou povahu, že když se nenašly žádné staročeské hrdinské eposy, došlo k jejich pohotovému vytvoření (padělané rukopisy Královédvorský a Zelenohorský). Pořádají se poutě na znovuobjevená památná místa národa – Říp, Blaník – a aktivně se vytvářejí nová (Slavín na Vyšehradě). Kameny z různých míst celé země jsou použity do základů Národního divadla. Vztah ke krajině jako identifikace se vznikajícím národem se odráží i v řadě uměleckých děl: Slávy dcera Jana Kollára, Má vlast Bedřicha Smetany (s oddíly Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník) nebo slova písně, která se posléze stane národní hymnou: Kde domov můj...

Zájem o přírodu a krajinu dostává v průběhu 19. století dvojí podobu: na jedné straně je to romantické zaujetí panenskou divočinou, malebnými roklemi a hrady, kdy příroda je místem úniku od lidstva, do kontemplativního ústraní, na straně druhé rozšiřující se zájem měšťácký, s biedermeierovským pojetím přírody jako idyly, místa odpočinku od každodenního shonu. Vznikají první turistické průvodce, s rozvojem průmyslu i přírodních věd začíná být aktuální myšlenka na ochranu zajímavých, památných či dosud nedotčených míst. Rozšiřování zemědělské půdy odkryje mnoho pravěkých nalezišť, rozvíjí se archeologie a kulturně-historické zkoumání naší dávné minulosti.

A ještě jedna, možná málo doceněná věc ze druhé poloviny 19. století: hnutí historismu se svým vyhledáváním a napodobováním starých historických slohů. Zanechalo po sobě řadu architektonicky i krajinářsky velice zdařilých památek, třeba lednicko-valtický areál, zámek Hluboká v Jižních Čechách nebo novogotickou dostavbu dvou věží katedrály svatého Víta na Pražském hradě.

Začátek dvacátého století, rozvoj průmyslu, první světová válka a následný vznik republiky znamenaly opět odklon od krajinných hodnot k hodnotám intelektuálním a hospodářským; odklon, který zdá se trvá až do dnešních dnů. Společnost byla plně zaměstnána budováním svobodné a samostatné republiky; Masaryk vyhlásil českou otázku otázkou náboženskou (dějiny formuluje jako reformační odboj proti vnucovanému katolickému vyznání, které podle něj Čechům není vlastní), o význam a výklad českých dějin se pře s historikem Josefem Pekařem, formuje se svobodný tisk a literatura, vznikají vlastivědné atlasy zkoumající přírodu, kulturní historii či dialektologii jednotlivých regionů.

S postupem doby se však vyostřují problémy hospodářské (velká krize a nezaměstnanost na počátku 30. let) a politické (nástup a šíření fašismu v sousedním Německu a Rakousku, požadavky Sudetských Němců na připojení k Říši). Útěchou během těžkých válečných a protektorátních let je návrat k tradičním hodnotám – rodina, dětství, historie a také rodná krajina, na okupaci nacistickým Německem reaguje česká kulturní veřejnost převezením ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic na vyšehradský Slavín, jež se stává symbolickou manifestací národní soudržnosti.

Ránou i pro krajinu se stalo vyhnání Sudetských Němců po skončení druhé světové války. Udržovaná krajina se násilným odsunem jejích dlouholetých obyvatel mění v divočinu, mrtvé domy a vesnice jsou osídlovány lidmi a dobrodruhy ze všech koutů země bez vazeb na konkrétní místo, německá jména jsou nahrazována českými, krajina se „zabitou“ pamětí se mění v pouhou kulisu ke každodennímu přežívání.

Koncem druhé světové války a nástupem komunismu začíná jedno z nejtěžších období jak pro kulturní a  duchovní život národa, tak pro krajinu a přírodu. Kolektivizace a znárodnění zemědělských živností a vznik kolchozů zanechává na tváři krajiny trvalou a dosud nezahojenou jizvu: scelují se pole do obrovských ploch podle sovětských vzorů, rozorávají meze, meliorace odvádí z krajiny vodu do regulovaných vodních toků s narovnanými koryty. Masivní užívání hnojiv a chemických postřiků spolu s bezhlavým budováním těžkého průmyslu vede k zamoření krajiny a znečištění většiny lesů, potoků a řek. Obyvatelstvo je nuceně zapojováno do socialistické výroby, mizí vztah ke „společnému“ vlastnictví všeho, inteligence a umění jsou umlčovány, ti největší z lidí posíláni do dolů nebo rovnou na smrt, země je izolována od západoevropského prostoru, kam po celou svou historii přirozeně patřila.

Devastaci přírody provází ruku v ruce devastace kulturních a historických památek, znárodněných zámků a opuštěných kostelů, z vystěhovaných klášterů se stávají kasárna, vězení nebo kravíny. Slovinský sochař a krajinný léčitel Marko Pogačnik píše dokonce o záměrném geomantickém působení budovatelů nového řádu; jako příklad uvádí třeba postavení obludně předimenzovaného Stalinova pomníku v Praze na Letné přímo v ose toku Vltavy tak, aby odváděl pozornost a odčerpával energii z Hradčan. Podobné stavby vyrůstaly na začátku 50. let v mnoha východoevropských městech; za silovou instalaci označuje Pogačnik i Berlínskou zeď, která měla neprodyšně uzavřít západní část města a jejíž přítomnost je v Berlíně i sedmnáct let po jejím odstranění stále patrná. Novými dominantami krajiny se stávají veliké průmyslové podniky a elektrárenské věže, které zasahují do horizontu a zastiňují původní dominanty (vzdálená pohoří a nápadné, často pověstmi opředené kopce – České středohoří, Říp). [Pozn.: V této souvislosti je jistě dobré připomenout současnou problematiku instalace „ekologických“ větrných elektráren. Je zřejmé, že jejich vliv na linii horizontu a celkové začlenění do už tak civilizačně přeplněné krajiny by byl víc než rušivý.] Vznikají obrovská vodní díla nevratně měnící ráz krajiny a leckde přinášející trvalou ekologickou pohromu (Nové Mlýny na Dyji jako památník lidské tuposti a technologického velikášství).

Vylidňování venkova v důsledku vymizení drobných živností a slučování všech služeb do tzv. střediskových obcí alespoň částečně zastavila vlna chatařství a chalupářství v 70. letech; zatímco však chataři svými oplocenými novostavbami stačili během několika málo let obsadit a zcela znehodnotit řadu krajinářsky cenných lokalit, chalupáři přispěli k rekonstrukci a zachování mnoha zajímavých vesnických staveb. Opět zde přitom, jako už několikrát v historii, dochází ke spontánnímu odchodu do přírody v důsledku politické situace; na venkově byl člověk alespoň o něco dál od všudypřítomného totalitního tlaku a pokrytectví.

Pád komunistického režimu v roce 1989 zastihl zemi v neutěšeném stavu. Vodní toky jsou znečištěny chemickými splašky (Spolana v Neratovicích postavená přímo na břehu Labe), hřebeny Krkonoš a Krušných hor pokrývají holé pahýly smrkových monokultur otrávených jedovatými emisemi, Severní Čechy poznamenané povrchovou těžbou hnědého uhlí připomínají měsíční krajinu, města na severu Čech a v hutnicko-havířském Slezsku dusí smogová situace. Půdy jsou kontaminovány chemickým „ošetřováním“, v těle všech organismů se nacházejí stopy umělých hnojiv a jedovatých pesticidů včetně DDT. Jednou z nejaktuálnějších otázek nového vývoje společnosti se tak stává nutnost vyrovnat se s extrémně znečištěným životním prostředím a podniknout nezbytné kroky na jeho záchranu. Roste počet ekologických hnutí, začínají platit přísné normy pro průmyslové podniky ohledně  jejich vlivu na okolní prostředí, budují se čističky odpadních vod, roste informovanost lidí o environmentální problematice a ekologii.

A jaké postoje ke krajině můžeme nalézt dnes? Na jedné straně se setkáváme s lhostejností nebo vypočítavě poživačným postojem. Krajina je rozparcelována na pozemky a stavební plochy, jejichž jediná hodnota jako by byla ta vyjádřitelná v penězích. Neustále kynoucí nákupní zóny, parkoviště a rozrůstající se satelitní sídliště ukrajují z našeho životního prostoru stále větší a větší kusy. Krajina je zavážena odpadky dováženými ve výnosném obchodu z Německa. Podpora nezemědělského využívání krajiny na venkově vede k růstu zájmu o chatařské a zahrádkářské pozemky, které v krátké době promění volný a různorodý prostor v jednotvárný zadrátovaný koridor záhonků, kůlen a skladišť odpadků. Jediným měřítkem jako by se stala pohodlnost a ekonomická výnosnost. Příroda je v tomto pojetí především zdrojem surovin.

Stále však na druhé straně roste počet lidí, kteří takový přístup odmítají a snaží se najít nový vztah k přírodě, ne už přezíravě kořistnický a přetvářející, ale tváří v tvář hrozící ekologické katastrofě láskyplný a co nejšetrnější. James Lovelock formuluje hypotézu Gaie, Země jako jednoho obrovského živoucího organismu, vrací se vidina Matky Země, zničené a vážně ohrožené naší destruktivní aktivitou.

Jednou z cest, jak vrátit Zemi a našemu vztahu k ní přirozenou rovnováhu, je i obnova geomantického úsilí. Ačkoli i zde ještě za vyspělou Evropou zaostáváme (v Německu působí např. už i vysoká škola geomantie), dochází také u nás s růstem zájmu o duchovní směřování také zájem o různé formy geomantické praxe; stále oblíbenější je rovněž čínská obdoba tohoto umění, zvaná feng-šuej. Projevy těchto aktivit a jejich výsledky jsou různé, od dlouholeté koncepční práce např. Pavla Kozáka až po spontánní stavby kamenných pyramidek na každém druhém kopci. Po celé zemi lidé v zápalu „Keltománie“ pátrají po menhirech, staví nové a nově vztyčují ty dávno padlé. (Ani se zde nezmiňuji o tzv. ezoterické turistice a cílených zájezdech na „magická místa“.) Jde však především o prožití a pochopení našeho vztahu k přírodě a ke krajině jakožto prostoru komunikace než o nějakou „mystiku“; pokud je jakékoli konání doprovázeno opravdovým a poctivým duchovním usilováním, pak je vše tak jak má být.

Závěrem

Existuje mnoho knih, které se zabývají problematikou ochrany a poznávání krajiny a jejích duchovně a energeticky významných míst. Za jedny z nejkrásnějších a nejpřínosnějších považuji knihy Václava Cílka – Krajiny vnitřní a vnější, Makom-Kniha míst nebo publikaci Vstoupit do krajiny. O přírodě a paměti Středních Čech, rozbor současného stavu a historického vývoje středočeské krajiny a nástin možností jejího ekologicky citlivého a přínosného udržování (tato je dostupná i ve velmi zdařilé internetové verzi na www.krajina.kr-stredocesky.cz). Vychází sborníková řada Tvář naší země – krajina domova. Geomantické práci se věnují spisy Pavla Kozáka (Místa působení, bohužel ještě tak trochu poznamenaná porevolučním boomem „záhadologie“ všeho druhu, a nedávno vydaná Energie krajiny), dostupná jsou už i díla předního evropského krajinného léčitele a geomanta Marka Pogačnika – především Cesty léčení Země a Škola geomantie. Zajímavé mohou být nejrůznější průvodce po „tajemných místech“ naší země. Žádná literatura se však nemůže vyrovnat vlastnímu úsilí a pozorování; hodina pozorného naslouchání řeči okolní krajiny vydá za tisíc přečtených stránek. Choďme s očima otevřenýma.