Není se co divit, v naprosté většině byly porozeny a případně i porodily „mužsky“: muži, porodníci, jejich porody svými zásahy přerušili, děti vytáhli z omámených těl rodiček atd. Dívky a holčičky se tak nemohly „zrodit“ v Ženu, jak o tom hovoří některé „domorodé“ a „primitivní“ společnosti.

(Píši o tom celé roky. Zatím odborníci dělali mrtvé brouky, ale zablýskalo se na časy: na lékařské fakultě v Brně prý v rámci výuky porodní asistence chválí mou knihu Nová doba porodní a studentky se z ní dokonce učí např. o historii porodnictví, o porodech u Aztéků, Tibeťanů a Egypťanů. Že by hurá?)

Ve světle neurovědeckých objevů a důkazů posledních patnácti let je stále zřejmější, že řada našich žen byla porozena a porodila s psychiku poškozujícími traumaty, a tak v krunýři své negativní zkušenosti například nemohou dovolit svému myšlení, aby přijalo ideu, že to nebyl osud, ale systém porodnictví a liknavý a nezodpovědný porodník, kdo zavinil případné trápení jejich a jejich dětí.

„Největší a krutou trýznitelkou děťátka je tělo matky, bříško ženy je skutečná železná panna, které ze všech stran to maličké stvořeníčko drtí, pěchuje a rdousí. Utrpení způsobené porodním děním je tak vysoce traumatizujícím procesem proto, aby bylo dítě připraveno na boj o přežití. První křik dítěte při narození je výrazem děsu nad hrůzami světa,“ napsala mi jedna z nich, a její podivně převrácený pseudolaskavý názor ilustruje cosi všeobecnějšího.

Nejde mi teď o obviňování, to už vůbec ne. Nikdo z nás nemůže odestát věci, které se mu staly a které ho případně na celý život negativně poznamenaly. Naznačuji ale, že jediným efektivním řešením je přiznání skutečného stavu, rozhodnutí změnit to, a odhodlání a vytrvalost při postupné transformaci způsobu, jakým vnímám svůj i vnější svět.

Také internetové diskuse na tato témata ve své anonymitě zrcadlí bohužel celkem reálně duševní a emoční stav té naprosto neinformované části pisatelek, které vše čtou a vnímají vždy navíc předem (vzhledem k mužům nebo své změně) negativně předpojatě.

Mám na mysli především jakousi dobrou výchovou a dobrou partnerskou podporou vštěpené dvě základní jistoty či dva pilíře každé rozvinuté osobnosti: (sebe)důvěru ve schopnost nalézt řešení, a především, a to je jádro mé dnešní úvahy, zavazující zodpovědnost za své činy (s ohledem na ty, se kterými a mezi kterými žiji).

Snadnost, s jakou rozmazlená holčička odhodí panenku, která ji přestala bavit, se totiž velmi podobá lehkosti, s jakou hormonálně vzbouřená mysl nespokojené ženy odhodí svého partnera, nebo dokonce dítě, ke kterému („díky“ medicínsky vedenému porodu) nikdy nenašla ten správnými hormony podpořený niterný a přirozený vztah.

Holčička za to až tak docela nemůže, ale dospělá žena (a většinou i matka) by přece, přes všechna prožitá traumata či premenstruační syndromy, neměla zapomenout jak na manželský slib (v dobrém, ale i ve zlém), tak na svou zodpovědnost za to, co a jak dělá a žije. Co si mohla dovolit jako holčička, přece nemůže dělat jako manželka a matka…

Jak s tím souvisí výše zmíněné porody? Velmi úzce.

Vážené ženy-holčičky, které jste byly porozeny (nebo jste porodily) nějak traumaticky, nevnímejte svět prizmatem své subjektivní zkušenosti, jakkoliv byla negativní. Nechejte se (nebo své dcery) inspirovat následným popisem jednoho přirozeného porodu, který se nedávno odehrál v jedné české „mother friendly“ porodnici (a který jsem už jednou publikoval, ale čtenářky ho ignorovaly):

S postupujícím otevíráním a bolestí jsem se propadala jakoby do jiného světa, sestřička, která mne hladila, říkala, že to se v mém těle produkuje hodně hormonů, které působí podobně jako drogy a částečně tlumí i bolest. A pak přišel největší šok! Připadala jsem si vysílená, manželovo hlazení spíš vadilo a já chtěla vše "přirozené" vzdát a toužila jsem po něčem od bolesti a pro urychlení toho nekonečného otevírání. A sestra se zeptala, jestli nemám hlad a nechci se napít a z kapsy vytáhla tabulku čokolády! Ohromeně jsem se zeptala, jak je to možné, při minulém porodu jsem to přece nesměla a dostávala jsem kapačkou glukózu, ona mě však ujistila, že je to v pořádku a porod není operace, takže není důvod, proč se neposilnit. Pořádně jsem se napila a při vychutnávání slaďoučkého čtverečku čokolády jsem si ani neuvědomila, jak krásně se zase rozběhlo otevírání a najednou jsem měla velkou potřebu tlačit. A to už byl na světě můj syn, vrnícího mi ho sestry položily na břicho a vzdálily se, abychom měli tuto krásnou chvíli s manželem jen pro sebe. Můj pocit v této chvíli mohu popsat pouze jediným slovem - totální ORGASMUS! Oba jsme s manželem plakali a smáli se a já jsem si až po chvíli uvědomila, že jsem nedostala vůbec žádné léky a kapačky, nebyla jsem nastřižená a porod v poloze, jakou jsem si mohla vybrat sama byl mnohem příjemnější a také kratší, než ten první, medicínský. Sestra mi později řekla, že vlivem vysoké hormonální hladiny mají ženy při takto vedených porodech opravdu pocity orgasmu, něžné milování i porod prý pocházejí ze stejného soudku a zaslouží i podobné prostředí - klid, přítmí a nevyrušování. A co se nástřihu hráze týče, u nich je to skutečně nutné udělat tak u tří žen ze sta.

Takto bychom se měli rodit všichni. Takto by už nejméně patnáct let u nás měly rodit, v zájmu svém i celospolečenském, všechny rodičky. Pak by, kromě mnoha jiných pozitivních změn individuálních ale i celospolečenských, přestaly vycházet ženské bulvární časopisy, protože ženy by se stávaly ženami, ne přerostlými holčičkami (totéž samozřejmě platí i pro muže a mužské časopisy) a prostě by se nenechaly oblbnout – nekupovaly by je. Celá nová generace by mohla a měla být v mezích možností zdravá, navíc nepodléhající zastaralým autoritám či reklamám. Tyhle zdravě porozené holčičky by pak mohly změnit celou společnost. Řada takto porozených budoucích ministryň a prezidentek by pak dovedla republiku na špici světového rozvoje (nalézání řešení, umění domluvit se, pochopit se, naslouchat si), včetně všemožné podpory rodiny a dětí, otevření vysokých škol pro všechny, celkové ekologizace a rozumné spotřeby ve jménu a zájmu i budoucích generací. Atd.

Mimochodem, o zvrácenosti tohoto současného mužského světa „pokroku“ svědčí i zjištění, že v Indii bylo jen v prvním roce po zavedení ultrazvuku záměrně potraceno kolem deseti milionů budoucích holčiček.

Zatím se jen málokterá holčička tím, že porodí své dítě, porodem promění v Ženu… tak jako se to podařilo rodičce, jejíž zkušenost jsem citoval.

Ale co není může být! Už konečně víme, odkud a jak na to!

Holčičky, co vy na to?