Kdysi dávno jsem se naučil velmi rychle číst (četl jsem i tři knihy za den), a tak umím prolistovat noviny (nebo časopis) a neomylně prolétnout jediný článek, který za to stojí. Jako někdejší vášnivý filmový divák a mnohaletý pravidelný návštěvník legendárního Filmového klubu umím rozeznat kvalitu filmu už po několika minutách. Jako vášnivý rocker a sběratel dobré rockové a jiné hudby jsem již v 70. letech uměl rozpoznat kvalitu a získávat z pro mne nesrozumitelných nahrávek (neuměl jsem tehdy anglicky, ale naučil jsem se na čtení sci.fi v originále a na překladech rockových textů) maximum informací. Miloval jsem desky Franka Zappy (také jsem byl autorem prvního tehdejšího překladu jeho textů), protože jsem se z nich dovídal o „Americe“ daleko víc než z jiných tehdy dostupných zdrojů (Rudé Právo či Mladý Fronta nebo dokonce Mladý svět tehdy psaly v jasně proletářském a antiimperialistickém duchu a už tehdy bylo třeba naučit se a umět mezi záplavou braku hledat kvalitu). Jako zenový buddhista umím navíc koukat i na dobře udělané hollywoodské trháky: stříkající krev nevnímám (energii bitek strkám do hary), zato vychutnávám profesionální práci herců, režiséra, krajinu, život ve velkoměstech, která nikdy nenavštívím atd. O to víc mi pak vadí chyby ve scénáři, nesrovnalosti v interiéru nebo na kostýmu hrdiny nebo hrdinky (v jednom záběru má na ruce náramkové hodinky, nebo je v modré blůzičce, v jiném, v téže chvíli a tomtéž ději, hodinky najednou nemá a blůzička je červená) atd. V takových případech okamžitě vypínám.

Už jsem někde zmínil, jak si kromě cestopisů a dokumentů BBC na ČT 2 vychutnávám také anglické kriminální filmy či seriály (pomalý střih a propracovaný děj, pečlivě vykreslené charaktery různých venkovských či nóbl postav a postaviček, nádherné exteriéry).

Nedávno na ČT 1 skončil třináctidílný britský „kriminální cyklus“ Hlavní podezřelý. Bylo na co koukat a čím se nechat unášet: věrohodné charaktery, logické zápletky, režie a střih pro inteligentní diváky (bez nelogičností a účelových zkratek), současnou anglickou společnost trápící náměty imigrace nebo, jako v posledních dvou dílech, kruté dědictví jugoslávské války, jen zdánlivě se Anglie a současného Londýna (či střední Evropy) netýkající, atd. Cyklus samostatných krimipříběhů (z nichž některé jsou dvoudílné), soustředěných kolem postavy šéfinspektorky Jane Tennisonové, se na britských televizních obrazovkách poprvé objevil v roce 1991. Jak uvádí server ČT, „scénáře prvních dílů jsou z péra osvědčené "krimiautorky" Lyndy LaPlanteové, v hlavní roli exceluje Helen Mirrenová. Do roku 1996 bylo natočeno 5 řad o celkovém počtu 11 dílů, z nichž mnohé získaly řadu prestižních cen. Nedávno se k tomuto úspěšnému projektu televize Granada vrátila šestou (tentokrát opět dvoudílnou) řadou.“ Podle diskuse se pořad líbil 77% procentům hlasujících!

O to víc mne pak zklamalo pokračování francouzského krimicyklu Komisař Moulin. Příliš televizní machou čpící kamera a interiérové scény, slabé herecké výkony a primitivní zápletky, jako u českých televizních inscenací posledních let. Pádnějšího důkazu o tom, že televize se celosvětově „přizpůsobují světovému televiznímu trhu“ se nám pamětníkům kvalitních detektivek nemohlo dostat.

Sestupnou tendenci kvality u nás (po krátkém vzmachu svobody na počátku 90. let) načaly samozřejmě soukromé televize, ale „hlavní podezřelý“ a viník dnes už všeobecné trapnosti a běžné pokleslosti televizního vysílání je skryt v samém systému televize jako prodejce reklamního času.

Docela mne potěšilo, že osoba, která o tom musí něco vědět, bývalá programová ředitelka Novy Libuše Šmuclerová to ve své „mediální plastice“ v časopise Reflex (14/06) konečně napsala natvrdo: „Kolik by měl televizní pořad stát, aby za něco stál? Právě jen tolik, aby plnil ratingové očekávání.“ Pro nezasvěcené, aby si reklamní společnosti zadaly a zaplatily reklamy. „Vše navíc je marnotratnost,“ pokračuje Šmuclerová, a dodává: „Jeden díl Pojišťovny stál polovinu co díl Nemocnice na kraji města. Jedno pokračování Ordinace v růžové zahradě ani ne půlku co díl Pojišťovny štěstí.“

Médium je poselství, že, pane McLuhane. Národ pasivních čumilů si ochotně dá vnutit cokoliv, jen když to má hodně dílů. Tak proč se snažit o kvalitní a „drahé“ pořady, když stačí kdejaká náhražka (rozuměj, když se prodají reklamy). Poslušného a neodmlouvajícího českého diváka lze snadno opít rohlíkem druhořadé a stále se snižující kvality.

I jinde ve světě se vysílají telenovely a „soap opery“ (seriály prošpikované reklamami na „mýdla“, tedy prací prášky), ale tam je dnes možno i díky digitálnímu vysílání přepnout a vybrat si z desítek a dnes už stovek dalších možností. Taková BBC udržuje, nejen v oblasti přírodovědeckých a cestopisných dokumentů, laťku kvality neuvěřitelně vysoko (viz i zmíněný cyklus Hlavní podezřelý).

U nás, také „díky“ zkorumpovaným poslancům a laxní naivitě diváctva, žijeme ovšem stále, i podle Šmuclerové, „za železnou digitální oponou“. Nemáme možnost skutečné svobodné volby. Kvalitního vysílání se ne a ne nedočkat. „Dobře nám tak“, dodává bývalá ředitelka největší soukromé televize. Nedávno Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila prvních šest licencí na digitální vysílání, ale je otázkou, jak dlouho a jestli vůbec budou tihle malí a vzdělání či speciální programy nabízející účastníci bitky o mediální koláč zavedenému mediálnímu trhu vyhovovat. Velmi dobře placení a uplácející lobbysté ústy některých politiků střídavě vnucují a zakazují reklamy i prvnímu programu ČT a dlouhodobě uvažují dokonce i o zrušení ČT 2. Za jak dlouho Nova či jiný bohatý magnát tyhle malé nové digitální rybičky schramstne k večeři?

Pokud k tomu nakonec dojde, hlavním podezřelým bude opět nevědomost a ochotná hloupá stádní pasivita českého diváctva, zpracovaného desetiletími stále trapnějších inscenací a pořadů.

Je to bludný a začarovaný kruh: připitomělé a co nejlacinější seriály dokonale manipulují diváky, kteří se neumí bránit, a kteří si pak naopak žádají víc podobných seriálů, rozuměj, každodenních dávek emocí.

Tak znovu: posláním televize (a rádií a novin a časopisů) už dávno není vzdělávat nebo bavit diváka. Posláním současné televize je vydělat na prodeji reklamního času inzerentům. Necháme-li si vnutit „ztvrdlé ošizené rohlíky“ (jak píše Šmuclerová), proč by se měly pekárny, v tomto případě tedy televize, rádia a média, snažit o dražší a kvalitnější pořady?

Kdo je tady tedy ten „hlavní podezřelý“? Trpělivou a dokonce přes zákaz nadřízených dále pátrající a hlavního podezřelého neomylně dopadnuvší a usvědčivší šéfinspektorku Tennisonovou bychom i my potřebovali jako sůl. Aby nám pomohla vypátrat a usvědčit hlavní podezřelé třeba ve věci veřejností jakoby nepovšimnutého tunelování kvalitního televizního vysílání.