S negativní verzí, tedy něčím odflinknutým, neprofesionálním, tedy „amatérským“, se ovšem v poslední době setkávám stále častěji. 

Člověk by měl dělat to, co umí a co se (vy)učil. Ať už je to spravování kapajícího kohoutku, nebo kritika uměleckých výkonů jiných. S internetem se vyrojila poptávka po psavcích (v jeho začátku jich bylo skutečně jako šafránu a proto se taky články, které si psali většinou programátoři sami, téměř nedaly číst), a tak dnes píše recenze, kritiky a povrchní kompilačně sestavené (což jde v době googlu tak snadno!) články kdekdo. 

Většinou je člověk přečte, zlákán názvem nebo tématem, a pak v něm zůstane jakási čtenářská černá díra – ehm? To bylo všechno? To jsem se toho tedy moc nedověděl! To jsem se nedověděl vůbec nic!!! Anebo se rozčílí.

Že tak píše bulvár, no prosím, ti tam aspoň u každé té neuvěřitelně senzační zprávy mají velkou barevnou fotku. Že ale najdu velmi povrchní, rádoby odbornou, z několika ne tak dobře informovaných zdrojů zkompilovanou recenzi v celkem ambiciózním kulturním týdeníku A2, to mne překvapilo.

Po názvem Jam session na indický způsob prezentoval „hudebník a šéfredaktor internetových novin ze světa hudby (Nomenomen)“ Jan Červenka své názory na to, co zažil a slyšel v rámci koncertu skupiny (Remember) Shakti v Praze 18. března 2006.

Na internetu, jak jsem zjistil, píše většinou krátké, spíše propagační článečky o jazzu. O klasické indické hudbě, ze které již více jak tři desítky let tvorba Johna McLaughlina vychází, zjevně vůbec nic neví, a nikdy žádný koncert klasické indické hudby (a že jich i u nás bylo celkem dost) nezažil. Jinak by nemohl psát o věcech v indické hudbě běžných jako o „různých hudebních vtípcích“, například: „Oblíbenou jazzmanovou kratochvílí během koncertů je speciální druh komunikace: jeden hráč zahraje vybraný postup a druhý jej musí zahrát taktéž.“

Jan Červenka totiž neví, že dialog (a improvizace) je, na rozdíl od hudby evropské, základem indické klasické hudby, a také hudby skupiny Shakti, odjakživa. Nemá ponětí o hindustánské onomatopoické rytmické slabikové abecedě, pomocí které se hráči na bubínky tabla nejprve zpaměti, pak teprve v reálu, učí velmi komplikované rytmy. A také netuší, proč hráči Shakti hráli tak jak hráli, a co a jak a proč zpíval zpěvák. Nic proti jeho neznalosti (ignoranci) či neinformovanosti v oboru indické hudby - i on je obětí českého hudebního školství. Neměl by se ale plést do věcí, o kterých nic neví. Jinak to pak dopadne právě tak, jako když instalatér píše o baletu.

Navíc byla (podle tmavých vlasů kytaristy velmi stará) fotografie omylem grafika v redakci nebo již samotným recenzentem stranově převrácena (!): McLaughlin rozhodně nehraje tak jako McCartney, tedy na hmatníku pravou rukou.

Právě tak nesmyslně „převrácená“ musí, na rozdíl od čtenářů, kteří koncert nezažili, a netuší, jak moc recenzent tápe a mlží, tahle „recenze“ připadat všem, kteří tam ten večer v Obecním domě byli. Nebyla to totiž jam session na indický způsob, McLaughlinova kytara (po třiceti letech spolupráce s indickými hudebníky!) rozhodně nepůsobila nepatřičně, ony slovní „souboje“ rytmů nejsou říkanky, a termín konokol označuje jen jihoindický způsob slovní práce s rytmy, nikoli severoindický (hindustánský), ten u nás známější, který zase souvisí se Zakirem Hussainem, hráčem na severoindická tabla, který ovšem na basový bubínek bayan nehrál „walking bass“… atd. atd.

Povědomost o klasické indické (ale i čínské, japonské, balijské atd.) hudbě je u nás, k naší škodě, i po třiceti letech od dob, kdy jsme na černé burze desek kupovali první alba skupiny  Shakti, stále velmi malá. Na rozdíl od situace třeba v západní Evropě, kde je možno studovat hru na piano zároveň s hrou třeba právě na bubínky tabla (samozřejmě vyučuje rodilý Ind). Situace se ale nezmění, dokud budou místo poučených komentářů vycházet bez povšimnutí takové amatérismy, jakou je bezesporu zmiňovaná recenze.

Mimochodem, zajímalo by mne také, jakého že to „prozření“ se recenzentovi (který se za pár let zcela jistě za tuhle „recenzi“ bude stydět právě tak, jako redakce týdeníku A2) dostalo v rámci „pochopení, jak někdo může hrát devatenáct osmin tak samozřejmě“.

Zatímco koncert skupiny Remember Shakti (jak se správně tato obnovená skupina nazývá) byl na naše poměry až neuvěřitelně profesionální, recenze Jana Červenky je naopak neuvěřitelně a odbytě amatérská.

P. S.: Podíl redakce týdeníku A2 na tomto paskvilu by ve smyslu rčení „nevědomost hříchu nečiní“ byl možná daleko menší, kdybych hned druhý den po koncertu redakci nezaslal přece jen poučenější ohlas na tuto vynikající hudební událost (Lekce) - zároveň se stranově nepřevrácenou fotografií skupiny Remember Shakti.