„Odbornice“, psycholožka Alena Zapská, si asi již roky nepřečetla žádnou práci z oboru prenatální psychologie, protože by jinak nenapsala: „Často bývá pouto mezi matkou a dítětem idealizováno, a rodiče, kteří je nepociťují nebo je nenavázali hned v prvních minutách po narození dítěte, mají strach, že jde o něco nenormálního…“,  radí také oběť obětí medicínských porodů, a pak nesmyslně a vlastně pro současný vrchnostensky autoritativní způsob současného porodnictví typicky dodává: „…ale to není nic nenormálního. Zaplaví vás vlna lásky, to ano, ale velmi rychle ji vystřídá vztek a zuřivost vůči jeho pláči,“ píše dále, asi z vlastní zkušenosti, a svou „radu“ končí neuvěřitelným konstatováním, že „…je to normální, není to žádná civilizační ani jiná choroba.“

Uf. Tohle je naprostý nesmysl a rádoby odborné (omluvné? alibistické?) povyšování negativních důsledků nesmyslně medikalizovaných a odcizených dnes bohužel běžných porodů na normu.

Je to právě přítomnost lékařů, rutinní odcizené prostředí porodnic, a jsou to právě následné (a z hlediska jen asistentkou nebo dulou vedeného přirozeného porodu zbytečné) lékařské zásahy, např. používání silných opiátů jako utišujících léků, anestezie, nástřihy hráze, epidurální analgezie, dodnes stále jako nadstandard nabízený císařský řez a další, které přeruší obvyklý sled hormonálních procesů v těle rodičky. Když totiž porod probíhá v tichu, intimitě a šeru přátelského, nejraději domácího prostředí, první pohled do očí novorozence probudí v matčině těle erupci hormonů (především oxytocinu) a ten zajistí právě onu tak legendární, dříve obvyklou, hory přenášející mateřskou lásku.

Je-li ovšem porod přerušován, nebo je-li rodička omámena či dokonce uspána (a dítě za ni porodí porodník), ony miliony let evolucí cizelované procesy v těle ženy rodičky jsou narušeny, nebo k nim vůbec nedojde: důsledkem jsou stále běžnější psychické problémy v šestinedělí, tzv. poporodní blues, laktační a další psychózy. V té nejběžnější formě pak ženy pečují o své dítě, tak jako zmíněná čtenářka, „automaticky“, tedy nejsou „štěstím bez sebe“.

A místo aby měly možnost se dovědět, v čem byla chyba, aby se jí při příštím porodu vyhnuly, dočtou se jen, že „je to normální“.

Je nejvyšší čas, aby různí ti málo či vůbec neinformovaní žurnalisté a „odborníci“ přestali lakovat náš svět růžovou barvou normality, kterou jen zakrývají vlastní nekompetenci a zastaralost svých informací.

Tak znovu a ještě jednou: normální je prožít orgasmický, energii na celý život přinášející nádherný přirozený porod, a v okamžiku prvního pohledu do očí děťátka tak nastartovat jak zrod dívky v Ženu, tak celoživotní hluboce citový a štěstí trvale přinášející vztah k dítěti.

Teprve po takovémto porodu je žena skutečně Ženou „in“. Ženou, která díky porodu vešla do jiné, vyšší dimenze vztahů, citů, pocitů a prožívání. Která díky porodu objevila své potenciály, hodnoty, možnosti.

P. S.: Pokud už za vás ovšem, milé ženy, porodili porodníci, pokud byl váš porod problémový (a i děti jsou pak, logicky, problémové), nezoufejte, vždycky se s tím dá něco dělat. Pozitivní úmysl je začátkem všeho. Proč ale opakovat stále stejné chyby v dalších generacích?

P. P. S.: A pokud se místo diskuse o tom, jak to zařídit, aby se situace v našem porodnictví změnila, znovu objeví komentáře „že ten Marek píše pořád o tom samém“, jsou zbytečné. Neodradí mě. Píšu to sice stále dokola, ale protože to většina čtenářů a čtenářek zatím nepochopila, a odborníci stále zaujímají pozici mrtvých brouků, a čtou to i noví čtenáři, musím to psát zas a znovu.