Obhajoba muže, který se proslavil svým pragmatickým oportunismem, ale „teď se napravil“, a tedy je možno ho „zvolit“, je totiž také takovým rychle utvořeným názorem. Přání je tu, přes vášnivou snahu o poskytnutí možnosti odpuštění, otcem myšlenky. Nikdo v tomto smyslu nechodil v mokasínech kohokoliv jiného a nemůže tušit, co a jak by v té které situaci udělal. Každý jsme vesmír sám o sobě, s těmi jinými vesmíry nesrovnatelný. Přesto ale lze právě z minulosti těchto a jiných mužů (jakkoli povrchně) usuzovat na pravděpodobnost jejich budoucího jednání a chování.

Magnetická rezonance, zvláště ta její funkční varianta (lze „vidět“ jaksi v přímém přenosu, jak pracují jednotlivé části mozku, jsou-li vyprovokovány např. obrázky milovaných či nenáviděných osob nebo situací atd.), totiž ve svých důsledcích potvrdila další empirické zjištění našich předků: lidé se zase až tak nemění.

Jinými slovy, emoční struktura osobnosti každého člověka je dobudována, na celý život, již v šesti či sedmi letech. Již tehdy, zvláště u chlapce, je rozhodnuto, jestli se i v dospělosti bude bát nebo prosluje odvahou, jestli bude umět odpouštět a držet slovo, nebo jestli bude podezíravý, nenávistný, nepřející nebo oportunisticky prolhaný. Jak vyplynulo ze vzpomínek spolužáka, Václav Havel se už jako školák na internátu, když ho bili starší kluci, choval statečně: nenaříkal, nestěžoval si, vydržel.

Mozek si rád zvyká a opakuje, také aby ušetřil energii, co se už naučil (proto se každé ráno nemusíme znovu učit chodit). Takže kdykoliv se v budoucnu člověk (zvláště muž) octne v situaci, která se jen vzdáleně podobá nějaké nepříjemné scéně z dětství (ponížení, prohra, nespravedlnost, aj.), jeho mozek ve dvou desetinách vteřiny (takže on sám si toho vůbec není vědom) porovná současný vjem s databází emocí a vyprodukuje stejné hormony, v tomto případě adrenalin, který stáhne psychiku a tělo, v očekávání ponížení (prohry, nespravedlnosti atd.).

Proč jsou právě muži v tomto směru daleko ohroženějším druhem? Protože (napsáno velmi zjednodušeně, takže mne nechytejte za slovíčka) ženy mají hemisférově propojenější mozek (když např. mluví, fungují jim obě), protože jakkoliv to nevypadá, jsou emočně stabilnější (neberou si to tak, dokáží prohrát a znovu se domluvit), a protože jim přirozený porod nastartuje tělo a mysl neuvěřitelnou dávkou dalších hormonů, celkově posilujících odolnost ženského těla a psychiky.

Záznamy na pomyslném harddisku mozku muže, natáčené (vteřinu po vteřině) od okamžiku narození (a v dětství a v dalším životě), pak ovlivňují jeho psychiku celý další život. A nelze je vymazat jinak než zničením „harddisku“, tedy smrtí.

Plynou z toho dvě velmi důležité a v naší kultuře nepochopené a nedoceněné věci: zaprvé neuvěřitelná zodpovědnost, a zároveň také možnost maminek formovat a programovat své syny (a tedy i budoucnost rodiny i společnosti). Proto občas připomínám (ale nikdo nechápe): ženy dělají muže. Zadruhé možnost důvěřovat, ale především nutnost prověřovat.

Dlouhodobě negativní psychikou ženy v těhotenství, traumatickým porodem, zbytečně kritickou výchovou, dogmatickým vzděláním nerespektujícím individuální kvality a životem v pokrytecké společnosti poškození muži (a to jsme až na jednotlivé výjimky všichni) se sice mohou snažit o překrytí negativních programů vnější maskou vzdělání, pozice v zaměstnání či v politice, ale ve chvílích krize propukne (nevědomě, tedy nekontrolovatelně!) emoční naprogramování z dětství.

Pragmatický oportunista uvnitř navždy zůstane pragmatickým oportunistou: octne-li se v situaci, kdy tímto způsobem v minulosti získal (pozici, peníze, moc, ženu, úspěch, slávu), zcela jistě zopakuje v dětství naučený a v dospělosti mnohokrát úspěšně aplikovaný model chování a jednání i v budoucnu. Proto Petra Hanniga rozhodně nedoporučuji volit (přestože a právě proto že mu přeji šanci napravit, co spáchal, jiným způsobem).

Muži jsou totiž v tomto ohledu prostě nepoučitelní.

Přesto, nebo právě proto, že je zatím v naší kultuře neznáme, ovšem pozitivní řešení tohoto celoživotního a zdánlivě neodstranitelného naprogramování z dětství existuje.

Jediný způsob, jak přeprogramovat z dětství dané typy chování (který opět má jako ona příslovečná mince dvě strany, dvě varianty), je totiž buď radikální, nebo postupný „reset“ mozku. V prvním případě buď drogou, což v kultuře, která s ní neumí zacházet, a spěchá, s sebou nese další a ještě větší nebezpečí, nebo, lépe, dosažením duchovního osvícení.

Takový osvícený člověk ovšem, právě protože najednou velmi dobře ví jak o svých přednostech - má se rád takový jaký je - tak především o svých i chybách a tendencích, už ví, že např. nesmí do politiky (tak jako bychom vyléčenému alkoholikovi nedoporučili, aby prodával alkohol): ony emoční bloky a škodlivé programy na jeho harddisku stále jsou, jen přemostěny. Zatímco tělo se neustále mění, „mysl“ si pamatuje navždy.

V případě postupného „resetu“ se většinou jedná o dlouholetou trpělivou práci s emocemi a myslí. V mozku člověk, který celé roky správně medituje, je totiž ona podvědomě, a tedy nezvládnutelně fungující výhybka, která v jedné ze čtyř úrovní přehazuje v rámci každičkého vjemu výhybku na kolej „problém“, se všemi dalšími z toho vyplývajícími důsledky (dlouhodobé stresy, stažení těla mysli, niterná obava z prohry, ponížení, nespravedlnosti), postupně opravena, a posilováním druhé možnosti je nakonec prioritně (také podvědomě) používána její druhá možnost: radost.

Buddhisté (a dlouhodobě meditující lidé) jsou přirozeně šťastnější, zdravější, citlivější, soucitnější a ekologičtější, než ti normální. A ti jednotlivci, kteří dosáhli osvícení, provedli v jeho momentu nejradikálnější a nanejvýš pozitivní defragmetaci harddisku svého mozku, jaká je vůbec možná.

Muži jsou nepoučitelní, ale jsou, jak vidno, napravitelní. Jsem si ale jist, že v případě Petra Hanniga (a jeho dalšího pokusu dostat se do vrcholné politiky) nejde ani o osvícení, ani o důsledek celoživotní meditace.