Další a další záhady lidského myšlení odhalují další objevy neurověd jako na běžícím páse: ukazuje se, že nám evoluce dala (respektive posílila) i schopnost odhalovat souvislosti. Když náš prapředek dokázal odhadnout nebo dokonce předpovědět, jak se bude vyvíjet (či opakovat) počasí, velikost příští úrody nebo milostný vztah vládce kmene, zcela jistě z toho dokázal těžit i příslušné výhody.
„Schopnost objevit i slabé vztahy mezi jevy je dána mikroskopickou organizací mozku,“ píše se v článku Proč snadno uvěříme pověrám? (LN 22. dubna 2006, převzato z časopisu Vesmír). „Některé neurony slouží jako detektory souběhu jevů. Princip je jednoduchý: pokud jsou dva neurony opakovaně aktivovány zároveň, posílí se spojení mezi nimi. Mozek je vlastně hardware, který se aktivně mění v procesu učení.“
Ještě nedávno (ale zcela jistě, i když v menší míře a s menší ochotou to přiznat) se právě vědci odlišovali od obyčejných lidí svou schopností vypozorovat v dění kolem sebe nějaké souvislosti (a Darwin, Semmelweis, Kekule, Pavlov, Freud a další by mohli vyprávět).
Samozřejmě, snaha najít souvislost za každou cenu může vést přímo k opačným než reálným výsledkům, a pověry či rituály a náboženství jsou toho podle některých vědců důsledkem.
To ovšem nic nemění na tom, že právě schopnost najít k jevům v přírodě a mezi nimi nějaký vztah (nějakou souvislost) pomohla našim předkům přežít.
Navíc když mozek nalezne souvislost, když se mu to tam uvnitř smysluplně poskládá, je i člověk klidnější (a jeho tělo produkuje spíše endorfiny než adrenalin): v důsledku toho je šťastný a zdravý - také protože věří, že věci mají řád. Když se fotbalista při nástupu na zelený trávník hřiště třikrát pokřižuje (a dělává to tak celé roky své kariéry), zcela jistě tak posílí (i když nereálnou) souvislost mezi pokřižováním a dobrým a lepším výkonem: jeho mozek produkuje endorfiny, je zharmonizován, tělo a mysl jindy svazující obavy a strach nenarušují optimální výkon. Dnes už prokazatelně víme, že ateisté a v nic než svůj pragmatický rozum věřící nevěřící mívají psychické a nakonec i zdravotní problémy: nejsou šťastni.
Když totiž hledáme a nalézáme souvislosti, líbí se nám to. Mozek produkuje přirozené opiáty, jsme šťastní. Tak jako musela příroda (evoluce, chcete-li) zařídit, abychom jedli (za každé sousto obdržíme dávku endorfinů), tak také zařídila, že když najdeme řešení nějaké záhady, jsme odměněni porcí přirozených opiátů: líbí se nám to. Proto také máme tak rádi rébusy, křížovky, hádanky, proto byly vždy oblíbeny pohádky a mýty, a v novějším provedení detektivky a thrillery. A poezii a výtvarné umění a hudbu.
Mimochodem, ukázalo se také, že lidský mozek (zvláště ženský) miluje drby. Tedy zprávy o blízkých, sousedech či známých osobnostech. Z hlediska přežití i tohle muselo být a zcela jistě i bylo důležitým faktorem v rámci sociálního kulturního vývoje někdejšího člověka, což zase přispělo k překotnému vývoji jeho mozku. Proto i dnes čtenáři tak rádi čtou zprávy o hvězdách, politicích, bohatých sousedech nebo rozchodech slavných milenců a bulvár je přirozenou stimulací právě tohoto fenoménu.
Jakkoliv se tváříme a tvrdíme že jednáme racionálně, jsme daleko více nositeli zděděných a díky rituálům a pověrám před tisíci či dokonce desetitisíci a statisíci lety zavedenými zvyky svého těla a mozku (který se prostě přizpůsobil tomu, co tehdejší člověk často dělal), než je nám milo a než tušíme. Snažíme se vládnout světu a přírodě, ale nezvládáme ani sami sebe. Neznáme se. Hledat a nalézat ty skutečné souvislosti mezi tím, co vidíme, jak vnímáme, jak a proč jednáme, je nanejvýš aktuální právě i dnes. I individuálně.
Vzpomínám, jak dlouho mi trvalo, než jsem v rané dospělosti objevil souvislost mezi dobou louhování tehdy jediného dostupného černého sypaného čaje a četností nutnosti jít se vymočit.
Jak dlouho bude trvat současným vládcům a současnému lidstvu, než najdou souvislost mezi způsobem, jaký se u nás rodí děti a stále radikálnější agresivitou dospělých? Mezi svým soukromým jednáním a chováním a mezi ekologickými hrozbami nejbližší budoucnosti?
Souvislost
