V této fiktivní zprávě o ztracené nevěstě se pro Ježíše, Marii (Lazarovu sestru z Betanie) a Josefa z Arimatie užívají hebrejská jména Ješua, Miriam a Josef.

Zachvěla se a přitáhla si plášť těsněji k svému štíhlému tělu. Ochladilo se. Zářící slunce zašlo za zahradní zeď, za chrám na hoře Sión. Zahradní vůně ji konejšily, uklidňovaly její napjaté nervy, jak seděla schoulená na kamenné lavičce pod mandlovníkem. Stříbro bledého měsíce vrhalo na pěšinu stíny. Nořila prsty u nohou do jemného prachu a ve vláčné půdě vytvářela roztomilé hromádky.

V tom ji vyplašily lehké kroky na cestě. Snažila se rozeznat postavu ve stínu, zahalenou do tmavého pláště. Muž ji okamžik mlčky pozoroval. Pomyslel si, že je zranitelná jako malý ptáček. Promluvil jemně ve snaze rozehnat její obavy. „Šalom, Miriam. To jsem já, Josef."

Štíhlá postava před ním se při zvuku jeho důvěrně známého hlasu viditelně uvolnila. „Ach, Josef," zachytil její hlas. Soucitně se na ni zadíval. Byla bledá a chvěla se, ponořená v zármutku. Pozvedl ruku a mimovolným gestem překlenul voňavou temnotu, která je oddělovala v zahradě matně osvětlené měsícem.

„Josefe," zašeptala. „Nejsem si jistá, jestli to unesu. Snažil se mě varovat a myslím, že jsem to pochopila." Chvěla se a třásla ve tmě.

Josef jí položil ruku na ramena a pevně ji stiskl. Ještě si neuvědomoval hloubku své vlastní bolesti. Její dlouhé, tmavé vlasy se leskly v měsíčním světle, oči se jí blyštěly slzami.

„Miriam," řekl mírně. Zaváhal. Nebyla už tak dost rozrušená? Slíbil však svému příteli, že ji ochrání. A to šlo jen jedním způsobem: musí oba ihned zmizet, pod ochranou tmy. Autority si pro ni mohou každou chvíli přijít.

„Miriam, dostal jsem varování. Musíme opustit Jeruzalém - dnes v noci. Nebylo by pro tebe bezpečné, kdybys tu zůstala. Pilát a Herodes Antipas tě možná už hledají."

Odvrátila se, zrak upřený do stínů. Pomalu se opět otočila, aby se na něj podívala. „Myslíš, že je nutné, abych uprchla?" Její šepot byl sotva slyšitelný.

Zaváhal. „Ano, Miriam. Je to jediný způsob. Slíbil jsem Ješuovi, že tě ochráním i za cenu svého života. Není jiné volby."

Přikývla. „Ano, Josefe. Já vím. Řekl mi slova proroka Micheáše. Chápu. Je to slib. Udělám, co navrhuješ. Ale co Marta a Lazar?" Josef potřásl hlavou. „Ani jim jsem neprozradil, kam jdeme. Řekl

jsem jim, že tě schovám ve městě. Dokud nebezpečí nepomine, nikdo nebude vědět, že jsme pryč. Prozatím zůstanou tady. Řeknou každému, že jsi nemocná, takže se snad po tobě nebude nikdo shánět. Pošleme pro ně později."

Josef měl vše naplánováno. Budou cestovat jako otec s dcerou, aby vzbudili co možná nejmenší pozornost. Autority očekávají, že uprchnou po moři, takže přístavy budou velmi nebezpečné. Proto se rozhodl uprchnout po souši přes poušť. Na cestu sbalil pár nutných věcí a spoléhal na přátele, že jim v místě určení pomohou. Uprchnou do Egypta - do Alexandrie.

Bezbarvě se usmál. Její mládí a krása byly tak přitažlivé. Magdal-eder, dcera siónská, „věž stáda". Musí odejít do polí, žít v exilu, jak varoval prorok Micheáš. Ale skrze ni bude jednoho dne obnovena vláda na Siónu. Znovu užasl nad svým přítelem, který pochopil, že verše v Micheášově proroctví mluví o tomto vyhnanství a o konečném návratu a obnově Davidova královského domu. Na něho, Josefa z Arimatie, přešla odpovědnost za její bezpečí. Nemohl svého přítele zklamat.

„Půjdeme," řekl jí jemně. „Naše osly jsem uvázal u brány. Mluvil jsem s Lazarem a Martou. Až nebezpečí pomine, pošleme pro ně. Slibuji."

Věděla, že říká pravdu. Vždycky věděla, že bude nutné uprchnout od Heroda Antipy, zachváceného žárlivou nenávistí, který si svým trůnem nebyl jist, takže nemohl tolerovat žádné soky. A bylo nutné uprchnout i od Římanů. Ti se báli povstání židovského národa. Nenávist Židů vůči římské okupační moci byla intenzívní a jejich láska a nadšení pro Syna Davidova, který byl tak brutálně popraven, mohly v každém momentě roznítit revoluci. Lepší bude, když uprchne, protože všude se šušká, že zmizení těla bude jiskrou sebevražedné konfrontace lidu se silou římských legií. Jakkoli byla mladá, tomu rozuměla. Její manžel jí vše vysvětlil a pak ji laskavě podržel, zatímco ona ronila slzy na jeho teplé rameno. Pokoušel se ji utěšit a ona se kvůli němu snažila být statečná. Ale selhala a v jeho očích viděla muka, jež pro ni cítil.

„Jsem připravena, Josefe. Pojďme." Mlčky se rozhlédla po zahradě, nadechla se vůně kmet a lilií, vzdušného prachu. Opouštím svůj domov, pomyslela si - pravděpodobně navždy. Svého bratra a sestru, dům, kde jsem vyrostla, zahradu, kde jsem si hrála. Zahradu, kde jsem se poprvé setkala se svým Pánem. Naši uzavřenou zahradu. Zarazila se, vzpomínala.

Josef vzal Miriam za ruku a kráčel pomalu k bráně, zatímco chladný prach cesty padal na jejich chodidla v otevřených sandálech. Pomohl vdově po svém příteli nasednout na čekajícího osla a odvázal ho. Kráčel pomalu a s holí v ruce vedl osly od domu. Příležitostně vzhlédl na Miriam. Zdálo se, že se pohroužila do svého vlastního věčného světa, kde si jeho už ani neuvědomuje.

Kráčel vedle ní v mlčenlivém sdílení, vedl ji ze vsi a dolů po klikaté cestě, pryč od domu jejího dětství, pryč od Betanie a Olivové hory do pouště. Cestu jim jasně osvětloval měsíc.

Čichem i chutí vnímala drobný písek, semínka pouště. Rty měla vysušené, oči ji pálily - držela je napůl zavřené, aby je chránila před žhnoucím sluncem a bodajícím pískem. Přitáhla si plášť těsněji, zámotek z bílé vlny jí byl štítem proti nepřátelským živlům. Josef tiše kráčel po jejím boku, pohroužen do vlastních myšlenek, příležitostně se ujišťoval, že ještě není příliš unavená či vyčerpaná horkem. Pečoval o její pohodlí, nicméně však věděl, že musejí rychle pokračovat v cestě.

Kolébala se mírně dozadu a dopředu na oslím hřbetě, myšlenky jí putovaly sem a tam po minulých dnech. Její snění nic vnějšího nevyrušovalo, protože krajina se neměnila. Vzpomínala na to, jak potkala Ješuu. Seděla sama na lavičce v obezděné zahradě svého domu v Betanii. Její bratr Lazar přivedl Ješuu do zahrady, v chladivém stínu se tu s ním procházel, aniž by si uvědomoval její přítomnost. O tomto muži jménem Ješua už slyšela. A kdo by o něm neslyšel? Nadšeně ho vítali v celé Judeji. Věděla dobře, proč ho její bratr obdivuje. Když ho nyní uviděla, cítila, jak i ji to k němu přitahuje. Byl vyšší než průměrní muži, s protáhlými, štíhlými rysy a krásnýma rukama. Vlasy a vousy měl vkusně upravené, oči tmavé a pronikavé. Ale nejvýraznějším aspektem toho muže byla uklidňující jistota, ovzduší autority a integrity, jež obklopovalo jeho postavu.

Pak Lazar vzhlédl a objevil ji, tiše sedící pod mandlovníkem. Přivedl Ješuu k ní a vyslovil její jméno. Ale žádné představování nebylo nutné, protože i když se viděli poprvé, pochopila, že ho již zná.

Usmál se. „Šalom."

„Pokoj a blaho." Odpověděla mu tehdejším uctivým pozdravem a viděla, že v jeho očích je krásná. Cítila to z nich. Věděla, že tohoto Ješuu, přítele jejího bratra, bude vždy milovat. Zmateně sklopila oči, začervenala se, tmavé vrkoče jí spadly dopředu a zakryly jí tvář.

„Vyhledám Martu a připravím vám něco k občerstvení," zamumlala. A utíkala ze zahrady, ve spěchu skoro zakopla.

O několik měsíců později se vzali. Teď se usmála při vzpomínce, jak byla překvapená, když k ní Lazar přišel s novinkou, že toho galilejského cizince přijal za svého švagra. Dědička půdy na okraji Jeruzaléma se stala nevěstou Ješuy z Nazareta, potomka z rodu krále Davida.

Sňatek měl dynastickou důležitost, spojoval rodiny věrných přátel - Davida, syna Jišajova, a Jónatana, syna Saulova. O jejich přátelství se po staletí vyprávěly historky v každém židovském domě. Lazar jí vysvětlil, že její sňatek s Ješuou je politická záležitost, ale že je zároveň i naplněním proroctví. Lazar a jeho zélótští přátelé byli přesvědčeni, že herodovští tetrarchové, kteří kolaborovali s Římany, uzurpovali Davidův trůn. Byli též přesvědčeni, že Bůh jim poslal Davidova mesiáše, který národ osvobodí z tyranie Římanů a přinese jim éru míru a prosperity, kterou jim slibovali proroci. Cizinec z Galileje měl správnou genealogii. A neprováděl také zázraky a divy, neuzdravoval nemocné a nevyháněl zlé duchy? Bylo jasné, že to byla Boží volba. Nyní si musí vybrat nevěstu z kmene Benjaminova, neboť v první knize tóry bylo psáno, že stříbrný kalich je ukryt ve vaku Benjaminově. Podle jejich inspirovaných učitelů to znamená, že žena z Benjaminova kmene bude nástrojem usmíření a spasení Izraele.

Nic z toho Miriam nezajímalo. Rodiče mohli uvést jakýkoli důvod, čekalo se jejich rozhodnutí. Neslyšeli, jak jí krev v žilách zpívá, neslyšeli tichou píseň jejího srdce; nejde o to, proč si mne vybral, hlavní je, že jsem jeho vyvolenou!

Uvažujíc o všech těchto věcech, hledala útočiště v obezděné zahradě, na lavičce ve stínu mandlovníku. Tam ji pak našel Ješua

Mlčky se před ní zastavil, natáhl ruku. Váhavě vzhlédla, pak plaše nabízenou ruku přijala. A každá rána, jakou kdy poznala, byla zahojena.

Svatbu slavili v domě Šimona malomocného. Účastnilo se jí jen pár blízkých přátel a jejich rodiny. Považovalo se za nutné držet svatbu pokud možno v tajnosti, aby Herodes Antipas nezjistil, že dědička Benjaminova se sňatkem spojila s dědicem Davidovým. Miriam se nestarala o to, že na veřejnosti nebude uznávána jako Ješuova manželka. Záleželo jí jen na tom, že je nevěstou vysokého Galilejce, jehož tmavé oči ji laskaly, rozveselovaly, přinášely jí blaho.

Svatební hosté se veselili ve víře, že Davidův rod bude obnoven a Sión osvobozen. Všechny národy se pak shromáždí v Jeruzalémě, aby uctily Hospodina v jeho chrámu, a Boží slovo vyřčené hebrejskými proroky bude naplněno. Kamenný džbán judaismu se dnes naplnil novým vínem, mesiášskou nadějí pro budoucnost.

Miriam klidně seděla po boku svého manžela, štíhlá a rozkošná, tmavé oči jí jen zářily. Chápala politické plány svého bratra a jeho zélótských přátel, ale nezdály se jí důležité. Význam pro ni měl pouze vysoký, urostlý muž, s nímž byla nyní spojena. V srdci jí zazněl slib žalmistův: „Tvá žena bude jak úrodný vinný keř ve výklenku tvého domu." Amen. Šalom.

Tu noc ji objímal. Říka1 jí „miláčku" a její radost byla bezmezná. Ze dvora jim večerní větřík přinášel do pokoje vůni kmet a oni spali.

Josef opět promluvil a přerušil její myšlenky. „Miriam, Miriam. Vezmi si, prosím, trochu vody." Náhle byla zpět v přítomnosti a jemně si setřela písek z očních víček. Josef jí nabízel měch s vodou.

„Děkuji ti, Josefe. Jsi opravdu milý."

Usmál se na ni. O svou královnu se velmi strachoval. Její bezpečnost byla jeho svatým posláním. Slíbil to Ješuovi. Byla to služba, kterou pro svého přítele rád vykonal. Skrze ni, Magdal-eder, bude obnovena vláda. Nyní však musí odejít do polí, putovat do vyhnanství, jak předpověděl prorok Micheáš. Cítil s ní. Byla pro tuto roli vyvolena, ale oč lépe by jí bylo, kdyby vyvolena nebyla!

„V deltě Nilu budeme zítra za soumraku," řekl jí, aby ji povzbudil. Celé dny ho zneklidňovalo její dlouhé mlčení. Nechtěl, aby setrvávala v hrůze posledních dnů v Jeruzalémě. Poté, co vojáci velerady odvedli Ješuu, chtěl, aby Miriam zůstala s Martou v Betanni, ale ona trvala na tom, že bude svého manžela provázet až na Golgotu.

Celý den s ní zůstávalo několik dalších žen a poskytovalo jí oporu, když stála poblíž kříže. Krutost římské popravy jí určitě musela v srdci způsobit velkou, otevřenou ránu. Jako setníkovo kopí, jež probodlo Ješuovi bok a způsobilo mu smrt, pomyslel si Josef trpce. Jeho přátelé doufali, že poté, co ho před západem slunce sejmou z kříže, opět obživne, ale bylo již příliš pozdě. Cožpak nemohl zasáhnout Jahve? Nějak dopustil, aby mu jeho plán překazil římský setník s dlouhým kopím. Nebo byly špatné plány lidi? V každém případě Ješua na svá zranění zemřel. Naděje na království Boží na Zemi se nyní zdály spočívat jen na této vyčerpané ženě jedoucí na oslu, která srká z koženého měchu vodu a snaží se chránit si tvář před žhnoucím pouštním sluncem. Ona je nadějí Izraele, pomyslel si, protože nosí Ješuovo dítě.

Miriam si opět přitáhla plášť ve snaze ukrýt se před neúnavným slunečním žárem. Cítila chuť písku v ústech a jeho bodání na tváři. Rty měla vysušené a nateklé.

Když se na ni Josef podíval, zaplavila ho vlna starostlivosti. Jak se modlil, aby Bůh žehnal této ženě a dal jí zdravé dítě, plod jejího sňatku s Ješuou! Sliby proroků, že Pán obnoví trůn domu Davidova, musí být někdy naplněny. „Výhonek z prutu Jišajova," předpovídal Izajáš, se stane soucitným vládcem, který přinese pokojné království Boží na Zemi. Tak velké naděje museli mít! Jakým šokem bylo vidět Ješuu odváděného k ukřižování, jak bojuje pod groteskním břemenem kříže, padá a pokouší se vstát, aby pokračoval ve své cestě ulicemi Jeruzaléma. Když římští vojáci přibili Syna Davidova na kříž, všechny jejich sny se rozplynuly. Jejich hrůza pak vyvrcholila, když setník pozvedl své kopí, roztrhl Ješuovi bok a probodl mu srdce. Naděje izraelských nacionalistů nyní jede obkročmo na oslu přes sežehlou poušť Sinaje, pohroužená do žalu a bílého pláště.

„Miriam, z těch dlouhých hodin jízdy musíš být jistě unavená. Zastavíme k odpočinku?" přerušil Josef mlčení.

Chabě se na něj usmála, vnímala jeho starost, ale své fyzické nepohodlí si neuvědomovala. Strasti již nepronikaly do jejího vědomí. Jejich utrpení na dlouhé pouti odeznělo v tupé, všeobjímající bolesti.

Upadla zpět do svého snění, konejšena věčným kolébáním osla, který se prodíral nekonečnými pouštními dunami. Věděla, že to je dynastický sňatek. Neočekávala, že to Ješua bude vidět v jiném světle. Při, vzpomínce na jeho starostlivost, na jeho laskavou péči podnícenou její stydlivostí, se usmála: Nemohla se postavit tváří v tvář hořkým vzpomínkám těch posledních dnů. Nechtěla si znovu prožít tu agonii a hrůzu. Místo toho jí myšlenky zabíhaly ke dnům dřívějším. Neměli mnoho příležitostí být spolu. „Nemohu se zdržet, miláčku," říkal jí. „Lidé jsou zraňováni a utiskováni. Jsou chromí a slepí. Myslí si, že Bůh je v jejich bídě opustil. Musím jít zpět do ulic, abych jim obvázal jejich rány a uzdravil jejich zlomená srdce." A ona ho nechala jít.

Nejdřív se zdálo, že je svou mocí uzdravovat překvapen. Jednou jí řekl, že cítil, jak z něho vychází síla, když se někdo dotkl jeho šatů. Pochopil, že to není jeho sta, ale síla Boží, která jím proudí. Byla v jeho slovech, v jeho vzhledu. Jeho inspirující přítomnost uchvacovala jeho přátele a vábila davy.

Byla hluboce vděčná, když se po týdnech a někdy měsících putování po vzdálených koutech Galileje a Judeje vrátil do Betanie. Stačilo jí sednout si k jeho nohám, vpíjet se do jeho slov a jeho přítomnosti, příležitostně zachytit jeho pohled nebo úsměv. Nemohla se odtrhnout, jen němě seděla a hřála se v jeho světle. Jednou se její sestra Marta rozhněvala, protože všechny starosti s organizováním hostiny pro velkou skupinu učedníků padly na její bedra. Ješua to pochopil a uklidnil Martu mírným slovem, ale Miriam cítila vinu a odtrhla se od Ješuy, aby své sestře pomohla s domácností.

Během posledních pár měsíců Ješua několikrát mluvil o smrti, která mu hrozí. Lidé začali říkat, že je očekávaným mesiášem, Synem Davidovým. Začali se tlačit na ulicích a mávali palmovými ratolestmi na znamení Micheášova a Izajášova slibu mesiáše. Ješua věděl, že římské autority nebudou tolerovat masový rozruch a že výbuch je nevyhnutelný. Konfrontace s tetrarchou a římským guvernérem by vedla k občanským nepokojům a krveprolití. Musel se obrátit na Římany, dříve než dojde k pouličním střetům, v nichž by mohli být zraněni nevinní. Ješua Miriam vypověděl Izajášovo proroctví o trpícím služebníku. Pokoušel se ji varovat. Pak ji vzal do náručí, aby ji ukonejšil, a její bolest se zmírnila.

Nyní jí paměť trochu přeskočila. Ten žalm - ovšem! Teď si vzpomněla, proč ji tak rozrušilo, když viděla, jak římští vojáci losují o Ješuův šat, když umíral na kříži. To vše bylo v žalmu. Bylo to řečeno před staletími. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?... probodli mi ruce a nohy... a o můj šat vrhají los." Tato slova jí žhnula v mysli, když si vzpomínala na detaily ukřižování na Golgotě. Z úst jí uniklo zasténání, ale když Josef vzhlédl, něco v její tváři mu zabránilo, aby promluvil. Nedotíral. Zdála se být nedostupná k útěchám, za prahem muk, kde nechtěla být rušena.

On to věděl, pomyslela si. On to vždycky věděl. Proto mi ukazoval ty pasáže z Písma. Abych poznala, že proroctví našeho lidu se naplnilo v něm, a aby všichni uznali, že ho poslal Bůh. Plně to pochopila teprve nyní. Bůh je ve svých prorocích tak často vystaven pohrdání a mučení. Bůh je zraňován: „Prutem šlehají tvář vládce Izraele," říká Micheáš. V utrpení ukřižování jim Ješua ukázal extrémní dimenzi Boží zranitelnosti.

Manžel jí často citoval z Písně písní, chvalozpěvu posvátného sňatku: „Nebol láska je silnější než smrt," vzpomněla si. Ovšem! Ve starých kultech, vlastních jejich zemi, božský ženich zemře obětní smrtí a je pohřben. Pak, po třech dnech, za radostného volání lidu, který očekával jeho návrat, je opět vzkříšen. Přinesl zemi plodnost, smrtí a znovuzrozením ji obnovil.

Jednoho večera, když Ješua odpočíval u tabule se svými přáteli, Miriam vzala nádobku s olejem z nardu a vylila mu ho na hlavu. Cožpak to nebyl Syn Davidův, pomazaný, pravý král Izraele a Bohem vyvolený mesiáš? Ješua proti jejímu jednání nic nenamítal. Jeho učedníci mumlali, že Miriam vyplýtvala vzácný olej, ale Ješua to pochopil. Tím, že ho pomazala, prohlásila ho za krále a za ženicha. „Pomazala mne na pohřeb," prohlásil. Ona se rozplakala, klekla si před něj a svými vlasy stírala slzy z jeho nohou.

Dokonce i teď cítila něhu v jeho pohledu. V očích se jí objevily slzy a srdce jí zavalila tíha. Musíme se snažit nemyslet na tu smutnou dobu, říkala si. Nakonec opět upadla do dřímoty, stále v sedle osla, kterého vedl Josef.

Po bezmála měsíční pouti, jednoho večera, když se stíny začaly prodlužovat, dosáhli svého cíle, kosmopolitního města Alexandrie. Josef vedl osla klikatými uličkami rušného města a hledal židovský sektor. Nekonečná úleva a vděčnost mu dodávaly energii. Konečně byli v bezpečí. V tomto cizím městě je nikdo nemohl poznat, byli daleko od spárů uzurpátora izraelského trůnu, daleko od velekněží jeruzalémského chrámu a římského správce Judeje. Pravá královna a její syn, dědic Davidova trůnu, zde najdou útočiště. Jednoho dne bude skrze ni obnovena vláda Siónu, jak sliboval Micheáš. Zatím však byla v bezpečí, v exilu. „Žezlo" Jišajova rodu bylo zachováno a linie bude pokračovat jejím synem. Nakonec se dědic Davidův vrátí do Jeruzaléma právem svého rodu a přisvojí si trůn. Nastane jeho vláda, jak prostřednictvím proroků slíbil Bůh. V to Josef z Arimatie věřil. Našel ulici, kterou hledal, obrátil se k domu svého přítele a zaklepal na dveře.

Miriam probudilo bušení. V uších jí znělo jako zvuk kladiva zatloukající velké hřebíky do Ješuových zápěstí. „Ne! Ne!" vykřikla a prudce se odvrátila od hluku v jejím polospánku. Úporně se snažila otevřít oči, aby unikla vzpomínkám. Venkovní světlo, filtrované škvírami kolem dveří, ohlašovalo ráno. Byla za to vděčná. Teď už procitla úplně.

Její tělo bylo těžké děťátkem, ruce a nohy měla ještě slabé. Josefovi přátelé o ni dobře pečovali. Snažili se jí pobyt zpříjemnit, utěšit ji v její ztrátě rodiny a domova.

Útěchu většinou hledala ve vlastních myšlenkách. Byla nejšťastnější o samotě. Pohledy na Alexandrii a vůně, jež z ní vycházely, ji nezlákaly. Byla spokojená, když seděla v zahradě, pozorovala ptáčky a dívala se na zářivé květy. Často pomáhala s vařením či tkaním, rutinní práce ji těšily. Byla spokojená. Snažila se nemyslet na Jeruzalém, na traumatické dny před svým odjezdem. Ale nepomáhalo to. Na srdci jí stále ležela tíha.

Stále žasla nad prázdným Ješuovým hrobem. Co to znamená? Stále ještě byla zmatená a zraněná. Chtěla jeho tělo pomazat, jak vyžadovala tradice. Za prvního ranního rozbřesku po sabatu šla ke hrobu do Josefovy zahrady, kam uložili Ješuovo umučené tělo. On tam však nebyl. V hrůze od prázdného hrobu utekla.

Ve zmatku klopýtla a upadla. Když se sebrala a vzhlédla, uviděla, jak k ní kráčí zahradník. V zoufalství na něj zavolala a prosila ho, aby jí řekl, kam položili Ješuovo umučené tělo. Pak si však najednou uvědomila, že se k ní blíží sám její Ješua! S radostným výkřikem se vrhla do jeho rozpřažené náruče. Opatrně jí pomohl na nohy, smál se na ni, ale zároveň potřásal hlavou. „Nedrž se mě," řekl. Pak něžně, ale pevně uvolnil její sevření a s náznakem rozloučení zmizel stejně náhle, jako se objevil. Očima slepě bloumala po prázdné zahradě.

Ukázka z knihy Žena s alabastrovým džbánkem