Je mi 37. Žiji. Zajímalo mě, co mohu udělat pro to, aby můj život byl kvalitní, měl význam a já ho prožila naplno. Cesty mě dovedly až k informaci o sebepoznávacím, čtyřdenním kurzu na téma SMRT.
Smrt je úzce spojena se strachem a žití života se strachem, je omezování vlastního života. Úlevu přináší, když se na strach odvážíme podívat. Pak jsme schopni akceptovat, přijmout skutečnost našeho života takovou, jaká je a ne proti ní bojovat – se strachem.
Na kurzu se setkalo skupina lidí, všichni přijeli, aby se podívali na smrt = strach a co nejvíce ji přijali. Hned na začátku bylo jasné, že přijetí smrti je pro nás všechny velmi obtížná věc. Každý se snažil vyhnout se, nepodívat se zpříma na věci bolestivé. Vždyť každé vlastní připuštění toho, že mám opravdu strach, vyvolává novou bolest – emocionální, dušení i fyzickou.
Dám přirovnání:
1) Jsme zdraví. Nemáme strach, ale také si neuvědomujeme, že můžeme kdykoli onemocnět! Nevíme,co je to bolest při nemoci. Pak přijde vážná nemoc, a s ní i velká bolest. Jenže my nejsme připraveni, máme fyzickou bolest a k tomu se přidávají ještě vlastní emoce a trýznění se myšlenkami, co bude dál, jaké hrůzy nás následkem této situace čekají. Co jsem ještě chtěli udělat, realizovat, zařídit, prožít a my máme najednou hendikep – nebudeme moci to udělat!!!
Bojíme se, připadá nám to nepřekonatelné, ztrácíme víru, chuť do dalšího života, máme deprese, případně další fyzické komplikace v důsledku našeho chování. A tak to jde dál…každý nemocný ví, o čem mluvím. Jenže já hovořím k těm, kteří jsou zdraví! Často si myslíme, že budeme mít to štěstí a nemoc se nám vyhne.
Pravda je, že opravdu můžeme mít to štěstí a nemoc se nám vyhne. Čemu se ale v žádném případě nevyhneme, je naše smrt.
2) Žijeme život. Nemluvíme o tom, že jednou zemřeme. Vždyť je ještě dost času, ještě jsme zdraví, ještě to tak nevypadá. Netýká se nás to. Zatím o tom nebudeme uvažovat. Ještě musíme dostavět dům, pak opravit chalupu, cestovat, nebo budovat kariéru. Mám málo peněz, musím se honit, čekám povýšení a současně zvýšení platu. Pak si teprve s mužem vyjedeme na dovolenou. Možná si pořídíme dítě? Do teď nebyl čas, ale pak bude…
Ale co když zítra přijde smrt… Stát se to může každému už zítra!!!
Na našem kurzu jsme měli určený termín: máme již jen tři dny. Za tři dny zemřeme. Kolem nás byli lidé, kteří také za tři dny zemřou. Všichni jsme si najednou začali uvědomovat obrovské množství věcí, které, když jsme žili v budoucnosti nám vůbec nepřipadaly důležité, ale….. za tři dny je konec!
- ten, kdo celý život opravoval dům, chalupu zjistil, že se vůbec nestihl věnovat svým dětem, protože si říkal, že až opraví, tak…
- že dětem, rodičům, blízkým vlastně opravdu neřekl, jak je má rád. Možná se s nimi ani neobjal, aby jim dal pocítit tuto radost a lásku
- ten, kdo se neustále hádal se svým partnerem zjistil, že si vlastně neuvědomil, kolik pěkných věcí pro něj ten partner udělal a dostatečně si jich nevážil. Hlavně mu neřekl, že si ho váží za to, že je -byl s ním
- že celý život šetřil, protože chtěl cestovat, doposud nikde nebyl, ale také už nikdy nikam nevyjede
- najednou si uvědomíme, že jsme někomu ublížili a doposud jsme se neomluvili. Mrzí nás, že jsme mu to neřekli. Tíží nás to.
- už nikdy – vše, co si myslel že udělá později, až…. tak už neudělá
Navzájem jsme si uvědomovali, že jsme žili v budoucnosti (budoucnost ale není, je to pouze představa) místo toho, abychom žili v přítomnosti. Tady a teď – v každý součastný okamžik. Věci opravdu důležité byly odsunuty na někdy později. Honili jsme se za majetkem, věcmi materiálními a neuvědomovali si, že to jsou věci pomíjivé. Největší, velmi silnou bolestí však bylo, že jsme mnohokrát neřekli blízké osobě mám tě rád, mám tě ráda. Vážim si tě. Jsi pro mě přínosem, děkuji za vše, co jsi mi dal, nebo dala. To vše se nyní objevovalo s takovou silou právě proto, že jsme věděli, že už zbývají jen tři dny. Bylo to strašně málo a ti lidé, kterým něco dlužíme, tady nebyli, už to nešlo dohnat.
Byla to ukrutná bolest.
Čtete tyto řádky a mnozí si určitě kladou otázku proč jet na takový kurz, dobrovolně prožívat toto utrpení?
Víte, co se stalo za tři dny? Nikdo z nás nezemřel! Vrátili jsme se domů s jiným pohledem na to, co je v životě důležité a měli to obrovské štěstí, že můžeme s těmi našimi blízkými lidmi ještě hovořit. Říci jim, co jsme ještě chtěli říci, poděkovat, pohladit, potěšit, usmířit se, dát.
Hlavně nezapomenout, že smrt může přijít už zítra. Proto je tak důležité žít hodnotný život dnes, právě teď!
Život - smrt - život
