V naprosté většině případů „diskuse“ pod nějakým článkem na síti zásadně neotevírám. Po pionýrských letech, kdy to bylo všeobecně výhodné a zábavné, se totiž situace začala zhoršovat a špína na síti zhoustla tak, že přestalo být bezpečno se pokoušet přes ni jen přebrodit.

A nejen na síti: když jsem počátkem 90. let vysílal své pořady o hudbě na stanici Golem, mohli posluchači telefonovat přímo do živého vysílání. Bylo to pro těch několik tisíc slušných jistě velmi příjemné a obohacující. Jenže pak začalo telefonovat několik zlých nepřejících úchylů (jak jsme je tehdy nazývali). Nevydržel ani pořad Franty Ringo Čecha a i tohle vulgární telefonování bylo příčinou pozdějšího zániku tehdy velmi oblíbeného a asi jediného v zásadě pozitivního rádia.

Anonymita internetových diskusních skupin a chatů (včetně výhody přezdívek, možnosti vystupovat jako žena, i když je pisatel muž atd.) přilákala jako můry ke světlu všechny ty, kteří by v reálu nikdy tak sprostí nebyli a být nemohli. Takto, v bludném kruhu svého psychického či emočního postižení, jim narostla křídla a oni likvidují jednu diskusní skupinu za druhou.

Jen je nechte, ať si hrají, vždyť máme svobodu slova, tvrdí tzv. liberálové, ale nemají tak docela pravdu. Tohle „svobodné“ osočování výsledků práce a názorů jiných je přímo zdraví škodlivé a kontraproduktivní dokonce i pro osočovatele samotné (jejich mysl a mozek podléhají falešnému dojmu, že tahle virtuální svoboda jim poskytne pocity, kterých se jim v realitě nedostává). Z počátku jim to opravdu může „psychicky“ pomoci, ale je to jako s drogou: čím víc „svobody“ někoho urazit a na někom jiném si vybít své nepříjemné pocity z různých těch mindráků takový špinitel má, tím více jí chce, tím méně často je saturován a tím rychleji se dostane na a za hranici - takový parazit nakonec zničí i to, na čem parazituje.

Slovo parazit jsem použil záměrně.

Fejetony totiž sestavuji třeba i celé týdny, dělám si rešerše, čekám na nějaký nápad nebo citát na úvod, hledám v tisku a na síti událost a informaci, která dodá fejetonu kontrapunkt nebo metaforu na závěr, a pak cizeluji první, druhou a konečnou třetí verzi. S tím, co chci říci, se nikdy nevnucuji, naopak, čekám někdy i celé měsíce, než je situace „zralá“, než se stane něco, na co mohu zareagovat, co mi umožní nabídnout pozornému čtenáři jiný (rád bych věřil tomu, že pravdivější a případnému řešení otevřenější a příznivější) pohled na tu či onu událost, na ten či onen jev. Tak jako kdysi v Barace a ve svých knihách, tak i ve fejetonech kousek po kousku (už po těch více jak třiceti letech, kdy se tím intenzivně zabývám, tuším, jak fungujeme, jak bychom mohli fungovat, a z vlastních zkušeností vím, jak snadné a efektivní jsou některé vědou tak opomíjené metody a postupy) odhaluji praktické umění žít a být šťastný. Dopisuji si s několika desítkami lidí, kteří se kdysi prostě slušně na něco, co jim nebylo až tak jasné, zeptali, a mám i s nimi radost vždy, když pokročí a jsou schopni si uvědomit, jak pozitivně změnili životy sebe samých i svých rodin a okolí.

Pak ale přispěchá šiřitel špíny a jednou krátkou, velmi ponižující poznámkou (protože byl asi v dětství a v pubertě ponižován) celou tu práci pošpiní.

Jako chlapeček, který se na pískovišti baví rozbíjením báboviček jiným.

Nebo jako když člověk týdny buduje novou zídku a den poté, co ji dokončí, mu ji nějaký podobný moderní Hérostratos (který se chtěl zviditelnit za každou cenu, i kdyby měl zapálit chrám), za vteřinu zničí svými klikyháky. Protože se mu prostě chce. Protože on sám dobrý článek nedokáže vytvořit. Protože trpí svými komplexy a kvalitou jiných.

Už se nade vší pochybnost ví, že chtít něco, či někoho, vylepšit negativně (špinitelé na síti se obvykle hájí tím, že koření diskusi a přispívají protinázorem), nefunguje. Ani u dětí. Když tatínek dá synovi pár facek za to, že po sobě neuklidil hračky v naději, že ho tak vychová k pořádkumilovnosti, je zcela kontraproduktivní. V mysli synáčka se tento nespravedlivý blok zapouzdří na celý další život a až dospěje, nějak se pomstí (tak jako se donedávna i u nás na vojně mazáci v druhém roce šikanovaně mstili na bažantech, protože se před rokem na nich vyřádili tehdejší mazáci). Násilí plodí zase jen násilí. Negace plodí zase jen negaci. Nelze se prolhat k pravdě, nelze cokoliv změnit pošpiněním, nelze čemukoliv přispět vulgárním útokem a osočováním práce jiných.

Lze ale zranitelně ušpinit. Hlavně niterně. A nejsou to žádné maličkosti: jedna jediná poznámka ambiciózní maminky nebo necitlivé a nic netušící paní učitelky ve škole (Franto, Mařenko, ty raději nezpívej, kazíš nám to) zablokuje v takovém dítěti komunikaci na celý život se všemi, a že jich je, hlubinnými negativními psychickými a v návaznosti na tom i zdravotními a celospolečenskými následky.

František Hrubín kdysi řekl, že když musí na poště vyplnit složenku, nemůže pak týden psát básně. Když si přečtu nějakou tu sprostou poznámku (někoho, kdo si jen povrchně pročte jeden jediný článek, viz i poslední vývoj diskusí na Jitřní zemi), den dva nemůžu psát, jak je mi ho a jemu podobných líto. Všichni jsme totiž poškozeni, všichni jsme oběti obětí.

Pisatelé internetových vulgárních výpadů jsou s velkou pravděpodobností poškozené (špatně porozené a v dětství přehnaně kritizované a někdy dokonce i zbytečně bité) děti. A protože jsou v důsledku toho většinou zakomplexovaní tvorové, a tváří v tvář autorovi nějakého článku by argumentačně i stylisticky či rétoricky okamžitě prohráli a jen tak prohloubili své mindráky, našli své relativně velmi bezpečné médium na síti. A tam řádí o sto šest.
Špínu uvnitř pak ventilují ven, směrem k stovkám nic netušících čtenářů. Ti jsou pak, protože to nečekají, protože sami by nic takového nedělali, zaskočeni. Je-li pak takový vulgární jiné- než-své-světy kazící pisatel několika lety, kdy ho nikdo neplácl přes prsty nebo alespoň neřekl, že tohle se přece nedělá (kdy mu prostě nezatrnulo, nebo jinými slovy, nemá zpětnou vazbu), povzbuzen a falešně si jist, že se mu v té anonymitě nic nemůže stát, pak je mléko nenapravitelně rozlito.

Tak jako jedna kapka nafty dokáže znečistit barel čisté vody, tak jako jeden záprtek dokáže znehodnotit celou díži těsta na koláč, tak dokáže jeden špinitel (protože smrad jedné poznámky u jednoho článku postupně prosákne vším kolem) ničit jednu diskusní skupinu za druhou.

Je třeba ho, v zájmu jeho samého i nás všech, eliminovat. Nenechme si promořit své světy špínou několika jiných. Kdysi, za dob, kdy jsme žili v tlupách o pár desítkách členů, se to dělalo tak, že se s takovým kazisvětem, zlodějíčkem (idejí) a parazitem (na cizí práci) všichni ostatní členové přestali bavit. Protože člověk je evolučně tvor společenský, musí cítit alespoň nějaký, klidně i negativní, zájem. Když si ho ostatní ostentativně nevšímají, začne trpět a třeba pochopí, že bez ostatních, které doposud jen kritizoval a dehonestoval, to prostě nejde.

Vážení administrátoři různých diskusních skupin, vám přece nemusím naznačovat, jak je na internetu snadné k meritu věci nemířící a jen a jen špinící reakce některých pisatelů eliminovat.

Protože pokud tak včas neučiníte, dopadne to s vašimi internetovými projekty, které přece měly sbližovat lidi, špatně: čtenáři budou znechuceně odcházet jinam a váš projekt zkrachuje.

Špinitelova mysl je ovšem tak přesvědčena o své pravdě, že postupně přestane vnímat i jiný než špinavý svět, a samozřejmě nepochopí, když mu to budete říkat slušně. Jeho mozek už je pak naprogramován a jede si po své úchylné cestě a každý jiný než jeho vlastní názor je nepřátelský čin, hodný útočného pošpinění. Tak jako nahluchlý zvukař poškozuje, pokud se v zájmu svého zdraví neozvou, sluch tisícům posluchačů nějakého koncertu, i špinitel na síti hází aktivně špínu kolem sebe a každý, kdo se octne v jeho blízkosti, nebo si jen přečte jeho kazisvětskou poznámku, je také pošpiněn.

Je přece stále zřejmější, že několik málo procent kazisvětů (teroristů, uzurpátorů, diktátorů) špiní a ničí svět naprosté většině těch slušných. Je nejvyšší čas je exkomunikovat z naší společnosti: zahrnout je nezájmem. Nečíst jejich texty, nereagovat na jejich vulgarismy, nepsat o jejich teroristických činech. Aby pochopili.

Každá špína, i ta uvnitř, se dá umýt (a ti, kteří umí číst, přece vědí, že nepíšu o špíně fyzické, ale jen a jen o té vibrační, energetické, duchovní). Jen je třeba začít tím, že si přiznám, že existuje.

„Pozitivní emoční odezva mateřské osoby na projevy dítěte je v jeho prvním roce života neobyčejně důležitá. Odpovídá-li matka příznivě, v pravém čelním laloku mozku dítěte vznikají neuronové mapy, které korelují se vznikem schopnosti dítěte rozeznat emoční stavy druhé osoby. Non-responsibilní matka brání vzniku těchto pro dítě prospěšných spojů. Podstoupí-li takto deprivovaný jedinec psychoterapii, v jeho mozkové kůře se spoje potřebné k rozpoznání emočního stavu druhé osoby vytvoří a umožní mu se s ní kontaktovat.“ (LN 6. 5. 2006)

Nejlepším lékem na špínu na síti i kolem ovšem je, tak jako v případě zdraví nebo klidu mysli, prevence.