Svět, tak jak jej vidí média, není věrným obrazem skutečného světa, jak jej prožívá většina z nás. Jistě se ale shodneme na tom, že staré, navíc zkorumpované struktury v nových měnících se podmínkách přestávají fungovat. Změna vycházející od nich je přitom v nedohlednu, protože „do politiky by museli přijít zcela noví lidé. Ti, kteří tam léta sedí, to změnit nedovedou,“ říkají odborníci na korupci. Čímž je naznačen jeden z možných způsobů iniciace změn: zvolit nové (a především ženy).
Dnes mi jde ale ještě o něco jiného. O lobbing.
Lobbing je věc poněkud ožehavá. Zvláště v českém provedení. Přesto jsou lobbisté neodmyslitelnou součástí života moderní společnosti všude na světě. Potíž je jen v tom, že výrobci věcí člověku škodících si již dávno uvědomili, že aby mohli svůj výrobek lidem prodat, musejí jim ho vnutit - a naučili se využívat lobbingu.
Zatímco tedy na propagaci buřtů, alkoholu, cigaret, coca coly, aut a dalších k životu nezbytných věcí je vynakládáno nepředstavitelné množství peněz, a lobbisté neúnavně za každou další neřest bojují do poslední naplněné obálky, věci zdravé a člověku a společnosti prospěšné nejsou vidět. Proč? Protože je nepropagujeme s takovou vehemencí, jako výše zmíněné komodity, a nelobujeme.
Jinými slovy, nepodporujeme „své šerify“, a pak se divíme, že nám vládnou ti, které jsme nechtěli a nechceme.
Podle neoficiálních statistik by například přes 30% Čechů rádo jedlo zdravě, poslouchalo v rádiích relaxační příjemnou hudbu, cvičilo jógu a koukalo v televizi na pořady o duši. Kde jsou ty pořady? Přitom jedna 4% menšina dokázala svým lobbingem prosadit speciální zákon a má svůj pravidelný pořad v Českém rozhlase atd.
Kampaň části islámského světa proti karikaturám Mohameda začala až čtyři měsíce po jejich otištění v malých dánských novinách, ihned poté, co jeden horlivý muslim sám rozeslal svůj protest na 6 milionů adres na internetu…
Čímž se dostávám k onomu „což takhle“ v nadpise.
Internet (různé ty diskusní skupiny a chaty) je přeplněn neurvalými vulgárními odsudky různých rejpalů a kverulantů. Jenže není to i vina těch, kteří jsou (po)slušní? Zatímco kverulanti nelení a píší, kdykoliv se jim něco nelíbí, a že je to setsakra často, když se nám (po)slušným něco líbí, prostě nenapíšeme a nenapíšeme. Autoři tak trpí nedostatkem (pozitivní) zpětné vazby, a ostatní čtenáři, kteří žijí zdravě a ekologicky, si mohou myslet, že jsou sami, izolováni.
Což takhle napsat pochvalu a ocenění vždy, když se nám něco líbí a zamlouvá? Což takhle rozesílat pozitivní slušná upozornění na příjemné akce, koncerty, lidi, články, knihy, samozřejmě včetně omluvy za nevyžádanou zprávu?
S tím souvisí i další věc: zatímco nakladatelé kašlou na spisovatele a dobré knihy (jde jim jen o zisk, a právě tak jako knihy by mohli prodávat uhlí nebo brambory), nám čtenářům, kteří ještě nezapomněli číst (delší a náročnější věci), by to nemělo být jedno. Což takhle vytvořit na internetu nějaké to (nejprve virtuální) místo, kam by čtenáři nadšení z nějakého autora nebo knihy, nebo spisovatelé sami, zveřejňovali ukázky (své tvorby)? A někdo by mohl založit subskripční společnost: čtenáři by svou objednávkou a zálohovou platbou umožnili vydání té které knihy (a existenci neprávem opomíjených myšlenek a spisovatelů). A měli by něco jako bibliofilské vydání, které by nikdo jiný neměl.
Což takhle nějak se dát dohromady, abychom o sobě věděli? Jak v rozhovoru pro časopis Dotek před lety při své osobní návštěvě Prahy řekl z vlastní zkušenosti známý americký buddhista, ekolog, spisovatel a básník Gary Snyder, „lidé kteří chtějí něco pozitivně změnit se prostě musí organizovat. A když pár místních komunit začne spolupracovat, vzniká obrovská síla, opravdu silné hnutí. Myslím, že v Evropě máte pořád strach veřejně vystoupit a říkat vládě o změně, pořád je tu ten strach z vězení, strach vyjádřit se veřejně a nahlas.“
Tak znovu: což takhle pozitivní lobbing? Jak ví i Snyder, „počítač a internet nám umožňuje být usazen ve své vesnici a přitom být kosmopolitní a mít všechny informace, které potřebujete. Takže můžete být místní a zároveň i mezinárodní.“
Samozřejmě to chce již lidi, kteří něco o sobě a světě kolem vědí, a nezatrpkli. Kteří se umí bránit médiím a tlaku reklamy (rozuměj – té negativní). Kteří si začali klást ty skutečně relevantní otázky. A kterým dojde, že prozatímní internetová roztříštěnost všelijakých zájmových skupin by už konečně chtěla i nějaké místo (zpočátku klidně jen virtuální), kde by se aktivity různých skupin v zájmu větších iniciativ a změn protnuly. Čeští jógíni tak neví nic o svých krajanech tai-či-čuanistech, vegetariánech, reikistech, pěstitelích bambusů, ekolozích, tibetanistech, indolozích, mandalistech, atd. atd. Přitom by (vždy na konkrétní velký úkol) stačilo propojit již existující internetové stránky a databáze adres…
Samozřejmě, dodává i Snyder, „hlavní proud naší společnosti je ovládán velkými penězi. A také médii. Ale organizováním sítí komunit vytváříme kulturu lidí, kteří se nespoléhají na média. Kteří nepřijímají populární hodnoty.“
A sem už vstupuje (v mém případě) buddhismus, tedy jakákoliv autentická duchovnost lidí, kterým jde nejen o vlastní prospěch. „Takoví lidé jdou vlastní cestou, vědí, jak jít za svým cílem, například pomocí meditaci nebo spolupráce. Nechtějí se nechat ovlivňovat nějakou ideologií“, dodává Snyder. Jakoby komentoval také rostoucí počet současných dětí, jejichž mozky jsou už jiné než ty naše, a které, pokud jim dáme možnost nenechat si ve škole zglajchšaltovat (nebo vyudit) mozky, si třeba už nikdy nenechají nabulíkovat žádnou ideologii a reklamu.
Takto lze pokračovat: což takhle pozitivně zlobbovat pedagogy? Jakmile totiž učitelé zjistí, že ve skupině a s kolegou či dvěma ve třídě je to hra a zábava a vzrušující proces výchovy budoucích laureátů Nobelovy ceny, v rámci kterého jsou při odchodu ze školy nabiti energií, a jejich práce dostane hluboký a pro ně i společnosti tak potřebný smysl, nebudou váhat. Výuka se pro ně stane meditací. a prospěje všem.
Což takhle pozitivně zlobbovat děti (rozuměj: dát jim možnost dovědět se i o pozitivních věcech, programech, modelech)? I děti jsou cílem negativního lobbingu, takže je nejvyšší čas dopřát jim toho pozitivního. Aby se mohly svobodně rozhodnout. Zatím se proti cílenému tlaku lobbistů (tabákového, potravinářského a farmaceutického průmyslu) nedokáží bránit a nemají tak svobodnou volbu.
Dostávám se i na svou parketu (protože tam všechno začíná): což takhle pozitivně zlobbovat (rozuměj: informovat je o vlivu těhotenství na zdravotní a psychický stav budoucích dětí, o alternativních a již dostupných možnostech a zdravotních i finančních výhodách přirozených porodů atd.) všechny těhotné (každý rok je jich téměř 200 000) a hlavně porodníky?
Což takhle prostě někde, kdekoliv, pozitivně začít?