Dvě básně vybrané pro čtenáře a autory Jitřní země
STARÝ KAMENÍK
Kameny, které se svažovaly do moře po tisíce let,
vyšplhaly na útes a zůstaly nehybně navrstveny ve zdech domu; uragán
si může vydávit plíce, ale kameny se nepohnou,
setrvávají na svých místech; vzpomínají na nekonečné
úklady věčně se zmítající vody a na slizké skrýše
podle břehu; nikdy se už nevydají nazpět
k přílivům a snům, do zástupů vln
a nezadržitelných vírů, ale stojí pevně na výšině –
už v koncích? Ano, ale nezdolány.
Mám mnoho společného s těmito dávnými balvany.
Vy staří druhové, já také unikl z moře a pevně stojím.
Sdílel jsem v životě lidské iluze, blátivé bláznovství
a dychtivé vášně, ale asi před třiceti lety mne něco vyrvalo
z valchy příbojů; a nemusím dokonce ani předstírat,
že jsem jedním z lidí. Musím jen stát zde,
sám a s otevřenýma očima v zářivém vzduchu,
a stárnout,
zatímco pozoruji se zájmem a toliko s malou nevolností
podvádějící pastýře lidí,
tuto dobu demagogů a potlačeného lidu, proměny moci
a nelítostné totální války, připravující pád;
ale i nesmírnou nadlidskou krásu věcí pozoruji: skálu,
moře a hvězdy,
vzdorující všemu bláznovství a věčně trvající,
pozoruji ptáky, jak plachtí vzduchem nebo buší po způsobu srdce
svými křídly nízko nad hladinou, a také pozoruji
pochodně západu slunce a hroty mysu Lobos
a v noci
slýchám ohromné vlny, ty své opojené lamače skal,
šplhající na útes a ulamující ještě víc kamenů pro mne
na stavbu domu. Staré žulové balvany
mi nahrazují lidi:
mají tvrdé lebky a těžkopádnou mysl, ale jsou věrné,
nejsou ani blázni, ani tlachalové,
a tam, kde stojí dnes, budou stát také zítra.
POSTEL U OKNA
Vybral jsem si postel v přízemí u okna s výhledem
na moře, vybral jsem si ji za vhodné úmrtní lože,
když jsme stavěli dům; je připravena a čeká,
nepoužívána, leda nahodilým hostem během roku, hostem,
který sotva tuší
její budoucí poslání. Často se na ni zahledím,
aniž cítím odpor nebo touhu, spíše to obojí a
v takové vyváženosti,
že jeden pocit ruší druhý a zůstává jen křišťálově čistá
zvědavost. Máme kde skoncovat, co skoncovat musíme,
a jednou to zazní skoro jako hudba,
až vytrvalý démon za zástěnou mořského útesu a oblohy
udeří holí a třikrát zvolá: „Jeffersi, pojď!“
Do češtiny přebásnil Kamil Bednář
A jednou to zazní skoro jako hudba... Robinson Jeffers (2)
